ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2789.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2789/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) MUDr. M. Š., zastoupenému advokátkou a 2) S. l. p., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o určení, že žalobce je nájemcem hrobového místa a vlastníkem hrobového příslušenství, vedené Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 253/2004, o dovolání 2. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2007, č.j. 56 Co 667/2006-101, takto:
I. Dovolání se v části, v níž směřuje do výroku o nákladech řízení, odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2007, č.j. 56 Co 667/2006-101, se v měnícím výroku, jímž bylo určeno, že žalobce je nájemcem hrobového místa na pohřebišti v D. o délce 1 m a šířce 0,9 m, tj. o celkové ploše 0,9 m2, a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č.j. 56 Co 667/2006-101, změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech (soud prvního stupně) ze dne 4. 10. 2006, č.j. 16 C 253/2004-87 (vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 31. 8. 2005, č.j. 16 C 253/2004-62, byl usnesením odvolacího soudu ze dne 28. 4. 2006, č.j. 56 Co 553/2005-71, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) v části tak, že určil, že „žalobce je nájemcem hrobového místa na pohřebišti v D. o délce 1 m a šířce 0,9 m, tj. o celkové ploše 0,9 m2“ (dále jen „hrobové místo“), a že je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaného hrobového příslušenství; ve zbývající části, v níž byla žaloba o určení vlastnictví k hrobovému příslušenství vůči 2. žalované zamítnuta, prvostupňový rozsudek potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle zjištění soudu prvního stupně byla dne 20. 6. 2000 mezi 2. žalovanou jakožto pronajímatelkou a H. Š. (babičkou žalobce a matkou 1. žalovaného) jakožto nájemkyní uzavřena smlouva o nájmu hrobového místa, a to na dobu určitou do 30. 6. 2002. Jelikož se dne
4. 4. 2002 obě účastnice ústně (resp. konkludentně) dohodly na ukončení nájemní smlouvy, uzavřela 2. žalovaná téhož dne nájemní smlouvu k hrobovému místu na dobu 10 let se žalobcem. Třetí nájemní smlouvu k témuž hrobovému místu uzavřela
2. žalovaná s 1. žalovaným dne 11. 12. 2002, a to taktéž na období 10 let. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, avšak dospěl k odlišným právním závěrům. Nájemní smlouvu ze dne 4. 4. 2002 shledal platnou, neboť k jejímu uzavření došlo v době, kdy již byla dohodou ukončena nájemní smlouva ze dne 20. 6. 2000; k námitce, že nájemní smlouva ze dne 4. 4. 2002 je z důvodu neplatného ukončení předchozí nájemní smlouvy neplatná, uvedl, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 20. 6. 2000 žádný zákon neukládal povinnost uzavírat smlouvu o nájmu hrobového místa v písemné formě (její obligatorní písemnou formu stanovil až zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, který nabyl účinnosti dne
1. 1. 2002). Za této situace nedodržení účastníky sjednané písemné formy úkonu, jímž byla tato nájemní smlouva změněna, zakládá pouze relativní neplatnost takového úkonu ve smyslu §40a občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“); navíc relativní neplatnosti úkonu se nemůže dovolávat osoba, která tuto neplatnost způsobila, v konkrétním případě tedy 2. žalovaná.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu měnícího výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a 2. žalovanou) podala dovolání 2. žalovaná; jeho přípustnost (ač mylně hovoří o „důvodech“) opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu (zde již přiléhavě) odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 4. 4. 2002 je platná a že žalobce je nájemcem hrobového místa. Uvádí, že odvolací soud při konstatování relativní neplatnosti této nájemní smlouvy zcela ignoroval ustanovení §572 odst. 2 a 3 obč. zák., která „umožňují zrušit dosud nesplněný závazek či jeho část dohodou, aniž by vznikl nový závazek, avšak současně stanoví pro takovou dohodu obligatorní písemnou formu, pokud se zrušuje závazek uzavřený písemně“; přitom je nerozhodné, že písemná forma smlouvy nevyplývala ze zákona, ale vzešla z volby smluvních stran. Nájemní smlouvu ze dne 4. 4. 2002 je proto nutné považovat za absolutně neplatný právní úkon. H. Š. tak byla nájemkyní hrobového místa až do okamžiku svého úmrtí (22. 5. 2002); poté došlo v souladu s ustanovením §26 odst. 5 (správně §25 odst. 6) zákona č. 256/2001 Sb. k přechodu nájmu hrobového místa na jejího právního nástupce, jímž se na základě výsledků dědického řízení stal 1. žalovaný. Z těchto důvodů 2. žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek v dovoláním napadených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a uložil žalobci zaplatit 2. žalované náklady dovolacího řízení.
Žádný ze zbývajících účastníků se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); existenci takových vad dovolatelka nenamítá a tyto vady nevyplývají ani z obsahu spisu.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci; obecně je právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 2 obč. zák. právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný.
Podle §40 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (odst. 1). Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně (odst. 2).
Podle §40a věty první až třetí obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §55, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1,
§775 a §852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§40).
Podle §572 obč. zák. strany se mohou dohodnout, že nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl nový závazek. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho zrušení byl přijat druhou stranou (odst. 2). Dohoda o zrušení závazku musí být uzavřena písemně, jestliže se zrušuje závazek sjednaný písemně (odst. 3).
Podle §25 odst. 6 věty první zákona č. 256/2001 Sb. je-li nájemcem (hrobového místa) fyzická osoba, přechází nájem na její dědice.
V projednávané věci došlo dne 4. 4. 2002 mezi H. Š.
a 2. žalovanou k ústní dohodě o zrušení smlouvy o nájmu hrobového místa ze dne 20. 6. 2000; předmětná nájemní smlouva byla účastnicemi uzavřena písemně, ačkoli v okamžiku jejího uzavření zákon obligatorní písemnou formu takové smlouvy nestanovil. Ustanovení §572 odst. 3 obč. zák. v případě dohody o zrušení (dissoluci) závazku sjednaného písemně vyžaduje písemnou formu takové dohody; nebyl-li tento požadavek účastnicemi dodržen, je nutné takovou dohodu považovat za neplatnou. Dovolací soud nepovažuje za správný názor odvolacího soudu, že jde pouze o neplatnost relativní (§40a obč. zák.); požadavek písemné formy dohody vyplývá přímo z kogentního ustanovení zákona (§40 odst. 2, §572 odst. 3 obč. zák.) a nikoli pouze z ujednání jejích účastníků, přičemž porušení takového ustanovení zákon sankcionuje absolutní neplatností právního úkonu (§40 odst. 1, §40a poslední věta a contrario obč. zák.).
Ustanovení §37 odst. 2 obč. zák. stanoví neplatnost právního úkonu (smlouvy) pro tzv. počáteční nemožnost plnění; tato nemožnost plnění může být buď právní nebo fyzická. Počáteční právní nemožnost plnění přichází v úvahu tam, kde předmět plnění je neuskutečnitelný z důvodu právní překážky existující v době učinění právního úkonu (nejde-li o nedovolený právní úkon ve smyslu §39 obč. zák.); jedná se o stav objektivního rozporu s právem, tedy se zákonem či předpisem nižší právní síly, nebo právem vyplývajícím z dvou – či vícestranného právního ujednání nebo z úředního rozhodnutí, existujícího již v době vzniku právního úkonu. Je-li tento předpoklad splněn, je právně bezvýznamné přihlížet k faktické realizaci smlouvy, tedy např. k faktickému užívání předmětu nájmu. Okolnost, zda její účastníci o této nemožnosti věděli, je právně bezvýznamná. Neplatnost právního úkonu vyjádřená v citovaném ustanovení je neplatností absolutní od počátku bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a je nerozhodné, zda taková neplatnost byla konstatována soudním rozhodnutím (srov. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C.H.Beck, 2006,
s. 248-249; v soudní praxi např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 870/2003, a ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 28 Cdo 2248/2003).
Nájemní smlouva uzavřená dne 4. 4. 2002 mezi žalobcem a 2. žalovanou je proto smlouvou absolutně neplatnou pro počáteční nemožnost plnění (§37 odst. 2 obč. zák.). Hrobové místo, jež mělo být touto smlouvou žalobci pronajato, nebylo v okamžiku uzavření nájemní smlouvy (právně) způsobilým předmětem nájmu; mezi H. Š. a 2. žalovanou stále trval původní nájemní vztah, který vznik nového nájemního poměru k témuž předmětu nájmu (avšak mezi jinými účastníky) vylučoval. Okamžikem úmrtí nájemkyně H. Š. (22. 5. 2002) přešel podle
§25 odst. 6 zákona č. 256/2001 Sb. nájem hrobového místa sjednaný na dobu do 30. 6. 2002 na její(ho) dědice. Následně, již za trvání nového nájemního vztahu, byla dne
11. 12. 2006 uzavřena nájemní smlouva mezi 1. žalovaným a 2. žalovanou, která však již nájem vzniklý ze zákona založit (znovu) nemohla.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn opodstatněně.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je dovoláním napadán výslovně „v rozsahu výroků I. a IV.“, zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda dovolání je přípustné proti výroku rozsudku, v němž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za této situace Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje do nákladového výroku, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl; ve zbývající části shledal dovolání důvodným a podle §243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 věty první o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v dovoláním napadeném výroku a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta druhá a §226 odst. 1 o.s.ř.). O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu