ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2805.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2805/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) L. L., b) O. H., c) J. L., a d) V. L., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ Z., a.s., 2/ O. R., zastoupené advokátem, 3/ České republice, Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, územní pracoviště v Ústí nad Labem, Mírové nám. 36, a 4/ P. f. Č. r., o 4.750.091,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 459/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2004, čj. 11 Co 289/2003-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně; tímto rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh žalobců na zaplacení částky 4.750.091,21 Kč a úroků z prodlení. Požadovaná částka představovala náhradu za zaniklé budovy cihelny v R. Svůj nárok žalobci uplatňovali podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a opírali jej o dohodu, kterou v roce 1997 podle tohoto zákona uzavřeli s povinnou osobou.
Okresní soud v Litoměřicích již původním rozsudkem z 18. 9. 2000, čj. 6 C 156/93-125, návrh zamítl s odůvodněním, že zákon o půdě se vztahuje jen na majetek zemědělský, jakým není cihelna. Smlouvy o náhradách za budovy cihelny z 1. 4. 1997, které uzavřel s žalobci Okresní úřad L., posoudil jako neplatné pro rozpor se zákonem o půdě, přičemž o neplatnosti výslovně rozhodl ve výroku rozsudku. Tento rozsudek zrušil odvolací soud pro procesní vady, po jejichž odstranění rozhodl soud prvního stupně stejně jako ve svém prvém rozsudku. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6.12.2001, čj. 47 Co 492/2001-194, potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně a změnil výrok o neplatnosti dohody z 1.4.1997 tak, že návrh na vyslovení neplatnosti zamítl. Dospěl sice ke stejnému závěru ohledně neplatnosti dohody jako soud prvního stupně, tuto otázku však řešil jako předběžnou. I on dospěl k závěru, že na stavby cihelny, jež patřila právním předchůdcům žalobců, se zákon o půdě nevztahuje. Proti rozsudku odvolacího soudu podali tehdy žalobci dovolání, které bylo připuštěno pro řešení zásadního významu právní otázky, zda může stavba cihelny spadat pod působnost zákona o půdě. Dovolací soud rozsudkem z 22.10.2002, čj. 28 Cdo 627/2002-211, zrušil oba rozsudky soudů prvního a druhého stupně, protože dospěl k závěru, že soudy vyložily ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě, upravující předmět jeho působnosti, jen obecně, a nevyšly z konkrétních zjištění, která by vyloučila souvislost cihelny se zemědělskou výrobou nebo s původní zemědělskou usedlostí. Poukázal na svůj dřívější závěr, vyslovený ve věci sp.zn. 26 Cdo 3001/2000, v němž v konkrétním případě přijal širší výklad pojmu „hospodářské a obytné budovy“, na něž se vztahuje zákon o půdě. (Šlo o případ, kdy budova cihelny byla předána zemědělské organizaci s byla určena k zemědělskému užití jako materiál na stavbu budov zemědělského družstva.).
Soud prvního stupně poté řízení doplnil provedením dalších důkazů a žalobu na zaplacení náhrady za stavby cihelny opětovně zamítl. Podrobně ve svém rozsudku uvedl, jakými zjištěními se řídil, když dospěl k závěru, že cihelna nepatřila k původní zemědělské usedlosti, vlastník ji pro účely řízení o dávkách z majetkového přírůstku vedl odděleně, byla oddělena i místně od zemědělských usedlostí vlastníka a jeho rodiny a vedena v samostatné vložce pozemkové knihy, nesloužila pro účely těchto usedlostí, ani pro zemědělství, ale výrobky byly prodávány náhodně, nikoliv jen zemědělcům.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2004 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně nebyla napadána. Závěr soudu prvního stupně, že cihelna byla průmyslovým podnikem, jehož režim byl oddělen od režimu jednotlivých zemědělských usedlostí právních předchůdců žalobců, že s ní disponoval Okresní národní výbor, přičemž zemědělské usedlosti byly v dispozici zemědělských podniků, považoval za správný. Nebylo proto prokázáno, že by odstraněná cihelna a stavby s ní související byly součástí zemědělských usedlostí právních předchůdců žalobců, ani že by byla dána souvislost se zemědělskou výrobou. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že dohoda o náhradách podle zákona o půdě, kterou žalobci uzavřeli s Okresním úřadem v L., je neplatná pro rozpor s tímto zákonem, přičemž jde o neplatnost absolutní.
Žalobci podali proti tomuto rozsudku dovolání, jež je odůvodněno stejně jako dovolání z roku 2002. Přípustnost dovolání odůvodnili stejně jako v dřívějším dovolání tím, že v otázce posuzování nároků podle jednotlivých restitučních předpisů soudy nerozhodují jednotně a že podobná věc nebyla dosud dovolacím soudem jednoznačně vyřešena. Oba soudy podle jejich názoru rozhodovaly na základě nesprávného právního posouzení věci. Poukazují na to, že Okresní úřad jejich nároky plně uznal a nemůže se sám dovolávat neplatnosti právního úkonu, pokud ji sám způsobil. Zemědělský charakter staveb cihelny vyplývá z toho, že cihelna tvořila celek souboru nemovitostí, na něž se vztahovala zemědělská restituce, když původní vlastník J. L. vedle rozsáhlého statku vlastnil i cihelnu,o kterou se jedná. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná Česká republika, podala k dovolání vyjádření, v němž se ztotožnila s právním závěrem obou soudů. Cihelna, za niž žalobci požadují náhradu, byla samostatným průmyslovým podnikem a v tomto směru zřejmě došlo při jednání s Okresním úřadem v L. k poskytnutí mylných informací. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Ostatní žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje formální náležitosti dané ustanoveními §241 a §241a o.s.ř. Není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., protože soud prvního stupně rozhodl v dřívějších rozsudcích o návrhu na zaplacení požadované částky stejně. Při úvaze, zda rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam, který by vedl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolací soud vyšel z toho, že danou problematikou se již zabýval ve svém dřívějším rozhodnutí v této věci, v němž vyslovil svůj závazný právní názor na to, jak mají soudy posuzovat, zda stavby cihelny lze podřadit pod působnost zákona o půdě. Tímto názorem se soudy plně řídily, a na základě nových skutkových zjištění učinily závěr, který z nich logicky vyplývá, totiž že stavby předmětné cihelny nelze podřadit pod ustanovení §1 odst. 1, ani pod ustanovení §30 zákona o půdě . Protože tedy dovolací soud se právní otázkou, kterou dovolatelé shledávají za zásadně důležitou, zabýval, a rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s rozhodnutím dovolacího soudu v této věci, odpovídá jeho judikatuře, a není v rozporu s hmotným právem ani při posouzení otázky neplatnosti smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem o půdě, neshledal dovolací soud dovolání za přípustné; podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. je proto odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří by měli s ohledem na výsledek dovolacího řízení nárok na náhradu jeho nákladů, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly ( §243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu