ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2968.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2968/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelky E. (A.) P. , zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti usnesení Městského soudu v Praze z 10. 4. 2013, sp. zn. 39 Co 60/2013, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 154/2005 (žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Revoluční 23, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu , IČ 7503 2333, Praha 1, Valdštejnské náměstí 3/162, zastoupenému JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou, 370 01 České Budějovice, Planá 61, o obnovu řízení o vydání obrazů (eventuálně o určení, že obrazy náležejí do pozůstalosti JUDr. A. S.), za účastí vedlejší účastnice řízení (na straně žalovaného) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , Praha 2, Rašínovo nábřeží 42), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně o obnovu řízení, podané u soudu 30. 3. 2012, bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8. 2012, č. j. 12 C 154/2005-144. Tímto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloby žalobkyně napadající pravomocná rozhodnutí vydaná v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1pod sp. zn. 12 C 154/2005, a to rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 12 C 154/2005-44, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 39 Co 507/2007. Žaloba na obnovu řízení byla zamítnuta z důvodu její nepřípustnosti pro opožděnost , když byla, podle názoru soudu prvního stupně, podána po uplynutí tříleté lhůty stanovené v §233 odst. 2 občanského soudního řádu. Žalobu zamítajícím usnesením bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení; ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí řízení nebylo žádnému z nich přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o obnovu řízení bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 39 Co 60/2013. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 8. 2012, č. j. 12 C 154/2005-144, potvrzeno . Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.262,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí řízení nebylo žádnému z nich přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal. odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně (podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu), ale neshledal odvolání žalobkyně důvodným.
Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyní uváděný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 12 C 154/2005-144, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 29 Co 507/2007, nabyl právní moci dne 25. 6. 2008 . Objektivní tříletá lhůta k podání žaloby na obnovu řízení (ve smyslu ustanovení §253 odst. 2 občanského soudního řádu) tu počala běžet od právní moci uvedeného rozhodnutí (tj. od 25. 6. 2008) a skončila dnem 27. 6. 2011, když 25. 6. 2001 připadl na sobotu a došlo tedy k prodlužení lhůty na nejbližší pracovní den (srov. §57 odst. 2 občanského soudního řádu). Byla-li žaloba na obnovu řízení podána žalobkyní dne 30. 3. 2012 (podáním žaloby na poště k doručení soudu první stupně), stalo se tak po uplynutí stanovené tříleté lhůty , tedy opožděně.
Odvolací soud zdůrazňoval, že podle ustanovení §235 odst. 1 občanského soudního řádu není prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby na obnovu řízení přípustné. Odvolací soud měl dále za to, že tu nedopadá ustanovení §235 odst. 2 občanského soudního řádu, které se podle názoru odvolacího soudu, nevztahuje na podání žaloby o obnovu řízení, když ustanovení §235 odst. 2 občanského soudního řádu odkazuje jen na ustanovení §234 odst. 1 až 4 občanského soudního řádu, takže po dobu dovolacího řízení neběží jen lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost. Žaloba žalobkyně na obnovu řízení byla tu ovšem zaslána k soudu 30. 3. 2012, takže i od rozhodnutí dovolacího soudu tu v daném případě lhůta uplynula do podání žaloby žalobkyně na obnovu řízení, neboť od právní moci rozhodnutí (od 4. 2. 2009 ) tu i tak přesahovala stavenou dobu tří let pro podání žaloby na obnovu řízení.
Odvolací soud měl také za to, že tu nemohlo být přihlíženo k tomu, že žalobkyně v tomto řízení o obnovu řízení podala i návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve S. na zemi Českou, neboť při posouzení včasnosti podání žaloby na obnovu řízení nepřichází v úvahu použití tohoto zákona, takže tu není dán důvod pro předkládání věci v tomto řízení Ústavnímu soudu ČR k posouzení souhlasu tohoto zákona s ústavním pořádkem. Odvolací soud měl rovněž za to, že pokud žalobkyně v tomto řízení poukazovala na nález Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů ze dne 29. 11. 2002, č. j. 757/1997, pak závěry tohoto nálezu nemohou vést k posuzování toho, zda žaloba na obnovu řízení byla podána či nebyla podána v zákonné objektivní lhůtě, tedy k tomu, aby bylo možné shledat tuto žalobu včas podanou, když naopak je pravdou, že tato žaloby byla podána opožděně.
Odvolací soud měl posléze za to, že vzhledem k ustanovení §233 odst. 2 občanského soudního řádu nemohou být důvodem pro prolomení objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení ani žalobkyní uváděné nesoučinné postupy žalovaného Národního památkového ústavu i státních orgánu co do znepřístupnění či údajného zatajování některých skutečností a důkazů, které by žalobkyně mohla v soudním řízení použít k prokázání jejích restitučních nároků, týkajících se majetku rodu S.
Odvolací soud měl také za to, že tu lze odkázat i na rozhodnutí dovolacího soudu (28 Cdo 229/2011 Nejvyššího soudu), v němž dovolací soud dovodil, že objektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení nemůže být prodloužena.
Odvolací soud tedy (shodně se soudem prvního stupně) shledal žalobu žalobkyně na obnovu řízení podanou opožděně po uplynutí objektivní lhůty pro její podání a proto usnesení soudu prvního stupně, zamítající žalobu na obnovu řízení, potvrdil. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo dne 14. 5., 2013 doručeno advokátu, který žalobkyni v řízení u soudů obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně v pondělí dne 15. 7. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. 4. 2013 (sp. zn. 39 Co 60/2013 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka je přesvědčena, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky závaznosti zprávy Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů v Ženevě ze dne 25. 10. 2002, č. 757/1997, pro posuzování běhu objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení. Tato zpráva byla poslána na podkladě Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (který vstoupil v platnost pro Čs. republiky dne 23. 6. 1975 (srov. vyhlášku č. 120/1975 Sb.) a tzv. Opčního protokolu, který vstoupil v platnost pro ČR dne 12. 6. 1991 na základě souhlasu bývalého Federálního shromáždění s přístupem Čs. republiky k tomuto protokolu. Uvedená zpráva Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů obsahuje i závěr, že E. (A.) P. „mají být poskytnuty nové lhůty k uplatnění jejich nároků“; podle názoru dovolatelky je pro české státní orgány závazná a jsou povinny ji aplikovat (dovolatelka má za to, že i přednostně před vnitrostátním zákonem). V daném případě však, dovozovala dovolatelka, soudy obou stupňů nepřihlížely k existenci a k obsahu uvedené zprávy a při posuzování běhu, případně přetržení běhu objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení, odůvodnily své rozhodnutí jen uplynutím času. Dovolatelka je naproti tomu toho názoru, že otázka kdy a zda vůbec českými orgány byly uvolněny a učiněny známými pro ni skutečnosti a důkazy potřebné k prokázání dovolatelčiných tvrzení, závisí nikoli na objektivních okolnostech, ale na vůli a ochotě státu, v daném případě na ochotě žalovaného Národního památkového ústavu (uvedená zpráva Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů v Ženevě dospěla totiž k závěru, že dovolatelka je dlouhodobě obětí poručování práv, zaručených tzv. Opčním protokolem, při zjišťování podkladů k řádné ochraně práv A. P. i jiných osob v podobné situaci, a to zejména k ochraně proti zadržování dokladů a důkazů a v daném případě i proti účelově vytvořenému efektu zákona č. 143/1947 Sb.
Dovolatelka je přesvědčená, že i v tomto soudem řešeném případě ona práva v důsledku uvedených nedostatků v součinnosti českých orgánů s ní nemohla zmeškat objektivní lhůtu k podání žaloby na obnovu řízení, když jí byl dlouhodobě znemožňován přístup ke sbírkám listin, spisovnám a archivům různých státních orgánů a k listinám v těchto archivech uložených. Proto má dovolatelka za to, že v této právní věci by neměla být vůči ní aplikována objektivní hranice tří let k podání žaloby na ochranu osobnosti, když promeškání této lhůty bylo tu dotčeno tím, že po řadu let jí bylo ze strany žalovaného a státních orgánů znemožňováno řádné a včasné uplatnění jejích práv. Dovolatelka zásadně nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tu bránění ze strany státu v přístupu k potřebným důkazům, nemohlo mít na vydání obnovou napadeného rozsudku žádný vliv; nelze tu mít za správný názor odvolacího soudu, že tu nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, tj. přechodu majetku na stát v rozhodném období nebo před ním.
Dovolatelka považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že ustanovení §235 odst. 2 občanského soudního řádu nelze užít pro žalobu na obnovu řízení, nýbrž jen pro žalobu o zmatečnost.
Dovolatelka má za to, že zamítnutí její žaloby na obnovu řízení je dalším ztížením její možnosti doložit ve spravedlivém procesu její postavení právního nástupnictví po jejím právním předchůdci Dr. A. S.
Ve vyjádření žalovaného Národního památkového ústavu ze dne 18. 9. 2013 k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když soudy obou stupňů v daném případě správně posoudily základní otázku tohoto sporu, tedy otázku dodržení nebo nedodržení objektivní tříleté lhůty k podání žaloby na obnovu řízení. Správně byla také posouzena otázka nemožnosti aplikovat na tento případ ustanovení §235 odst. 2 občanského soudního řádu. Pokud dovolatelka uplatňuje ve svém dovolání názor, že tu nešlo z její strany o zmeškání objektivní lhůty k podání žaloby na ochranu osobnosti nedbalostí z její strany, když k tomu došlo jen proto, že jí byl dlouhodobě a svévolně znemožňován přístup k archivům u různých státních orgánů, žalovaný poukazoval na to, že touto problematikou se dovolací soud zabýval např. ve svém rozhodnutí 28 Cdo 229/2011 Nejvyššího soud a konstatoval, že i tu je třeba trvat na tom, že v případě uplynutí objektivní lhůty k podání žaloby na obnovu řízení nelze takovou žalobu úspěšně podat.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 4. 2013 (sp. zn. 30 Co 60/2013 Městského soudu v Praze) bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 §238 občanského soudního řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu není-li stanoveno jinak (viz §238 o. s. ř.), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže odvoláním napadené rozhodnutí závislé na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo šlo o řešení právní otázky, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem již vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz §241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §233 odst. 1 a 2 a §235 odst. 1 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §233 odst. 1 občanského soudního řádu musí být žaloba na obnovu řízení podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dověděl o důvodech této obnovy nebo od té doby, kdy je mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.
Podle ustanovení §233 odst. 2 občanského soudního řádu po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí může být žaloba na obnovu řízení podána jen tehdy, jestliže trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo o jiném správním deliktu, na jejich podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.
Podle ustanovení §235 odst. 1 občanského soudního řádu prominutí zmeškání lhůta k žalobě není přípustné.
Podle ustanovení §235 odst. 2 občanského soudního řádu byla-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůty podle §234 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí ze dne 10. 4. 2013 zabývaly nejprve otázkou včasnosti podání žaloby na obnovu řízení a měl na zřeteli kogentní ustanovení §235 odst. 1 občanského soudního řádu, že prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby není ani u žaloby na obnovu řízení přípustné. Odvolací soud měl na zřeteli i to, že v této právní věci (sp. zn. 12 C 154/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1ú) právní moc rozhodnutí dovolacího soudu tu nastala 4. 2. 2009, takže tříletá lhůta počítaná od tohoto dne skončila 4. 2. 2012, avšak žaloba na obnovu řízení byla podána žalobkyní až dne 30. 3. 2012, tedy po uplynutí tříleté objektivní lhůty (srov. §234 odst. 2 občanského soudního řádu).
Pokud pak dovolatelka ve svém dovolání uplatňovala, že v tomto případě jí nebylo umožněno ani po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu zpřístupnění dokladů a důkazů, které, jak má za to, mohla použít při podání žaloby na obnovu řízení, odvolací soud dovozovalo, že tu není bez významu to, že žalobkyně touto okolností argumentovala již v řízení ve věci samé, ale její žalobě nevyhovující rozhodnutí (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2007, č. j. 12 C 154/2005-144, a rozsudek Městského soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 39 Co 507/2007) zůstala nedotčena v dovolacím řízení či v řízení o ústavní stížnosti.
Vzhledem k těmto okolnostem nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by tu bylo na místě pokládat za nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí vycházel z kogentních ustanovení občanského soudního řádu (§235 odst. 1 a §233 odst. 1 občanského soudního řádu) a proto neshledal důvodným zabývat se námitkami žalobkyně (zejména co do nevycházení soudů ze závěrů žalobkyní předkládané zprávy Výboru pro lidská práva Organizace spojených národů v Ženevě ze dne 25. 10. 2002 č. 7379/1997) uplatňovanými dovolatelkou již i v řízení o věci samé a které již byly v jednom z řízení o žalobě žalobkyně posuzovány i v souvislosti s dovolacím řízením i s rozhodováním o ústavní stížnosti podané žalobkyní.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než podle ustanovení §243c odst. 1 a odst. 4 občanského soudního řádu přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného, a to usnesením ve lhůtě podle ustanovení §243c odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovaným v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze v řízení řešené právní věci a jednak k obsahu vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uplatněno a shledáno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu