ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2953.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2953/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) M. Š. , b) M. Š., a c) J. Š. , zastoupených JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, proti žalovaným 1. Z. V. a 2. T. V. , Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Na Kovárně 472/8, o zaplacení částky 16,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 52 C 164/2011, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2013, č. j. 18 Co 95/2013-114, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 17. 1. 2013, č. j. 52 C 164/2011-84, vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobci se dožadovali žalované částky jako náhrady za zhodnocení nemovitostí, které byli povinni žalovaným vydat. K námitce žalovaných se soud nejprve zabýval svou mezinárodní příslušností. Dle čl. 2 odst. 1 Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, schválené rozhodnutím Rady ES ze dne 27. 11. 2008, č. 2009/430/ES (dále též jen „Úmluva“), jež vstoupila v platnost ve vztahu mezi Evropskou unií (a tedy i ČR) a Švýcarskem dne 1. 1. 2011, nestanoví-li úmluva jinak, mohou být osoby, mající bydliště na území některého státu vázaného touto Úmluvou, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Dle čl. 24 Úmluvy není-li soud jednoho státu příslušný již podle jiných ustanovení Úmluvy, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví pouze pro to, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle čl. 22 výlučně příslušný. Jelikož v daném případě žalovaní nemají bydliště v České republice a ve svém prvním úkonu namítli nedostatek příslušnosti českých soudů, měl soud za to, že není mezinárodně příslušný k rozhodnutí věci. Tato skutečnost přitom představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pročež obvodní soud řízení dle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
K odvolání všech účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 6. 5. 2013, č. j. 18 Co 95/2013-114, změnil tak, že se „mezinárodní nepříslušnost“ nevyslovuje a řízení nezastavuje. Odvolací soud nejprve korigoval úvahy soudu prvního stupně konstatováním, že příslušnost soudu je podmínkou jeho pravomoci (§37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), a proto rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci v sobě zahrnuje i řešení otázky příslušnosti. Přisvědčil dále námitce žalobců, že obvodním soudem byla pominuta výjimka uvedená v čl. 5 odst. 3 Úmluvy, dle nějž může být osoba s bydlištěm na území státu vázaného Úmluvou žalována v jiném státě vázaném Úmluvou ve věcech týkajících se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti, a to podle místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Žalobci přitom správně argumentovali, že bezdůvodné obohacení je kvazideliktem, za nějž je považováno faktické jednání zdánlivě vykazující všechny znaky jednání zakázaného, jež ovšem vzhledem k tomu, že zde některý podstatný znak chybí, není jako delikt stíhatelné. Pojem deliktní či kvazideliktní odpovědnosti se tak vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit mimosmluvní odpovědnost žalovaného, pod níž je v souladu s většinou kontinentálních úprav a doktrín možno zahrnout mimo jiné i odpovědnost z bezdůvodného obohacení. Nelze přitom přisvědčit názoru žalovaných, že se nejedná o nárok z bezdůvodného obohacení jen proto, že žalobci tvrzený nárok má svůj základ v §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Je-li za bezdůvodné obohacení dle §451 obč. zák. (a tedy za kvazidelikt) považováno i zhodnocení nemovitosti bez právního důvodu, je třeba věc podrobit stejnému režimu i v případě, že takto skutkově vymezený nárok je v českém právu (navíc výslovně) upraven v ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Tento závěr odpovídá i náhledu na aplikaci čl. 5 odst. 3 Úmluvy ze dne 27. 9. 1968, o jurisdikci a vykonavatelnosti rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, uvedenému v rozhodnutí Soudního dvora ES č- C 189/87 ve věci Kalfelis, v němž Soudní dvůr zdůraznil, že koncepci „občanskoprávního deliktu“ a „deliktu“ je třeba vykládat samostatně v souvislosti spíše s Úmluvou než ve vztahu k národním právním úpravám. „Koncepce“ věci týkající se občanskoprávních deliktů a kvazideliktů pokrývá všechny žaloby na určení odpovědnosti žalovaného, které se netýkají „smlouvy“ ve smyslu čl. 5 odst. 1. Uplatnili-li žalovaní u českých soudů úspěšně restituční nárok ohledně nemovitostí v České republice a jediným cizím prvkem je jejich bydliště, není s ohledem na výše uvedené úvahy rozumného důvodu pro to, aby se navazující řízení o nároku žalobců konalo mimo Českou republiku. Je přitom zřejmé, že ke vzniku zákonem definovaného bezdůvodného obohacení došlo v místě polohy nemovitosti. Tyto úvahy tedy vedly odvolací soud ke změně prvostupňového rozhodnutí shora uvedeným způsobem.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost pokládají za danou ustanovením §237 o. s. ř., jednak s ohledem na to, že v napadeném rozhodnutí řešená právní otázka byla odvolacím soudem pojata odlišně od názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2442/2007, a jednak s přihlédnutím k tomu, že obdobný případ doposud nebyl řešen dovolacím soudem. Dovolatelé odmítli názor odvolacího soudu, že se v projednávané věci jedná o bezdůvodné obohacení. Mají za to, že odvolací soud se nikterak nevyjádřil k jejich argumentům, že v daném případě jde o nárok opírající se o zákonné ustanovení, konkrétně §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a nemůže tak být nárokem z bezdůvodného obohacení. Extenzivní výklad kogentních ustanovení o bezdůvodném obohacení je v rozporu s jejich smyslem a účelem. Nejde-li o bezdůvodné obohacení, nelze na věc nahlížet jako na případ deliktní či kvazideliktní odpovědnosti, a nemůže se tak uplatnit ani výjimka z obecného pravidla pro příslušnost založenou na bydlišti uvedená v čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Vzhledem ke zvláštnímu charakteru nároku dle §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nedopadají na něj ani další výjimky uvedené v oddílech 2 až 7 Úmluvy. Dovolatelé pokládají podřazení věci pod §451 obč. zák. navzdory zmiňované speciální úpravě za odporující rozhodnutím Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 471/05) i Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2442/2007). Mají za to, že by v souladu s Úmluvou měli být žalováni v místě svého bydliště (tj. ve Švýcarsku), což je vedlo k návrhu, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se potvrzuje rozhodnutí soudu prvního stupně (pouze ve výroku nákladovém se mění), a rozhodl o náhradě nákladů řízení, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání přitakali názoru odvolacího soudu, podotkli, že i s ohledem na hospodárnost a rychlost řízení je záhodno, aby o věci rozhodovaly soudy v České republice, a navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě lze dovolatelům přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi doposud nezaobíral odvolacím soudem řešenou otázkou týkající se výkladu vztahu čl. 5 odst. 3 Úmluvy k §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., dle nějž jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle §13 zákona č. 87/1991 Sb. nebo vydání nemovitosti; pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami uvedenými v předchozí větě. Na dovolání je tedy možno pohlížet jako na přípustné.
Důvodnost však podanému dovolání přiznat nelze. Zpochybňují-li dovolatelé správnost rozhodnutí odvolacího soudu poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007, a na nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05, pomíjí poněkud odlišnou podstatu otázky v těchto rozhodnutích řešené, neboť v nich zdůrazňovaná úvaha, dle níž nejde o nárok z bezdůvodného obohacení, je-li povinnost plnit dána na základě jiného zákonného ustanovení, není odvolacím soudem popírána. Z celkového vyznění odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že Městský soud v Praze se ve svých úvahách přidržel myšlenky, byť ne zcela pregnantně vyjádřené, že nárok povinné osoby na náhradu za zhodnocení vydané nemovitosti ve smyslu §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. odpovídá ve své podstatě nároku osoby, na jejíž úkor se zhodnocením nemovitosti bezdůvodně obohatila osoba jiná, aby jí byl vydán prospěch takto nabytý, a na žalovaný nárok je tak stejně jako v případě nároku z titulu bezdůvodného obohacení třeba pohlížet jako na kvazidelikt ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Odvolacímu soudu není důvodu vytýkat, že při snaze o zařazení specifického nároku spjatého s restitucemi do širšího právního kontextu se zaobíral jeho podstatou (jež v daném případě lze mít za odpovídající principům bezdůvodného obohacení), aby jej mohl adekvátně kvalifikovat za účelem řádné aplikace Úmluvy, u níž by jen stěží bylo možno očekávat, že bude svými ustanoveními upravovat nároky vykazující vskutku vysokou míru spjatosti s takto specifickými vnitrostátními předpisy jednotlivých států. Ačkoliv z hlediska hmotněprávní kvalifikace žalovaného nároku a jeho podřazení pod příslušné hmotněprávní ustanovení českého právního řádu by samozřejmě bylo zapotřebí upřednostnit speciální zákonné ustanovení, neznamená to, že by tato zvláštní zákonná úprava bez dalšího vylučovala, aby na věc bylo nahlíženo jako na spor o plnění z kvazideliktu z hlediska Úmluvy.
V tomto směru je záhodno zmínit, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 797/2013, vyjadřujícímu se k obdobné problematice (aplikaci terminologicky i koncepčně ekvivalentních ustanovení nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech), shledal, že na plnění z bezdůvodného obohacení je třeba nahlížet jako na plnění z kvazideliktu. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí odkázal na rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, 189/87, A. K. proti B. S., Hengst & Co. a dalším, odst. 16, nebo rozsudek ze dne 25. 11. 2011, C-509/09 a C -161/10, eDate Advertising GmbH proti X a O. M. a R. M., proti MGN Limited, odst. 38, a zdůraznil, že pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ je pojímán jako „nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu čl. 5 odst. 1“. Zcela v souladu s uvedeným závěrem je tedy možno pokládat žalované plnění za nárok z kvazideliktu podřaditelný pod č. 5 odst. 3 Úmluvy, neboť ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. směřuje právě k tomu, aby oprávněná osoba byla shledána odpovědnou za újmu vzniklou osobě povinné tím, že vydala osobě oprávněné nemovitost, jejíž hodnota přesahuje hodnotu restitučního nároku oprávněné osoby. Oprávněná osoba se nedopustila žádného protiprávního jednání, jež by snad mohlo zakládat její deliktní odpovědnost, přesto si však obnovení rovnováhy v právních vztazích žádá, aby prospěch nabytý získáním nemovitostí zhodnocených nad rámec restitučního nároku byl nabyvateli kompenzován těm, jež tuto hodnotu pozbyli. Zákonné ustanovení nemůže změnit podstatu daného právního vztahu odvíjející se především od skutkových okolností relevantních pro jeho vznik, jež v daném případě odpovídá svou povahou právě kvazideliktu, pojímanému, jak již naznačil odvolací soud, jako zakládajícího povinnost nést důsledky stavu zákonem reprobovaného, již nelze dovodit z pravidel týkajících se deliktní odpovědnosti, tj. zejména v rámci odpovědnosti za škodu (srov. Eliáš K. a kol., Občanský zákoník, Velký akademický komentář, I. svazek , Praha: Linde, 2008, s. 1046).
Výtka dovolatelů, dle níž nejedná-li se o nárok kvalifikovatelný jako bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák., není dána pravomoc českých soudů, tedy není v tomto případě způsobilá poukázat na nesprávnost úvah odvolacího soudu. Dovoláním tak nebyla úspěšně zpochybněna správnost napadeného rozhodnutí, pročež Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné dle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu