ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2798.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2798/2019-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně obce Bítovčice , IČ 008 39 582, se sídlem v Bítovčicích 124, zastoupené JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Dvořákova 1927/5, proti žalovanému Svazu vodovodů a kanalizací JIHLAVSKO , IČ 484 60 915, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 1867/93, zastoupenému JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 4, Při Trati 1084/12, o 662.340 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 20 C 253/2018, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19. listopadu 2018, č. j. 54 Co 251/2018-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalobkyni částku 13.648,80 Kč k rukám advokátky JUDr. Boženy Zmátlové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 21. 9. 2018, č. j. 20 C 253/2018-81, zastavil řízení (výrok I.), postoupil věc Krajskému úřadu Kraje Vysočina (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.), jakož i o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výroky IV. a V.).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě k odvolání žalovaného usnesením ze dne 19. 11. 2018, č. j. 54 Co 251/2018-112, řečené rozhodnutí potvrdil (výrok I.) a žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V řízení se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za užívání vodohospodářského majetku v období od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2017 bez právního důvodu, poněvadž v něm pokračoval i po zániku členství žalobkyně v žalovaném svazu, aniž by, jak předvídají stanovy žalovaného, došlo k vrácení vloženého majetku žalobkyni a k finančnímu vypořádání mezi účastníky. Posuzovanou při oba soudy kvalifikovaly jako spor z veřejnoprávní smlouvy (za niž považovaly smlouvu o založení žalovaného, jejíž součástí jsou též stanovy), k jehož řešení je kompetentní příslušný správní orgán ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), pročež z důvodu nedostatku pravomoci civilních soudů nezbylo než řízení podle §7 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), zastavit a věc po právní moci rozhodnutí postoupit příslušnému krajskému úřadu.
Proti posledně zmíněnému rozhodnutí (výslovně co do výroku I.) brojí dovoláním žalovaný, dovozuje jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. nezbytností zodpovězení judikaturou doposud neřešených otázek – zda je zakladatelská smlouva, jež konstituovala žalovaný svaz, veřejnoprávní smlouvou a jde-li v projednávané kauze o spor z takového kontraktu. Eventuálně má za to, že se odvolací soud při řešení formulovaných problémů odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně jmenuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3122/2012 a sp. zn. 28 Cdo 4243/2007) a rovněž nerespektoval závěry přijaté zvláštním senátem zřízeným podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, (dále jen jako „zvláštní senát“) – kupříkladu v rozhodnutí sp. zn. Konf 13/2010 a dalších. Maje názor soudů nižších stupňů o pravomoci krajského úřadu za nesprávný, navrhl zrušení obou usnesení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad právní moci usnesení odvolacího soudu.
K dovolání se skrze svou právní zástupkyni negativně vyjádřila žalobkyně, poukazujíc mimo jiné na právní závěry vyslovené soudy ve skutkově obdobných řízeních vedených mezi žalovaným a jinými obcemi. Mimořádný opravný prostředek uplatněný žalovaným navrhla odmítnout, respektive zamítnout a současně uplatnila nárok na náhradu nákladů řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem za přípustné považovat nelze.
K předloženým otázkám stran povahy zakladatelského aktu žalovaného svazku, jakožto veřejnoprávní smlouvy, a kvalifikace posuzované pře jako sporu z ní se již Nejvyšší soud komplexně vyjádřil ve svém dřívějším usnesení ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4495/2018, na něž navázal v dalších usneseních obou ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4580/2018 a sp. zn. 28 Cdo 78/2019. Ve jmenovaných rozhodnutích se pečlivě vypořádal s veškerými rovněž v aktuálním řízení uplatněnými argumenty žalovaného, jakož i s jeho poukazy na judikaturu a v ní přijaté konkluze. Přesvědčivě tak zdůvodnil veřejnoprávní povahu kontraktu obcí o zřízení svazu za účelem společného hospodaření ve vymezené oblasti (vodovodů a kanalizací) a zároveň osvětlil, z jakých příčin je řešenou věc zapotřebí kvalifikovat jako spor z této veřejnoprávní smlouvy, jejíž součástí jsou i stanovy žalovaného regulující celý soubor vzájemných práv a povinností zainteresovaných subjektů, nikoliv jen ty explicitně uvedené. Na připomenutých názorech neshledal dovolací soud důvodu čehokoliv měnit ani v aktuálně projednávané při, jedná-li se o věc skutkově i co do právní problematiky obdobnou a vznáší-li dovolatel prakticky tytéž argumenty.
Z popsaného se proto podává, že dovolatelem označené otázky byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již vyřešeny, přičemž odvolací soud rozhodl v souladu s touto konstantní judikaturou, od níž není důvodu se odchylovat. Neidentifikoval-li pak žalovaný žádnou jinou otázku, pro niž by bylo možné jeho podání pokládat za přípustné, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci napadeného usnesení, jenž sdílí osud dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, bod 34).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §7 bodu 6 a §8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 10.980 Kč, po připočtení paušální náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního tarifu a navýšení o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 13.648,80 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2020
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu