ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2882.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2882/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. H. B. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Dubenským, advokátem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 1.120.123,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 183/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2012, č. j. 53 Co 447/2011-130, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.405,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jaroslava Dubenského.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2011, č. j. 22 C 183/2006-106, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1.120.123,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení za dobu od 1. 4. 2006 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 63.339,- Kč) uloženy k platbě žalované ve prospěch žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jaroslava Dubenského.
Nižší instance ve věci rozhodovaly po zrušení jejich předchozích zamítavých rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, č. j. 28 Cdo 2202/2009-62. Jsa vázány jeho právním názorem a vedeny konkrétními skutkovými zjištěními soudy uznaly důvodným nárok žalobkyně na zaplacení částky 1.120.123,50 Kč (s příslušenstvím), kterou byla po vydání příslušné části nemovitostí v restitučním řízení (s ohledem na její postavení osoby povinné ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) nucena uhradit s cílem vypořádání následně vzniklého (a posléze zrušeného) podílového spoluvlastnictví s oprávněnou osobou, paní E. V. Žalobkyně v restituci vydala vlastnický podíl na nemovitostech – ideální ¼ domu č. p. 2/II, stavebn í parcely č. 3 a zahrady, vše v kat. úz. J. H. –, což vzhledem k jejímu užívání dotčeného majetku k bydlení vedlo k potřebě vyrovnání vzájemných vztahů mezi ní a restituentkou.
Odvolací soud rekapituloval, že rodiče žalobkyně se stali na základě kupní smlouvy ze dne 27. 4. 1967 vlastníky domu č. p. 2 v J. a bylo jim zřízeno právo osobního užívání pozemků parc. č. 3 a 4; žalobkyně se stala vlastnicí nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 31. 1. 1991. Poté však pod sp. zn. 6 C 240/92 probíhalo řízení o restituci spoluvlastnického podílu na nemovitostech, v němž byla v konečném výsledku úspěšná restituentka E. V. co do ideální ¼ spoluvlastnického podílu. V řízení o restituci, ač zahájeném v roce 1992, rozhodl Okresní soud v Jindřichově Hradci dne 27. 3. 2003 a Krajský soud v Českých Budějovicích vynesl ve prospěch restituentky konečný pravomocný rozsudek dne 21. 10. 2004 pod sp. zn. 8 Co 2174/2004; výše zmíněné podílové spoluvlastnictví mezi žalobkyní a restituentkou bylo pak zrušeno pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 291/2004 dne 25. 3. 2005 s tím, že konečná výše spoluvlastnického podílu, kterou musela žalobkyně E. V. vyplatit, činila 1.125.000,- Kč. Přitom rodiče žalobkyně manželé P. zakoupili nemovitosti v roce 1967 za 19.507,- Kč, z čehož ¼ p ředstavuje 4.876,50 Kč a tuto částku obdržela žalobkyně od státu jako plnění (alikvotní část někdejší kupní ceny) podle §11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“). Odvolací soud, který rozhodoval o požadavku žalobkyně na doplacení rozdílu mezi částkou státem vyplacenou a částkou požadovanou z téhož titulu (vynaloženou jako náhradu ze zrušeného spoluvlastnictví s restituentkou), dospěl k závěru, že je třeba při vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v této věci pod sp. zn. 28 Cdo 2202/2009, přikročit k širší interpretaci textu §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pojem kupní ceny musí být rozšířen na takové plnění, jež vyjadřuje skutečnou hodnotu spoluvlastnického podílu k nemovitostem. Žalobkyně, která musela spoluvlastnický podíl vydat podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, je osobou blízkou vůči těm, kteří věc kupovali. Vyčerpávající restituční spor trval 15 let, žalobkyně neměla prostředky, které by mohla investovat do nemovitostí, a na vyrovnání spoluvlastnického podílu se musela zadlužit úvěrem, který bude řadu let splácet. Žalobkyně nevlastní jinou nemovitost, ani jiný majetek vyšší hodnoty, a v domě žije se svými zletilými dětmi, sama tedy 45 let, z toho 21 let jako vlastnice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání opírala o zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé. Spatřovala jej v otázce určení výše částky představující náhradu za vydanou nemovitost, na niž je založen nárok podle již učiněného širšího výkladu §11 zákona č. 87/1991 Sb. k pojmu „vrácení kupní ceny“. Dotazovala se, zda a co má být zohledněno při určení její výše tak, aby byl naplněn princip podávající se z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, že dané plnění má být přiměřené, neboli náhrada za vydanou nemovitost má být v rozumném poměru k hodnotě této nemovitosti v době, kdy byla vydána. Namítala rovněž, že ze strany soudů nižších stupňů mělo být přihlédnuto i k ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (nárok na zhodnocení nemovitostí, uplatňovaný vůči oprávněné osobě), přičemž při zjištění možnosti postupovat v jeho intencích by tuto skutečnost bylo třeba následně akcentovat při určování výše přiměřené náhrady osobě povinné. K úhradě zhodnocení majetku ve smyslu posledně citovaného ustanovení stát není možno zavazovat. Dovolatelka žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil první instanci k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovala za věcně správné a navrhovala, aby dovolání žalované nebylo vyhověno.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 8. 3. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, za niž jedná pověřený zaměstnanec jako osoba s právnickým vzděláním (§21a odst. 3 o. s. ř.), podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Žalovaná dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V posuzované věci je Nejvyšší soud toho názoru, že v dále citovaném kasačním rozsudku pouze zčásti uvedl svůj právní názor. Završení celé právní kvalifikace dané věci bylo závislé na relevantních skutkových zjištěních nižších instancí učiněných nyní; až na tomto základě je dovolací soud oprávněn posoudit tento případ v úplnosti, a jde přitom o věc, která dosud takto nebyla dovolacím soudem řešena.
II.
Nejvyšší soud již ve svém předchozím (zrušujícím) rozhodnutí vydaném v této právní věci – tj. v rozsudku ze dne 17. 2. 2010, č. j. 28 Cdo 2202/2009-62 – dospěl k závěru, že obstojí výklad, podle něhož lze pod pojem kupní ceny ve smyslu §11 zákona č. 87/1991 Sb. zahrnout též jiné plnění vyjadřující hodnotu nemovitosti (její části, spoluvlastnického podílu k ní), jímž je v posuzovaném případě náhrada, která byla při vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi povinnou a oprávněnou osobou, vzniklého v důsledku restituce, vyplacena povinnou osobou osobě oprávněné v návaznosti na zrušení tohoto spoluvlastnictví soudem (§142 odst. 1 obč. zák.). Nižší instance danou věc posoudily v souladu s citovaným – pro ně závazným – rozhodnutím a žalobkyni tak požadované plnění přiznaly.
Podle §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Tento nárok musí být uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky.
Podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod má každá fyzická nebo právnická osoba právo pokojně užívat svůj majetek. Tohoto majetku nemůže být zbavena s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek stanovených zákonem a obecnými zásadami mezinárodního práva.
1) Doplnění právní kvalifikace
Nejvyšší soud konstatuje, že věc právně posuzuje právě podle posledně citovaného článku 1 Protokolu č. 1 (tzv. Dodatkového) k Evropské Úmluvě. V tomto ohledu upřesňuje právní kvalifikaci, kterou pouze v krátkosti nastínil ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí. Oprávněnost takto použité právní kvalifikace je podložena předností mezinárodní smlouvy zakotvené v článku 10 Ústavy ČR. Zrušení relevantní vnitrostátní normy, tedy §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nepřicházelo v úvahu, neboť tato norma je již řadu let aplikována a sama o sobě nepochybně není protiústavní; problematický je jen její časový kontext. Právě proto dovozuje Nejvyšší soud, že je třeba přednostně aplikovat zmíněný článek 1 tzv. Dodatkového protokolu s tím, že je současně povinností obecného soudu podle čl. 4 Ústavy ČR poskytnout účastníkům řízení spravedlivou ochranu práv s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 6 odst. 1 Evropské Úmluvy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Shodně postupoval Nejvyšší soud například již ve věci sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (ke zhodnocení tohoto postupu viz Mikeš, P. Aplikace mezinárodního práva v právním řádu ČR pohledem teorie a soudní praxe. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 204 a násl.).
2) Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva k článku 1 Protokolu č. 1 k Evropské Úmluvě
Při posuzování důsledků ochrany majetku podle citovaného ustanovení Evropské Úmluvy má stát široký diskreční prostor. Klíčovým postulátem je přiměřenost (spravedlivá rovnováha) přiznaného plnění či náhrady. Není používán klasický test proporcionality, ale přezkum se omezuje na racionální řešení zvolené státem, resp. soudem. Vyvlastněná osoba má za svůj majetek obdržet náhradu, jejíž výše je rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena. Spravedlivé rovnováhy je zpravidla dosaženo, pokud náhrada vyplacená vyvlastněnému je v rozumném poměru k tržní hodnotě majetku v době, kdy k pozbytí vlastnictví došlo (zde nutno uvažovat jak o účinnosti restitučního předpisu ke dni 1. 4. 1991, tak i brát v úvahu datum pravomocného skončení restitučního sporu o vydání majetku). Jde o to, aby zmírnění předchozí křivdy nezpůsobilo podle okolností případu křivdu novou. V těchto souvislostech je citována věc P. a P. proti České republice (stížnost č. 36548/97, rozsudek ze dne 5. 11. 2002). Manželé P. koupili jako lesní dělníci hájenku od státního podniku, pro který oba pracovali. Byli povinni ji podle zákona o půdě (zákon č. 229/1991 Sb.) vydat, neboť byla nabyta v rozporu s tehdejšími předpisy za příliš nízkou cenu. Od státu obdrželi náhradu ve výši kupní ceny z roku 1967, která však byla v naprostém nepoměru k aktuální hodnotě nemovitosti. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že náhrada za odnětí majetku byla zcela nepřiměřená. P. bydleli v hájence 42 let, z toho 28 let jako vlastníci. V důsledku restituce se ocitli v nejistém sociálním postavení. Museli tak snášet zcela nepřiměřené břemeno, byť se stali z hlediska restituce osobami povinnými. V podobném postavení, charakterizovaném absencí spravedlivé rovnováhy, se ocitli stěžovatelé před Evropským soudem pro lidská práva také ještě např. ve věcech Z. a Z. proti ČR, Zich proti ČR, Otava proti ČR a Pešková proti ČR (podrobněji o všech nyní uvedených argumentech viz Kmec, J. Kosař, D. Kratochvíl, J. Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 278-295).
3) Časový faktor
Nejvyšší soud oprávněně předpokládá, že v době schválení zákona o mimosoudních rehabilitacích, resp. jeho §11, sledoval zákonodárce určitý záměr. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení je velmi stručná a říká, že vydávající povinná osoba jiná než stát má nárok na vrácení kupní ceny, kterou za věc zaplatila. Za pomoci subjektivního (historického) výkladu je třeba dovodit, že záměrem zákonodárce bylo poskytnout povinné osobě, jestliže se v tomto postavení výjimečně ocitla osoba fyzická, plnění adekvátní či přinejmenším přiměřené v porovnání s věcí či věcmi, které byla povinná osoba nucena v restituci vydat. Odrazila se zde zásada ekvity či jinak řečeno rovného postavení účastníků občanskoprávních vztahů. Tento závěr lze učinit i proto, že v době vydání restituční normy, tedy v roce 1991, platil pro oceňování nemovitostí, o které především šlo, předpis fixující cenovou úroveň jen minimálně odlišnou ve vztahu k cenám nemovitostí v předchozích desetiletích. Šlo o vyhlášku ministerstva financí cen a mezd ČSSR o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, vydanou pod č. 182/1988 Sb. Tato vyhláška prošla několika novelizacemi a byla zrušena dne 1. 11. 1991, tedy až po vydání zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nejvyšší soud v řízení o restitucích opakovaně dovodil, že ocenění prováděná citovanou vyhláškou navazovala na cenovou úroveň stran oceňování nemovitostí v osobním a zejména soukromém vlastnictví za dřívějšího režimu a tato cenová úroveň byla diskriminační (srov. odůvodnění usnesení zdejšího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1852/2002).
Od vydání restitučního předpisu však došlo v oblasti cen nemovitostí k zásadní změně reflektující jejich tržní (obecnou) cenu. Ceny nemovitostí se dostaly do příkrého rozporu s těmi kupními cenami, za něž byly nemovitosti pořizovány za předchozího totalitního režimu a s nimiž jako formou náhrady počítá ustanovení §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Má-li být nyní dokonce po více než 20 letech přisouzena povinné osobě náhrada vycházející z posledně citovaného ustanovení, je nutné při jejím stanovení použít objektivního (aktuálního) výkladu. Ten musí reflektovat již zmíněnou podstatnou změnu poměrů, ke které došlo, a vycházet tedy přednostně z té interpretace vztahující se k výši náhrady, kterou preferuje závazným způsobem Evropský soud pro lidská práva (viz argumenty sub 2/).
4) Konkrétní okolnosti posuzované věci
V těchto souvislostech lze především odkázat na ty důvody výše náhrady, které akcentoval již odvolací soud. Žalobkyně se jako osoba povinná skutečně ocitla v nepříznivé sociální situaci, když musela prakticky bez jakékoli protihodnoty vyplatit ze spoluvlastnického vztahu restituentku E. V. Obdržela-li dosud od státu jako náhradu podle §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích částku 4.876,50 Kč, pak tato částka byla ve vztahu k vynucenému vyplacení restituentky ze spoluvlastnictví (1.125.000,- Kč) více než 200x nižší. Za těchto okolností považuje dovolací soud za zcela zřejmé, že dosud vyplacená náhrada je neadekvátní, porušuje spravedlivou rovnováhu v relaci k hodnotě předtím vydaného majetku (podílu) a že dosavadním postupem ve věci musela žalobkyně nést nepřiměřené břemeno nově vzniklé křivdy, jež vyvstala oproti dosažené nápravě křivdy původní (vzniklé restituentce). Oprávněnost přiznání té náhrady, která byla stanovena odvolacím soudem, je tedy mimo vší pochybnost.
5) Posouzení okolností (potenciálně) v neprospěch žalobkyně
Zde se dovolací soud musel zabývat jak dovolacími tvrzeními, tak i dalšími skutečnostmi, které by mohly ovlivnit výši přiznané náhrady.
Námitka žalované směřovala k nezohlednění §7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nižší instance údajně nebraly toto ustanovení v úvahu, resp. neprovedly důkazy, které by mohly směřovat ke zjištěním o případném předchozím zhodnocení nemovitostí za minulého režimu (toto zhodnocení by musela oprávněná osoba nahradit povinné osobě při vydání nemovitostí). Ani z nynějšího spisu, ani z předchozích věcí restituční a o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (sp. zn. 6 C 240/92, 5 C 291/2004) však neplyne, že by snad žalobkyně nějakým způsobem investovala do nemovitostí (zhodnotila je) a že by v rámci restituce opomněla vznést tuto námitku, která by v intencích §7 odst. 4 citovaného zákona měla vést k náhradě zhodnocení. Proto dovolací soud nepovažuje za podstatnou procesní vadu, že dokazování k eventuálním či údajným investicím, resp. zhodnocení nemovitostí, nebylo provedeno. Navíc je nutno zdůraznit, že restituční postup podle §7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích je komplexně upraven a že při alternativě zhodnocení nemovitostí je volba, zda požadovat vydání či finanční náhradu, na osobě oprávněné. Celý postup při tomto způsobu restituce je tedy ex offo především věcí právního posouzení obecným soudem, který sám posuzuje restituční podmínky a jakmile se tak s účinky k právní moci rozhodnutí stalo, nelze již tento postup napadnout.
Kromě dlouhé doby bydlení v domě a kromě okolnosti, že žalobkyně byla až druhonabyvatelkou nemovitostí ve smyslu §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, by mohlo být posuzováno v její neprospěch, jestliže by například nereagovala na řádné uplatnění restitučního nároku a nepřikročila k vydání nemovitostí (spoluvlastnického podílu) tam, kde to bylo zcela evidentní a její povinnost nepochybná. V takovém případě by mohla žalobkyně porušit povinnosti, které pro ni vyplývaly především z ustanovení §5 odst. 1, 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zde je však nutné, aniž by to bylo součástí dovolacích námitek, dovodit, že se tak nestalo či že to ze zjištění nižších instancí nevyplývá. V restituční věci sp. zn. 6 C 240/92 naopak došlo k tomu, že to byla restituentka E. V., kdo svůj nárok neměl náležitě ujasněn, a od roku 1992 do roku 1997 probíhal převážně kontakt mezi restituentkou a soudem ve směru specifikace nároku. Až od roku 1998 se o restitučním nároku řádně jednalo a v období od tohoto roku do roku 2004, kdy byl restituční nárok přiznán, nevyplývá ze žádného procesního zjištění, že by snad žalobkyně kladla překážky v řízení či neposkytovala soudu dostatečnou součinnost. Nelze tedy dovodit žádnou z okolností, jež by snad měla negativně ovlivnit (snížit) výši náhrady, jak byla v souvislosti s vydáním spoluvlastnického podílu na nemovitostech nyní přiznána odvolacím soudem. Je zcela přirozené, že kritériem pro výši této náhrady se stala ta částka, kterou byla žalobkyně povinna vyplatit restituentce E. V. při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Takový postup se nedostal do rozporu s již citovanou evropskou judikaturou a není na závadu, že výchozí částka pro stanovení náhrady byla „převzata“ z jiného řízení než restitučního.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dochází k závěru, že dovolací důvody, jak je podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř uplatnila dovolatelka, nejsou naplněny. Odvolací soud rozhodl správně po stránce hmotněprávní a ani procesně nepochybil, přičemž nedošlo ani k zatížení řízení takovými vadami, jež by mohly mít za následek zmatečnost rozhodnutí (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Proto bylo dovolání žalované zamítnuto (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, jejíž dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Konečná výše odměny za zastupování odpovídající předmětu řízení představuje 29.105,- Kč (§3 odst. 1 bod 8, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 3. 2012). K této částce bylo nutno přičíst náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Oproti požadavku žalobkyně byla náhrada vypočtena pouze ze sazby za jeden úkon, a to vyjádření k dovolání, neboť pouze tento úkon považuje dovolací soud za účelný pro bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud dále konstantně v případě převzetí zastoupení již před nižšími instancemi nepřiznává v rámci náhrady nákladů řízení odměnu za úkon převzetí zastoupení. V součtu tedy náklady řízení o dovolání přiznané žalobkyni činí 29.405,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu