ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2854.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2854/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně I. J., zastoupené JUDr. Hanou Bayerovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Jeremiášova 18, proti žalovanému I. J., zastoupenému Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem Třebíč, Oldřichova 1, o zaplacení částky 318.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 EC 880/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2014, č. j. 54 Co 331/2012 – 132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.955,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr. Hany Bayerové.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení částky 318.700,- Kč. Svůj nárok doložila výpisy z účtu, ze kterých vyplynulo, že ve dnech 4. 5. 2009 – 14. 5. 2009 převedla v několika splátkách žalovanou částku na účet, o němž tvrdila, že patří žalovanému. Dále uvedla, že uvedenou částku žalovanému poskytla na základě ústní smlouvy o půjčce.
Žalovaný podal proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu v zákonné lhůtě odpor, který odůvodnil tím, že se žalobkyní smlouvu o půjčce neuzavřel. Pokud jde o poskytnuté finanční prostředky, naopak uvedl, že se jednalo o splacení dluhu, který vznikl žalobkyni a jejímu bývalému manželovi vůči žalovanému.
Okresní soud v Třebíči jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 10. 2011, č. j. 13 EC 880/2011 – 38, žalobu zamítl, když uvedl, že se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci tvrzené smlouvy o půjčce a vzal ze svědeckých výpovědí bratra žalovaného a bratrance žalovaného a jeho manželky za prokázané, že žalobkyní zaplacené finanční prostředky byly splátkou dluhu, který měla vůči žalovanému společně s bývalým manželem.
Krajský soud v Brně jako odvolací soud rozhodoval ve věci dvakrát, neboť jeho první rozhodnutí bylo zrušeno dovolacím soudem, nicméně pro souzenou věc je podstatné toliko jeho poslední rozhodnutí, kdy rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, č.j. 54 Co 331/2012 – 132, k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl. Poté, co zopakoval dokazování, dospěl k závěru, že jedinou prokázanou skutečností je poukázání částky 318.700,- Kč žalobkyní na účet žalovaného v období května až července 2009. Odvolací soud nevzal za prokázané tvrzení žalovaného, že v roce 2008 půjčil žalobkyní a jejímu tehdejšímu manželovi (svému bratrovi) částku 320.000,- Kč, kterou mu žalobkyně převodem částky 318.700,- Kč v období května až července 2009 vracela. V tomto směru odvolací soud zejména poukázal na skutečnost, že žalovaný v řízení nedokázal přesněji uvést, kdy v roce 2008 půjčku žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi (svému bratrovi) poskytl ani skutečné předání peněz prokázat. Svědeckou výpověď bratra žalovaného shledal odvolací soud nedůvěryhodnou pro její neurčitost a blízký vztah svědka k žalovanému. Svědecké výpovědi bratrance žalovaného a jeho manželky odvolací soud sice uvěřil, konstatoval však, že nebyli přítomni ani uzavření smlouvy o půjčce, na základě které měl žalovaný v roce 2008 poskytnout půjčku žalobkyni ani faktickému předání peněz. Protože nebyla prokázána ani skutečnost, že by částka 318.700,- Kč uhrazená žalobkyní na účet žalovaného byla poskytnutá na základě smlouvy o půjčce, odvolací soud uzavřel, že převodem této částky vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vydat a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v celém rozsahu vyhověl.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2014, č.j. 54 Co 331/2012 – 132, podal žalovaný dovolání, v němž namítl:
a) v řízení bylo prokázáno, že ze strany dovolatele k poskytnutí půjčky žalobkyni došlo.
b) odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konkrétně neuvedl, proč považoval svědeckou výpověď bratra dovolatele za nedůvěryhodnou a neurčitou. Samotná skutečnost, že svědek nespecifikoval výši půjčky, nemůže být důvodem pro závěr o neurčitosti jeho výpovědi a současně blízký vztah k účastníku řízení nemůže být sám o sobě důvodem pro závěr o nedůvěryhodnosti výpovědi.
c) pokud jde o svědecké výpovědi bratrance dovolatele a jeho manželky, oba před soudy obou stupňů vypověděli, že byli přítomni u toho, kdy i samotná žalobkyně za přítomnosti širšího rodinného kruhu potvrdila, že o půjčkách od dovolatele, jeho maminky a bratrance ví a je s touto skutečností srozuměna. Pouhá skutečnost, že svědci nebyli přítomni uzavření smlouvy o půjčce, či předání peněz nemůže bránit tomu, aby na ní odvolací soud založil své rozhodnutí.
d) odvolací soud pochybil, pokud vycházel pouze ze svých skutkových zjištění, ignoroval skutková zjištění soudu prvního stupně a současně v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, jakým způsobem k odlišným skutkovým zjištěním dospěl.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť dovolatel toliko zpochybňuje hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, avšak nevymezuje žádný způsobilý dovolací důvod ani neuvádí, v čem spatřuje přípustnost dovolání.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, za kterou jedná její zaměstnanec, který má právnické vzdělání, že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. a zabýval se proto přípustností dovolání.
Podle §237 o.s.ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Pokud jde o námitky stran hodnocení důkazů ( sub a/, b/, c/ ) nemohou tyto založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel napadá hodnocení důkazů, které však v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2777/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014). Navíc odvolacímu soudu nelze vytknout, že výpověď svědka - bratra žalovaného považoval za neurčitou za situace, kdy svědek například nedokázal vysvětlit, proč částka, která měla představovat vrácení půjčky poskytnuté žalovaným žalobkyni a svědkovi (tehdejšímu manželovi žalobkyně) neodpovídala částce, která jim (svědkovi a žalobkyni) byla podle tvrzení žalovaného půjčena, nebo kdy se neurčitě vyjádřil i o tom, v kolika splátkách byla jemu a jeho bývalé manželce (žalobkyni) údajná půjčka od žalovaného poskytnuta (srov. č.l. 123). Rovněž nelze odvolacímu soudu vytýkat, že shledal výpověď svědka – bratra žalovaného nedůvěryhodnou, když nejenže má tento svědek blízký vztah k žalovanému, ale navíc žalobkyně je jeho bývalou manželkou, přičemž jejich manželství skončilo rozvodem. Rozhodl-li se odvolací soud za této situace nevycházet z toliko nepřímého důkazu svědecké výpovědi bratrance žalovaného s manželkou, kteří jsou navíc v obdobném sporu se žalobkyní, nelze mu tento postup vytknout. Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí, že dovolatel posouvá význam výpovědí svého bratrance s manželkou, tvrdí-li: „ Oba tito svědci zcela jasně a konkrétně uvedli, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak při své svědecké výpovědi u soudu odvolacího, že byli přítomni u toho, když i samotná žalobkyně na osobním jednání za přítomnosti širšího rodinného kruhu potvrdila, že o půjčkách ze strany dovolatele, jeho maminky i nakonec svědků samotných pro svou osobu a svého tehdejšího manžela ví a je s touto skutečností srozuměna. “ (srov. č. l. 138, námitka sub c/). Z výpovědi bratrance žalovaného před odvolacím soudem se uvedené tvrzení nepodává (srov. č. l. 123) a z výpovědi jeho manželky před odvolacím soudem plyne, že o Vánocích roku 2008 žalobkyně se svým bývalým manželem požádali svědkyni s manželem o poskytnutí půjčky, což odůvodnili tím, že v nejbližší rodině si již půjčili (č. l. 124). Výpověď svědkyně tedy též neodpovídá tvrzení dovolatele, neboť z ní není zřejmé, že by sama žalobkyně tvrzená prohlášení učinila. Ve výpovědi před soudem prvního stupně se oba svědci vyjádřili podobně jako svědkyně ve výpovědi před soudem odvolacím (srov. č. l. 32), přičemž svědek (bratranec žalovaného) navíc uvedl, že žalobkyně před ním několikrát sdělila, že má u žalovaného dluh (srov. č.l. 33). Posledně uvedené tvrzení však neodpovídá tvrzení dovolatele o tom, že by žalobkyně existenci dluhu potvrdila před širším rodinným kruhem.
Pokud jde o námitku ignorace skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolacím soudem ( sub d/ ), dovolací soud uvádí, že odvolací soud postupoval v souladu s §213 odst. 2 o.s.ř., podle něhož odvolací soud vždy zopakuje důkazy provedené soudem prvního stupně, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění. Odvolací soud dokazování řádně zopakoval a mohl proto v souladu s §213 odst. 2 o.s.ř. odůvodnění svého rozhodnutí postavit na skutkových zjištěních odlišných od zjištění soudu prvního stupně. Ani tato námitka proto není sto založit přípustnost dovolání.
Dovolatel dvěma svými námitkami stran skutkových zjištění ( sub b/, c/ ) a námitkou nezohlednění skutkových zjištění soudu prvního stupně ( sub d/ ) současně napadá odůvodnění napadeného rozhodnutí, čímž namítá vady řízení, přičemž přípustnost dovolání může být vadou řízení založena toliko v případě, že v souvislosti s tvrzenou vadou je nastolena právní otázka, která splňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Pakliže dovolatel v souvislosti s namítanými vadami žádnou právní otázku ve smyslu §237 o.s.ř. nevymezuje, nemohou vznesené námitky založit přípustnost dovolání (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 180/2014).
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalovanému, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o nároku v tarifní hodnotě 318.700,- Kč (srov. §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), sestávají z odměny advokáta ve výši 9.580,- Kč (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §21 odst. 1 a odst. 4 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 2.075,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalovaného je nepřípustné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu