ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2873.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 2873/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky K. C. M., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 6. 2006, sp. zn. 24 Co 30/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 8 C 13/2005 (žalobkyně K. C. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí podle zákona č. 87/1991 Sb.), za účasti vedlejšího účastníka řízení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně K. C. M., podané u soudu 22. 3. 1995, bylo dne 12. 6. 2002 rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 6 C 192/2000-181. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 13. 5. 2003, sp. zn. 22 Co 646/2002. Dovolání žalovaného Národního památkového ústavu proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze 4. 12. 2003, 28 Cdo 1833/2003.
Nálezem Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2004, III. ÚS 107/04, byly uvedené rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu i usnesení dovolacího soudu zrušeny.
V odůvodnění tohoto nálezu bylo uvedeno, že „Ústavní soud ČR přezkoumal uvedená rozhodnutí obecných soudů, napadená ústavní stížností Národního památkového ústavu a shledal, že jimi byla porušena ústavní práva stěžovatele“. Skutková zjištění, učiněná soudy prvního stupně a druhého stupně, uváděl Ústavní soud ČR, „jsou neúplná a provedené důkazy jsou nesprávně a nepřesvědčivě zhodnoceny po stránce skutkové i právní; stěžovateli Národnímu památkovému ústavu nebyla poskytnuta náležitá ochrana jeho vlastnického práva“. Dospěl proto Ústavní soud ČR k závěru, že rozhodnutími obecných soudů v této právní věci byla porušena ústavní práva stěžovatele Národního památkového ústavu, když skutková zjištění soudů obou stupňů jsou neúplná, provedené důkazy jsou nesprávně a nepřesvědčivě zhodnoceny po stránce skutkové i právní, a tyto nedostatky řízení neodstranil ani dovolací soud.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze 16. 12. 2004, III. ÚS 107/04, konkrétně poukazoval na to, že v tomto soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 192/2000) se měly soudy (v součinnosti s účastníky řízení) pokusit o obstarání zejména těchto dokladů: 1. konfiskační vyhlášky, vydané Okresním národním výborem v N. M. nad M. dne 17. 12. 1945 (nebo dne 19. 12. 1945, asi pod č. j. ORK-818/45), o níž je zmínka na č. l. 98 spisu soudu prvního stupně; 2. spisu, respektive rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který vedl (pod č. j. 82/46/1/ řízení o stížnosti Dr. J. C. M. proti výměru Ministerstva zemědělství ze dne 30. 1. 1946 (zmínka, že takové řízení před Nejvyšším správním soudem mělo probíhat, se nachází v písemném vyjádření Ministerstva zemědělství, adresovaném Nejvyššímu správnímu soudu v Praze ze dne 18. 5. 1946, č. j. 44.533/96-XI/A-22 (na č. l. 97 p. v. spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 192/2000).
Ústavní soud ve svém nálezu ze 16. 12. 2004 uváděl také, že „dokazování, prováděné obecnými soudy je zatíženo i dalšími nedostatky, týkajícími se hodnocení důkazů“. Nesprávný a nedoložený je závěr v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že „vůbec není prokázáno, že by v případě vyplnění dotazníku (F.) ke stanovení německé národní příslušnosti Dr. J. C. M. vyplnil kolonky ve smyslu, že se hlásí k německé národnosti“. V posuzované právní věci obecné soudy také pochybily, pokud z provedených důkazů vyvodily závěr, že československý stát převzal majetek Dr. J. C. M. bez právního důvodu až v rozhodném období podle restitučních předpisů; podle názoru Ústavního soudu ČR došlo k převzetí tohoto majetku československým státem již v roce 1945, tedy před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990), a to konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. Ústavní soud ČR nesdílel ani názor obecných soudů, zaujatý v této právní věci (sp. zn. 6 C 192/2000 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), že „ke konfiskaci majetku Dr. J. C. M. v roce 1942 došlo z důvodu rasové perzekuce, a že jsou tedy naplněny podmínky stanovené v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“; extenzívní výklad pojmu rasová perzekuce tu není v souladu se smyslem restitučního zákonodárství a nemůže obstát; „pojem rasové perzekuce (obsažený v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) je třeba pro účely restituční interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoli však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních“.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR rozhodl Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem z 13. 9. 2005, č. j. 8 C 13/2005-464. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně K. C. M. o uložení povinnosti žalovanému Národnímu památkovému ústavu uzavřít do 3 dnů od právní moci rozsudku dohodu, podle níž žalovaný vydá do vlastnictví žalobkyně nemovitosti dříve vedené v deskách zemských č. 1031, později ve vložce č. 1207 pozemkové knihy pro katastrální území O. a dnes na listu vlastnictví č. 82 pro katstrální území O. jako pozemky parc. č. 9, parc. č. 10, parc. č. 11/1, parc. č. 11/2, parc. č. 13, parc. č. 14, parc. č. 15, parc. č. 16, parc. č. 17, parc. č. 18, parc. č. 19, parc. č. 20, parc. č. 21, parc. č. 22, parc. č. 23, parc. č. 24, parc. č. 25, parc. č. 26, parc. č. 27, parc. č. 28, parc. č. 31/2, parc. č. 32, parc. č. 33, parc. č. 1469/2, parc. č. 1470/2, parc. č. 1471, parc. č. 1472, parc. č. 1473, parc. č. 1474, parc. č. 1475/1, parc. č. 1476, parc. č. 1477, parc. č. 1478, parc. č. 1479, parc. č. 1480, parc. č. 1481, parc. č. 1486/2, parc. č. 1489/2, parc. č. 1492/1, parc. č. 1750, parc. č. 1751, parc. č. 1752 a parc. č. 1754 a dále jako budovy bez čísla popisného na pozemku parc. č. 23, na pozemku parc. č. 27 a na pozemku parc. č. 9, jako i budova čp. 1 v O. na pozemku parc. č. 26, budova čp. 37 v O. na pozemku parc. č. 10, budova čp. 142 v O. na pozemku parc. č. 13, budova čp. 275 na pozemku parc. č. 1481, budova čp. 377 v O. na pozemku parc. č. 31/2, budova čp. 378 v O. na pozemku parc. č. 28. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně K. C. M. (proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) a o odvolání žalovaného Národního památkového ústavu (proti výroku téhož rozsudku o nákladech řízení) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 5. 6. 2006, sp. zn. 24 Co 30/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou z 13. 9. 2005, č. j. 8 C 13/2005-464, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně i žalovaného nejsou opodstatněná.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně v dalším řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR doplnil dokazování, jehož neúplnost Ústavní soud ČR vytýkal; provedl přitom všechny účastníky navržené důkazy, „pokud byly navrženy k prokázání právně relevantních skutečností“. Podle názoru odvolacího soudu hodnotil soud prvního stupně provedené důkazy každý důkaz zvlášť i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (srov. §132 občanského soudního řádu); soud prvního stupně dospěl také, dovozoval odvolací soud, ke správným a úplným skutkovým zjištěním, proti nimž žalobkyně ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žádné námitky nevznesla a za nesprávné pokládala toliko právní posouzení věci soudem prvního stupně.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly otci žalobkyně Dr. J. C. M. konfiskovány již nařízením německé Tajné státní policie, velitelství P., č. j. 572/41-VI, ze dne 16. 2. 1942, o propadnutí jmění, jež bylo vydáno na základě nařízení tehdejšího říšského protektora pro Čechy a Moravu ze dne 4. 10. 1939. Takový majetkový přechod, dovozoval odvolací soud, byl po ukončení okupace prohlášen za neplatný (viz §1 dekretu č. 5/1945 Sb., respektive §1 a §2 zákona č. 128/1946 Sb.); oprávněným osobám se tu takto zakládal nárok na vrácení majetku postupem podle §4 zákona č. 128/1946 Sb., k čemuž v daném případě však nedošlo. Odvolací soud dále poukazoval na to, že nebyla prokázána existence jiných skutečností, z nichž by bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že nemovitosti mohly být pokládány za konfiskované podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Odvolací soud však (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že žalobkyni nelze pokládat za oprávněnou osobu k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Žalobkyně, která je dcerou a současně dědičkou ze závěti původního vlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, by totiž mohla být pokládána za oprávněnou osobu pouze za splnění podmínek stanovených v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., mezi něž patří též podmínka, aby k převodu nebo k přechodu vlastnického práva v době nacistické okupace (1939-1945) došlo z důvodu rasové perzekuce; tato podmínka však, podle názoru odvolacího soudu, v posuzované právní věci není splněna. V řízení o této právní věci nebyly zjištěny takové skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné uzavřít, že otec žalobkyně patřil do skupiny obyvatel perzekvovaných nejen v oblasti majetkové, ale i vyřazením z hospodářského a společenského života, anebo i hrozbou genocidy. Při výkladu pojmu „rasová perzekuce“, použitého v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., uváděl odvolací soud, bylo nutno se řídit právním názorem Ústavního sodu ČR, který tento pojem pro účely restituční vyložil ve svém zrušovacím nálezu ze 16. 12. 2004 tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoli však formy perzekuce z důvodů národnostních. Tímto právním názorem Ústavního soudu ČR, zaujatým jmenovitě při rozhodování o ústavní stížnosti, uplatněné ohledně této právní věci, byl soud prvního stupně i odvolací soud vázán.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §150 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 11. 7. 2006 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 4. 9. 2006 (s doplněním z 5. 12. 2006) u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zejména pro řešení otázky výkladu tzv. rasových důvodů ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka poukazovala na to, že „odvolací soud přisvědčil žalobkyni, že ke konfiskaci nemovitostí došlo v daném případě v rozhodné době, jak to požaduje zákon č. 87/1991 Sb.“, ale neshledal splnění podmínek tzv. rasových důvodů na straně otce žalobkyně. Žalobkyně v tomto řízení poukazovala na to, že ke konfiskaci majetku jejího otce došlo ze strany orgánů nacistického Německa a bylo zdůvodněno z jejich strany tím, že ze strany otce žalobkyně šlo o snahy nepřátelské Německé říši. Podkladem pro tuto konfiskaci bylo Nařízení o propadnutí jmění v Protektorátu Čechy a Morava, které bylo vydáno 4. 10. 1939 a které podepsal říšský ministr vnitra a ministr financí a bylo označeno jako říšský zákon I., str. 1998. Dovolatelka vyslovovala názor, že v této otázce nález Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2004, III. ÚS 107/04, je v rozporu s tím, co je stanoveno v zákoně č. 116/1994 Sb. Dovolatelka zastává názor, že „propadnutí jmění, které vychází ze stejného nařízení jak ohledně osob židovské národnosti, tak i české národnosti, je třeba stavět na roveň, a proto je třeba podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) rovněž posuzovat konfiskaci (propadnutí jmění) v Protektorátu Čechy a Morava ohledně majetku Dr. J. C. M., otce žalobkyně K. C. M.
Ve svém dovolání dovolatelka ještě uváděla, že spolu s dovoláním předkládá další důkaz, a to o tom, že matka Dr. J. C. M. – B. H. K. N. K. K. (která uzavřela manželství s H. C. M.) byla židovka. Dovolatelka K. C. M. je tedy přesvědčena, že splňuje požadavek, který požadoval Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze 16. 2. 2004, III. ÚS 107/04, když zúžil rasové důvody ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jen na osoby židovského původu.
Žalovaný Národní památkový ústav ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky uváděl, že „je nucen otevřít polemiku s názorem, že v dosavadním řízení v této právní věci nebyl nalezen jiný titul, podle něhož by stát převzal dotčené nemovitosti před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 – 1. 1. 1900). Zatím co odvolací soud se ztotožňoval s názorem soudu prvního stupně v tom, že se neprokázalo, že by se otec žalobkyně ucházel o získání státního občanství Německé říše a že tedy nepozbyl čs. státního občanství ve smyslu ustanovení §5 dekretu č. 33/1945 Sb. V tomto směru má žalovaný nadále za to, že oba soudy nesprávně hodnotily listinné důkazy, předložené žalovaným, jmenovitě vlastnoručně podepsaný životopis otce žalobkyně z 1. 8. 1945 (v němž přiznává, že žádost o získání říšsko-německého občanství podal), jakož i záznamní list ze 4. 3. 1943, ze kterého plyne, že žádost J. C. M. o udělení říšsko-německého občanství byla odmítnuta. Rovněž osvědčení o státním občanství a národní spolehlivosti otce žalobkyně, vystavené 14. 7. 1947 Obvodní radou Praha I. a VI., postrádá schválení Ministerstvem vnitra.
Žalovaný národní památkový ústav uváděl také ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky svůj názor, že „je vyloučeno, aby podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) byla posuzována konfiskace majetku otce žalobkyně, provedená německými státními orgány v roce 1942. Konfiskování majetku podle konfiskačního nařízení německé státní policie ze dne 16. 2. 1942, č. j. 572/1941-VI, se týkalo všech osob bez rozdílu rasy a národnosti, ale na rozdíl od všech těchto osob, podléhající jurisdikci v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava, byly židovské osoby vystaveny přímému působení nařízení RP č. 14/39 z 21. 6. 1939 o židovském majetku. Toto nařízení (ve spojení s prováděcími předpisy RP 08/40 a RP 18/40) znamenalo, že židovští občané byli de facto zbaveni nejen svého vlastnického práva, ale i práva jakékoliv dalšího nabývání majetkového vlastnictví. K přechodu majetku těchto osob na Německou říši pak docházelo buď na základě nařízení RP 29/39, nebo tím, že po fyzické likvidaci původního vlastníka bylo obvykle využito institutu odúmrti, případně při vystěhování původního vlastníka bylo využito převzetí opuštění věci. U otce žalobkyně nešlo tedy o konfiskaci majetku z důvodu rasových. Podle názoru žalovaného by proto dovolání dovolatelky nemělo být vyhověno.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V tomto řízení o dovolání dovolatelky bylo třeba mít na zřeteli skutečnost, že téže právní věci se týká již i vydaný nález Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2004, III. ÚS 102/04. Ohledně tohoto rozhodnutí platí, co již bylo dříve vyloženo např. v nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 2. 1996, II. ÚS 156/95, uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (který byl pro informaci obecných soudů publikován i jako příloha v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), že totiž „rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle ústavního článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu“. Pro dovolací soud pak platí i ustanovení §243d občanského soudního řádu, podle něhož pro dovolací soud platí rovněž ustanovení §226 občanského soudního řádu.
V již uvedeném a zdůrazněném nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2004, III. ÚS 107/04, jímž byla v této právní věci (žalobkyně K. C. M. proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu) zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů, i dovolacího soudu, došlo nejen k posouzení rozhodnutí uvedených obecných soudů a jejich postupu v řízení z hlediska jejich rozporu s ústavněprávními předpisy, ale byl na rozdíl od právního názoru soudu prvního stupně, odvolacího soudu i dovolacího soudu přímo zaujat právní názor k základní právní otázce tohoto sporu („Ústavní soud ČR nesdílí názor obecných soudů, že ke konfiskaci majetku Dr. J. C. M. v roce 1942 došlo z rasové perzekuce a že jsou naplněny podmínky stanovené v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“), ale bylo i jmenovitě vytknuto na základě jakých konkrétních důkazů bylo nutno „ozřejmit přechod nárokovaného majetku na stát, kdy k tomuto přechodu mělo dojít, jakým způsobem a na základě jakého právní titulu“.
Pro další průběh řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR byl tedy jednoznačně závazně vymezen postup obecných soudů v tomto řízení, aby „řízení jako celek bylo spravedlivé a aby v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody“ účastníků řízení (srov. str. 23 nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 2. 2004, III. ÚS 107/04).
Dovolací soud v řízení o dovolání, v němž lze provádět dokazování jen k prokázání důvodů dovolání (§243a odst. 2 občanského soudního řádu), což se týká tedy posouzení jen dovolání přípustného, se s přihlížením k již zdůrazněné vázanosti názory, vyjádřenými ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR, před posouzením přípustnosti dovolání dovolatelky zaměřil na to, zda soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení postupovaly v souladu se závěry Ústavního soudu ČR a v jejich smyslu zjišťovaly skutkový stav věci a na tomto základě pak teprve přistupovaly k hodnocení důkazů a k právnímu posouzení věci. Dovolací soud má za to, že z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 8 C 13/2005 Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou) nelze přesvědčivě dovodit, že by soudy obou stupňů takto nepostupovaly a že by se v řízení odchylovaly od uváděných závěrů pro další řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR.
Pokud jde o zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu) v daném případě, je zřejmé, že tu odvolací soud ve svém rozsudku napadeném dovoláním dovolatelky, neřešil žádnou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (jednotlivými senáty dovolacího soudu rozdílně), ani některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), když výklad zásadních právních otázek (jmenovitě výkladu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) byl tu již zaujat Ústavním soudem ČR v jeho zrušovacím nálezu, z něhož soudy obou stupňů vycházely, a nešlo tu také o řešení právní otázky odvolacím soudem nedořešené, když řešení základní právní otázky této právní věci je obsaženo již v nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 12. 2004, III. ÚS 107/04, jehož závěry tu byly soudy obou stupňů i dovolací soud vázány.
Nemohl tedy dovolací soud za uvedených okolností dospět k závěru, že by u dovolání dovolatelky byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovaným ústavem na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 6 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náklady dovolacího řízení žalovanému nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelky, obsahujícímu v podstatě to, co bylo již ze strany žalovaného uváděno v průběhu řízení před soudy obu stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. listopadu 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu