ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2771.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2771/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně Č. p., s. p., zastoupené advokátem, proti žalované G. G. , zastoupené advokátkou, o zaplacení částky ve výši 114.921,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 134/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 15 Co 491/2008-145, takto:
I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2008, č. j. 17 C 134/2005-121, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č. j. 15 Co 491/2008-145, se zrušují.
II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 12. 2003 domáhala na žalované zaplacení částky 114.921,- Kč s příslušenstvím (dále „předmětná částka“) z titulu bezdůvodného obohacení, v odůvodnění uvedla, že na účet žalované vedený u eBanky (dále „banka“) byly omylem připsány částky ve výši 460.000,- Kč a 350.000,- Kč (dále „omylem připsané částky“) a že žalovaná se bezdůvodně obohatila, neboť je nevrátila v plné výši.
V průběhu řízení došlo k částečnému zpětvzetí žaloby a řízení ohledně částky 695 079,- Kč bylo proto zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 2 následně rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 17 C 134/2005 – 121, žalobu na zaplacení částky 114 921,- Kč s příslušenstvím zamítl. Dle zjištění soudu prvního stupně žalovaná dne 4. 3. 2003 vypověděla svůj účet vedený u banky, na který jí dne 27. 3. 2003 byla připsána částka 460 000,- Kč a dne 3. 4. 2003 částka 350 000,-Kč. Protože dne 4. 4. 2003 byl účet žalované uzavřen, byly došlé platby uloženy na vnitřním účtu banky, s nímž žalovaná dle vyjádření banky nemohla disponovat. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně opakovaně vyzývala jak banku, tak i žalovanou k vrácení omylem připsaných částek. Žalovaná následně převedla omylem připsané částky na účty svých právních zástupců, kteří vrátili omylem připsané částky zmenšené o jednostranně započtené náklady zastoupení žalobkyni. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná není věcně pasivně legitimována a že žalobkyně měla uplatnit svůj nárok proti bance u níž měla žalovaná vedený účet. Dle názoru soudu postup, kdy banka na základě pokynu žalované převedla omylem připsané částky na účty advokátů žalované, nemá pro posouzení otázky věcné pasivní legitimace význam.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č. j. 15 Co 491/2008 – 145 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Dle odvolacího soudu, který se ztotožnil se skutkovým zjištěními i právním názorem soudu prvního stupně, žalovaná není ve věci pasivně věcně legitimována, neboť peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem jsou na základě smlouvy o vkladovém účtu v majetku peněžního ústavu, a nikoliv v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod žalobkyně uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalobkyně konkrétně namítala nesprávnost právního názorů soudů, pokud dovodily, že žalovaná není pasivně legitimována, jelikož nebyla vlastnicí finančních prostředků na svém bankovním účtu a následně na vnitřním účtu banky.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože dovolání žalobce směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. přechodná ustanovení k zákonu č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že otázka, kdo je pasivně legitimován za situace, kdy byly na následně uzavřený bankovní účet omylem připsány finanční prostředky, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a dovolání je proto přípustné podle §237 o.s.ř.
D. Důvodnost
Podle ustanovení §451 obč. zák. každý, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, je povinen obohacení vydat. Podle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Předmět bezdůvodného obohacení se musí podle §456 obč. zák. vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Bezdůvodně se v souladu s §454 obč. zák. obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Z uvedených ustanovení plyne, že předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví.
Postavení majitele účtu bylo již v judikatuře Nejvyššího soudu podrobně rozebráno. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (srov. §708 až 715 obch. zák.). Obchodní zákoník používá v ustanoveních §708 a násl. termín „majitel účtu“ i když účet sám o sobě nemá majetkovou hodnotu a peněžní prostředky na něm uložené jsou v majetku peněžního ústavu. Za majitele účtu je třeba z pohledu ustanovení obchodního zákoníku o běžném a vkladovém účtu považovat osobu, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet. V rozsudku ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001 pak Nejvyšší soud doplnil, že peněžní ústav je povinen přijmout na účet peněžité vklady učiněné majitelem účtu nebo platby uskutečněné v jeho prospěch bez zřetele k tomu, kdo je majitelem peněžních prostředků, které se tímto způsobem na účet ukládají; skutečnost, kdo byl majitelem peněžních prostředků uložených na účtu, tu opět není významná. Nařízením výkonu rozhodnutí soud vstupuje do závazkového vztahu mezi majitelem účtu a peněžním ústavem, přikázáním pohledávky z účtu majitel účtu pozbývá svoji pohledávku z účtu až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím a peněžní ústav ji vyplatí oprávněnému jako osobě, která přikázáním pohledávky majitele účtu získala právo uspokojit se z peněžních prostředků uložených na jeho účtu. Z výše uvedeného vyplývá mimo jiné to, že je nerozhodné, komu náležely peněžní prostředky uložené na účet (vyjma účelově určených prostředků podle §310 o. s. ř.), podstatná z tohoto hlediska je jedině skutečnost, kdo je majitelem účtu, neboť jedině on má pohledávku z účtu u peněžního ústavu, kterou lze postihnout výkonem rozhodnutí podle ustanovení §303 až 311 o. s. ř. Velký senát obchodního kolegia Nejvyššího soudu v souladu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002 konstatoval, že peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu z tohoto pohledu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. (…) Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, totiž představuje (…) pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu. Jinak řečeno, nejde o „věc“, nýbrž o „nárok majitele účtu na výplatu peněžních prostředků z tohoto účtu“ (pohledávku z účtu) při splnění sjednaných podmínek. Zjednodušeně řečeno, peněžní prostředky uložené na účtu u peněžního ústavu jsou majetkem peněžního ústavu, zatímco majitel účtu je nositelem pohledávky z účtu.
Převodem peněz se rozumí postoupení pohledávky, resp. převzetí dluhu, (nejedná-li se o převod v rámci jednoho peněžního ústavu – banky). Převodem peněžních prostředků z účtu žalobkyně tak došlo k převodu pohledávky a převzetí dluhu žalovanou a to s tím důsledkem, že zanikla pohledávka z účtu žalobkyně vůči jejímu peněžnímu ústavu – bance, a žalovaná získala pohledávku z účtu vůči svému peněžnímu ústavu – bance. Je třeba připomenout, že podle §118 odst. 1 obč. zák. mohou být předmětem občanskoprávních vztahů nejen věci, ale pokud to jejich povaha připouští, i práva nebo jiné majetkové hodnoty. Mezi nejobvyklejší případy, kdy je právo předmětem občanskoprávního vztahu, patří právě postoupení pohledávky. Současně, jak již bylo předesláno, jedním z předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání nejen „věci“, ale i jiných majetkových hodnot. Převodem peněz tak na straně žalované došlo k neoprávněnému získání majetkové hodnoty v podobě pohledávky žalované z účtu, která se negativně projevila na majetkových poměrech žalobkyně. Jelikož k převodu došlo bez právního důvodu, totiž omylem, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení.
Podle skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, která odvolací soud převzal, byly peněžní prostředky po uzavření účtu žalované převedeny na vnitřní účet peněžního ústavu - banky, se kterým žalovaná nemohla disponovat. Tento skutkový závěr je v logickém rozporu s dalším skutkovým zjištěním, dle kterého žalovaná dala následně peněžnímu ústavu - bance pokyn k převodu těchto částek na účty advokátů. Jedná se zřejmě o nedůslednou formulaci, jestliže „nemožností disponovat“ se rozumí buďto nemožnost dočasná nebo možnost ztížená. Podstatné však zůstává, že ani po uzavření účtu pohledávka žalované nezanikla, peníze „nepropadly“ peněžnímu ústavu - bance a bezdůvodné obohacení na straně žalované vzniklo, jak bylo rozvedeno shora. Za této situace je také žalovaná pasivně věcně legitimována a to s tím důsledkem, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, když dospěly k opačnému závěru.
Rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu by vedly k zcela paradoxním závěrům, neboť v případě návrhu na výkon rozhodnutí by musel být žalován peněžní ústav - banka a nikoliv dlužník jenom proto, že peníze jsou v majetku peněžního ústavu - banky. Ve skutečnosti se však výkon rozhodnutí provádí přikázáním pohledávky z účtu majitele (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001). Obdobně zákonodárce i při formulaci ust. §38 odst. 6 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách vycházel z pasivní věcné legitimace majitele účtu. Dle citovaného ustanovení je banka povinna i bez souhlasu klienta sdělit osobě oprávněné za účelem výkonu rozhodnutí nebo daňové exekuce bankovní spojení svého klienta, tedy číslo účtu a identifikační kód banky nebo pobočky zahraniční banky a identifikační údaje o svém klientovi, který je majitelem účtu. Stejná povinnost banky platí i ve vztahu k osobě, která prokáže, že v důsledku vlastní chybné dispozice bance nebo pobočce zahraniční banky utrpěla škodu a že se bez tohoto údaje nemůže domoci svého práva na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu občanského zákoníku. Za podání informace náleží bance úhrada věcných nákladů.
Z uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o.s.ř.) V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu