ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.3044.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 3044/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. MUDr. I. S., 2. MVDr. P. Č., 3. MUDr. M. Č., 4. L. Č., 5. MUDr. M. Š., 6. M. Š., 7. M. S., 8. E. S., 9. B. K., 10. JUDr. R. V., 11. J. Š., 12. G. O., a 13. J. K., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 8. 2005, sp. zn. 13 Co 43/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 55/2000 (žalobců MUDr. I. Š., CSc., MVDr. P. Č., MUDr. M. Č., L. Č., MUDr. M. Š., M. Š., M. S., E. S., B. K., JUDr. R. V., J. Š., G. O. a J. K., zastoupených advokátem, proti žalované M. S., o zrušení věcného břemene a o vydání nemovitostní) takto:
I. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Brně z 25. 8. 2005, sp. zn. 13 Co 43/2004.
II. Věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení o odvolání M. S. proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze 16. 10. 2003, čj. 17 C 55/2000-312.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 31. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze 16. 10. 2003, čj. 17 C 55/2000-312. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zrušena věcná břemena užívání č. V 3 885/99 PolVZ 263/99, zapsaná pro A. A. a O. A. na pozemku parc. č. 56 (stavební ploše s domem čp. 367 v M.) u Katastrálního úřadu U. H., a bylo nařízeno „vymazání“ těchto věcných břemen. Žalované bylo uloženo uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku se žalobci dohodu o vydání (podle zákona č. 87/1991 Sb.) podílu 2990/14400 na stavební ploše parc. č. 56 s domem 367 v M., a to pro E. S. v podílu 980/14400, pro J. K. v podílu 490/14400, pro JUDr. R. V. v podílu 490/14400 a pro B. K. v podílu 980/14400; zároveň bylo vysloveno, že „vydávající M. S., jako povinné osobě zůstává nárok na vrácení kupní ceny zaplacené při koupi nemovitostí, přičemž tento nárok musí být uplatněn u příslušného orgánu státní správy republiky“. Dále bylo žalované uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání (podle zákona č. 403/1990 Sb.) podílu 11460/14400 na stavební ploše parc. č. 56 s domem čp. 367 v M., a to pro MUDr. I. S., v podílu 3468/14400, pro MVDr. P. Č. v podílu 490/14400, pro MUDr. M. Š. v podílu 999/14400, pro M. S. v podílu 1470/14400, pro E. S. v podílu 528/14400, pro J. K. v podílu 264/14400, pro JUDr. R. V. v podílu 264/14400, pro B. K. v podílu 528/14400, pro J. Š. v podílu 735/14400 a pro G. O. v podílu 735/14400; zároveň bylo vysloveno, že „vydávající M. S., jako povinné osobě, zůstává nárok na vrácení kupní ceny zaplacené při koupi nemovitostí, přičemž tento nárok musí být uplatněn u příslušného orgánu státní správy republiky“.
Ohledně nákladů řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a že také státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud prvního stupně měl za to, že v řízení bylo prokázáno, že MUDr. I. S., MVDr. P. Č., MUDr. M. Č., M. Š., M. S., J. Š. a G. O. jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 403/1990 Sb., neboť bylo prokázáno, že u právních předchůdců těchto žalobců došlo k odnětí vlastnického práva ve prospěch státu k předmětným nemovitostem podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu, což bylo prokázáno výměrem bývalého Okresního národního výboru v U. H. č. Fin.637-88/1962, ze dne 10. 8. 1962, k podílu 11460/14400, tedy vlastnického práva ke stavební ploše č. 56 s domem čp. 367 a sklepem, a dále vlastnického práva k parcele č. 1893 a č. 1894, zapsaných ve vložce č. 495 pro katastrální území M. To bylo také doloženo potvrzením Okresního národního výboru v U. H. – finančního odboru ze dne 6. 11. 1990, čj. Fin.4/4e-421 P/90.
Soud prvního stupně měl rovněž za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobci E. S., B. K., JUDr. R. V. a J. K. jsou oprávněnými osobami po původním spoluvlastníku předmětných nemovitostí Ing. V. S. ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., což bylo prokázáno výměrem bývalého Okresního národního výboru v U. H. ze 13. 4. 1948, čj. 25/551/9-47, jímž tento národní výbor rozhodl podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., že u Ing. V. S. jsou splněny podmínky pro konfiskaci majetku podle §1 odst. 4, bod 3, a že proto se konfiskuje jeho majetek sestávající z ideálních podílů domu čp. 149, čp. 148, čp. 174 a čp. 173, zapsaných ve vložce č. 136 a vložce č. 222 pozemkové knihy pro katastrální území a obec U. H., jakož i veškerý další jeho majetek. Současně Okresní národní výbor v U. H. zrušil svůj výměr z 27. 6. 1947, č. 35/390/47, jímž rozhodl, že se majetek Ing. S. nekonfiskuje. Soud prvního stupně poukazoval na to, že tento výměr byl vydán bez předchozího obligatorního řízení podle dekretu č. 138/1945 Sb. a přesto správní orgán vyznačil ve vložce č. 495 pozemkové knihy pro obec U. H. a katastrální území M. na ideální část Ing. V. S. pod č. 960 dne 16. 4. 1948 poznámku konfiskačního řízení. Soud prvního stupně měl za to, že tímto výměrem byl Ing. V. S. uvedeným protiprávním postupem zbaven dispozice se svým majetkem. Byly tu tedy důvody uvedené v §1 zákona č. 403/1990 Sb., případně v §1 zákona č. 87/1991 Sb., a proto uváděné nemovitosti byly předmětem restitučního nároku.
V soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 185/91) soud dospěl k závěru, že povinné osoby podle uvedeného zákona č. 87/1991 Sb. nabyly nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění. Soud toto dovozoval z toho, že při nabytí nemovitosti ze státu žalovaní manželé A. za nemovitosti zaplatili částku 48.388,- Kč, což sice odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům, avšak v této nemovitosti byly cenné nástěnné malby – fresky. Tyto fresky byly v době prodeje uvedeným manželům součástí domovní nemovitosti, neboť došlo sice k vyřezání fresek ze zdiva a k jejich zajištění do ocelového rámu, ale potom byly umístěny na své původní místo, zůstaly součástí nemovitosti a nedošlo k vytvoření samostatných movitých věcí. Podle znaleckého posudku se v kupní ceně nemovitosti cena fresek neodrazila. Nabyvatelé nemovitostí získali za fresky značné finanční výhody, když např. v roce 1985 fresku „Jarní láska“ prodali hodonínskému muzeu za 30.000,- Kč. Znalec odhadl zhodnocení nemovitostí, k němuž došlo do roku 1982, na částku 23.855,80 Kč a od roku 1982 do současnosti na částku 37.276,58 Kč.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem soud prvního stupně i v této právní věci (sp. zn. 17 C 55/2000 Okresního soudu ve Zlíně) vyšel z ustanovení §11 zákona č. 403/1990 Sb. a §10 zákona č. 87/1991 Sb., když povinná osoba nemůže proti oprávněným osobám uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky; rovněž tak oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydáním věci, než jsou uvedeny v těchto zákonech.
Žalobě žalobců bylo v uvedeném rozsahu vyhověno a o nákladech řízení bylo soudem prvního stupě rozhodnuto podle ustanovení §150 občanského soudního řádu.
O odvolání žalované proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze 16. 10. 2003, čj. 17 C 55/2000-312, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 25. 8. 2005, sp. zn. 13 Co 43/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byl zamítnut žalobní návrh žalobců na zrušení věcných břemen užívání, zapsaných pro A. A. a O. A. ohledně pozemku parc. č. 56 a domu čp. 367 v M. Změněny byly také výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž bylo uloženo žalované uzavřít jednak dohodu o vydání podílů na nemovitostech – pozemku parc. č. 56 a domu čp. 367 v M. žalobcům E. S., J. K., JUDr. R. V., B. K., J. Š. a G. O. Výroky odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že se státu nepřiznává náhrada vynaložených nákladů na toto řízení a že žalobcům bylo uloženo zaplatiti žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 27.370,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Zlíně úhradu soudního poplatku 3.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované bylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že M. S. sice v tomto soudním řízení vstoupila do procesního postavení původních žalovaných A. A. a O. A., ale nestala se účastníkem hmotněprávního vztahu, který byl mezi žalobci a původními žalovanými, jenž byl založen písemnou výzvou žalobců o vydání věcí proti původním žalovaným, podané v zákonné lhůtě, a potom i žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě u soudu. Odvolací soud zdůrazňoval, že předběžnou otázkou pro posouzení této právní věci byla platnost smlouvy, kterou původní žalovaní převedli sporné nemovitosti na nyní žalovanou M. S.
Odvolací soud poukazoval na to, že v ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. bylo výslovně stanoveno, že povinná osoba nemůže ode dne činnosti tohoto zákona odňaté věci, jejich součásti a příslušenství až do jejich vydání oprávněné osobě (oprávněným osobám) převést do vlastnictví jiného subjektu. Zákon č. 87/1991 Sb. v §9 odst. 1 stanovil tuto povinnost také, a to pod sankcí neplatnosti, rovněž ode dne účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích. Toto tzv. blokační ustanovení mělo za následek neplatnost darovací smlouvy, uzavřené mezi manžely A. a jejich dcerou M. S. Jestliže žalovaná nenabyla nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, nemohla vstoupit do hmotněprávního vztahu na místo původně žalovaných manželů A. vůči žalobcům; nelze jí proto uložit povinnosti, jichž se domáhají žalobci svými žalobními návrhy. Pokud šlo o zrušení věcných břemen již proto, že tato břemena platně nevznikla, a ohledně žalobci požadovaného vydání podílů na nemovitostech z toho důvodu, že tu žalované právní nástupkyni původních povinných osob nevznikla žádná povinnost ohledně těchto nemovitostí, nemohla být žaloba žalobců vůči žalované úspěšná.
Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že bylo nutné v důsledku postavení žalované, jako osoby postrádající věcnou legitimaci v tomto sporu, změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba žalobců se v celém rozsahu zamítá. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 a §142 odst. 1 i §149 a §150 občanského soudního řádu. O náhradě soudního poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §9 odst. 6 ve spojení s ustanovením §2 odst. 5, položkou 17 písm. c), zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 4. 10. 2005, a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště dne 27. 10. 2005 k doručení Okresnímu soudu ve Zlíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé zdůrazňovali, že se neztotožňují s právním názorem odvolacího soudu, že bylo nutno žalobu žalobců zamítnout pro nedostatek pasívní legitimace žalované. Podle názoru dovolatelů ustanovení §107a občanského soudního řádu upravuje procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva (či povinnosti), která nastala po zahájení řízení, aniž by původní účastník řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení a aniž by vznik tohoto nového hmotněprávního vztahu mezi původně žalovanými a nyní žalovanou měli tito účastníci možnost jakkoliv ovlivnit či vzniku takového hmotněprávního vztahu zabránit. I v nově vzniklém hmotněprávním vztahu nutně zůstávají zachována práva a povinnosti jejich nabyvatele, neboť v daném případě přechodu vlastnického práva k nemovitostem, které měly být původně žalovanými žalobcům vydány, přešla veškerá práva a povinnosti k takové nemovitosti a na nyní žalovanou. Podle názoru dovolatelů vstoupila žalovaná i za situace, že si byla vědoma absolutní neplatnosti nabytí vlastnického práva k nemovitostem, jejichž vydání se žalobci domáhají, do práv původně žalovaných při neplatnosti hmotněprávní odpovědnosti žalovaných k vydání takových nemovitostí.
Podle názoru dovolatelů absolutní neplatnost právního úkonu vzniká nepochybně ke dni učinění takového neplatného úkonu, v daném případě tedy ke dni uzavření darovací smlouvy mezi původně žalovanými a žalovanou ke dni 23. 3. 1999. Ale podle ustanovení §107a občanského soudního řádu tu došlo k procesnímu nástupnictví v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva. Pokud usnesení soudu z 23. 10. 2002, čj. 17 C 55/2000-236, jímž soud prvního stupně připustil procesní nástupnictví žalované, pokládal i soud odvolací za usnesení vydané v rozporu s platným procesním řádem, měl řízení, podle názoru dovolatelů, přerušit a žalobce odkázat na mimořádný opravný prostředek, uplatněný proti tomuto vydanému usnesení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů navrhovala, aby bylo dovolání zamítnuto. Poukazovala zejména na to, že dnem, kdy do řízení pravomocně vstoupila, a to na návrh žalobců, bylo fakticky zastaveno řízení ve vztahu k původně žalovaným A. a O. A., přestože tito jsou z hlediska právního nadále vlastníky věcí, o něž v tomto řízení jde.
Přípustnost dovolání dovolatelů je v daném případě odpovídající ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protož rozsudkem odvolacího soudu tu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil řešenou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 25. 8. 2005 (na str. 5), zejména podle ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud byl zároveň toho názoru, že tu už nebylo třeba se věcí zabývat podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. a podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. však jsou povinnými osobami i osoby blízké těch osob, které nabyly věc v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, pokud jimi věc byla převedena na osoby blízké.
Také v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je stanoveno, že povinnými osobami podle tohoto zákona jsou i osoby blízké osob, které nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Dopad těchto uváděných kogentních ustanovení na uplatněné restituční nároky není vyloučen ani odvolacím soudem v daném případě zdůrazňovanými ustanoveními §22 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Otázka platnosti převodu věcí ze strany povinných osob na jim blízké osoby má nepochybně význam pro posouzení právního vztahu mezi těmito osobami navzájem, ale nelze jen tuto okolnost posuzovat samu o sobě jako důvod zániku nároku oprávněných osob, pokud tyto nároky podle předpisů restituční (rehabilitační) povahy existují.
Odvolací soud byl v daném případě odlišného právního názoru, když kladl důraz na to, že žalobci sami v průběhu řízení se souhlasem soudu prvního stupně své nároky změnou žalobních návrhů uplatnili nadále jen vůči osobě blízké původně žalovaných povinných fyzických osob, aniž by tu soud prvního stupně důsledně postupoval podle ustanovení §118a občanského soudního řádu, přičemž odvolací soud měl za to, že tímto postupem soudu prvního stupně je odvolací soud vázán a že toto připuštění změny žalobního návrhu o přistoupení žalované M. S. do řízení brání v posouzení důvodnosti nároku žalobců z hlediska hmotněprávních nároků podle ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., když tu bylo možné se soustředit jen na otázku nedostatku pasívní legitimace žalované. Tomuto názoru odvolacího soudu tu nelze, podle názoru dovolacího soudu, přisvědčit právě vzhledem ke kogentním ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 403/1990 sb. a §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Nemohl proto dovolací soud vzhledem k uvedeným rozdílným právním názorům odvolacího a dovolacího soudu posoudit rozsudek odvolacího soudu jako správný ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu a přikročil tedy ke zrušení tohoto rozsudku podle téhož ustanovení občanského soudního řádu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze 16. 10. 2003, čj. 17 C 55/2000-312.
V tomto dalším řízení bude odvolací soud (a případně i soud prvního stupně, pokud odvolací soud přikročí podle §221a občanského soudního řádu ke zrušení uvedeného rozsudku soudu prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 občanského soudního řádu) a při svém rozhodování týkajícím se dosavadních nákladů řízení bude mít na zřeteli i náklady řízení dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. dubna 2006
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu