ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.308.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 308/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: hlavní město Praha , se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, zastoupen JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti žalovaným: 1) R. B. , bytem P. 6, Ž. 31/34, zastoupen JUDr. Ing. Pavlem Habětínem, advokátem v Praze 6, Výhledské nám. 1016, 2) I. Stavební bytové družstvo v Řepích , se sídlem v Praze 6, Hořovského 527/11, IČ: 45311366, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 87/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2011, č. j. 68 Co 142/2011-116, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen (meritorní) výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 9. 2010, č. j. 21 C 87/2006-69, kterým byla žaloba o určení vlastnického práva k nemovitostem – pozemek parc. č. 802/4 o výměře 265 m2 ( zastavěná plocha a nádvoří ), pozemek parc. č. 803/3 o výměře 342 m2 (zastavěná plocha a nádvoří), pozemek parc. č. 803/4 o výměře 424 m2 ( zastavěná plocha a nádvoří ), pozemek parc. č. 804/4 o výměře 158 m2 ( zastavěná plocha a nádvoří ), vše zapsáno na LV č. v kat. úz. Ř., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byly změněny nákladové výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení 25.080,- Kč a ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným bylo rozhodnuto, že prvnímu žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit na nákladech odvolacího řízení prvnímu žalovanému 24.720,- Kč a druhému žalovanému 15.420,- Kč.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení vlastnického práva k výše uvedeným nemovitostem, k nimž existoval v katastru nemovitostí duplicitní zápis o vlastnickém právu. První žalovaný jako univerzální závětní dědic po A. F. (sp. zn. D 2119/60) byl kontinuálně zapsán v evidenci katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků. A. F. pozemky vlastnila do své smrti v roce 1960, tedy i před rokem 1934, kdy došlo k jejich odepsání z knihovní vložky č. 31 a zapsání do nově založených knihovních vložek č. 427 a č. 428. Jako vlastník těchto nemovitostí je však v katastru nemovitostí zapsán také žalobce, tedy hlavní město Praha.
V souvislosti s nyní projednávanou věcí je též podstatné zmínit řízení, zahájené v důsledku podání vzájemného návrhu prvního žalovaného (R. B.) – vyloučeno k samostatnému projednání - na určení vlastnického práva k nemovitostem (u Obvodního soudu pro prahu 6 pod sp. zn. 21 C 93/2002), a to ve vztahu k hlavnímu městu Praha – tj. zde žalobci. V tomto řízení bylo prvním stupněm i soudem odvolacím rozhodnuto shodně, ve prospěch vlastnického práva R. B., který po nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu předmětné pozemky převedl na druhého žalovaného - I. Stavební bytové družstvo v Řepích. Následně však ve věci rozhodoval Nejvyšší soud pod sp. zn. 28 Cdo 675/2008, jenž označil podání určovací žaloby R. B. jako obcházející restituční předpisy. Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně v nyní projednávané věci žalobu zamítl jednak s odkazem na ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř. (druhý žalovaný, nyní vlastník nemovitostí, nebyl účastníkem řízení o vzájemném návrhu – viz výše) a jednak z důvodu absence naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva ve vztahu k druhému žalovanému . Dne 14. 5. 2008, tj. po právní moci rozsudku odvolacího soudu, vydaném v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 21 C 93/2002, žalovaní uzavřeli kupní smlouvu , na základě níž se vlastníkem předmětných pozemků stal druhý žalovaný. Soud však převod vlastnického práva k pozemkům neshledal protiprávním a též nebyl podle soudu v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil. Pozemky označil za „historický rodinný majetek“ prvního žalovaného, který byl synovcem A. F., přičemž v dalším, ač nesmírně podrobném textu rozsudku pouze rekapituloval rozsáhlé úvahy soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolací instance a jako důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. V textu dovolání brojil zejména proti způsobu posouzení otázky nabytí vlastnického práva, resp. jeho převodu mezi žalovanými, jakož i posouzení dobré víry nabyvatele. Kupní smlouvu o koupi předmětných pozemků uzavřenou mezi žalovanými označil za neplatnou a navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně a vrácení věci příslušnému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se postupně vyjádřili oba žalovaní. První žalovaný uvedl, že žalobce v dovolání svá tvrzení, se kterými nesouhlasí, neopírá ani o žádné zákonné ustanovení, ani o ustálenou judikaturu. Za nezákonné naopak označil zastavení pozemků bez jejich řádného výkupu či vyvlastnění. Proto navrhl odmítnout dovolání pro jeho zjevnou bezdůvodnost. Druhý žalovaný, za něhož podal vyjádření předseda představenstva, v textu pouze rekapituloval jednotlivá rozhodnutí soudů vydaná v předmětné věci, jakož i rozhodnutí vydaná v samostatném řízení o vzájemném návrhu (viz výše) a dodal, že s důvody, pro něž bylo dovolání podáno, nesouhlasí.
II.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce přípustným, když shledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Dovolací soud je s ohledem na dosavadní průběh řízení toho názoru, že soudy nižších instancí dostatečně přesvědčivě neodůvodnily své závěry vyplývající z jejich rozhodnutí. Žalobce v dovolání otázku zásadního právního významu nikde nevymezuje, avšak z textu dovolání je zřejmé, že zásadní právní význam spatřuje v posouzení platnosti předmětné kupní smlouvy.
III.
Nejvyšší soud vycházel při právním posouzení věci z následujících relevantních skutečností.
Předmětné pozemky jsou již více než dvacet let (tj. ještě před platností příslušné restituční právní úpravy) zastavěny družstevními domy a nyní se nacházejí ve vlastnictví druhého žalovaného - I. Stavebního bytového družstva v Řepích.
Nejvyšší soud dne 15. 4. 2009 rozhodoval pod sp. zn. 28 Cdo 675/2008 ve věci žalobce R. B. proti žalovanému hlavnímu městu Praha, též o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Nejvyšší instance tímto rozsudkem zrušila rozsudky soudů nižších instancí, kterými bylo rozhodováno ve prospěch vlastnického práva žalobce – tj. R. B.
Nejvyšší soud posoudil způsob, jímž došlo k vynětí pozemků ze sféry faktického užívání fyzických osob, jako odnětí věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. či §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. (tedy restitučních zákonů). Bylo proto na dosud zapsaných vlastnících (jejich právních nástupcích), aby se domáhali nápravy – nejspíše cestou finanční náhrady – podle citovaných restitučních zákonů vůči příslušnému státnímu orgánu. Pokud tuto možnost nevyužili, nemohou již nyní „dohánět“ absenci restitučního postupu skrze obecné občanskoprávní předpisy.
Vzhledem k tomu, že pozemky byly právní předchůdkyni prvního žalovaného odňaty, následně byly zastavěny, přicházelo v úvahu řešení takto vzniklé situace cestou restitučních předpisů (nabytí nemovitostí státem bez právního důvodu), ačkoliv byl první žalovaný kontinuálně zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru. První žalovaný však svůj nárok cestou restitučních předpisů neuplatňoval a nežádal ani finanční náhradu za odňaté pozemky. S pozemky též nijak nenakládal.
Dovolací soud dále poukazuje na poněkud obšírné úvahy odvolacího soudu, které jsou uzavřeny konstatováním: „… nelze nechat bez povšimnutí zjištění, že předmětné pozemky byly ve vlastnictví tety prvního žalovaného – A. F. – již před rokem 1934, kdy došlo k jejich odepsání z knihovní vložky č. 31 a zapsání do nově založených knihovních vložek č. 427 a č. 428 a šlo tedy o tzv. historický rodinný majetek. Naproti tomu žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům postupem podle zákona č. 172/1991 Sb., když pozemky byly před rokem 1989 dotčeny výstavbou družstevních domů, aniž by v důsledku nesprávného (protiprávního) postupu státu, resp. organizací, vykonávajících jeho úkoly v tehdejší veřejnoprávní sféře, došlo k vlastnickému vypořádání například formou jejich výkupu.“
Je bezesporu pozoruhodné, že první žalovaný převedl předmětné pozemky na druhého žalovaného v mezidobí od právní moci rozsudku odvolacího soudu do rozhodnutí o podaném dovolání v jiné, související věci (rozsudek sp. zn. 28 Cdo 675/2008). Nicméně R. B. se v době po nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo o návrhu na určení vlastnického práva k nemovitostem rozhodnuto v jeho prospěch, považoval v důsledku (duplicitního) zápisu v katastru nemovitostí za jejich vlastníka. Jeho oprávnění navíc i potvrdil odvolací soud svým pravomocným rozsudkem. Nejvyšší soud proto považuje právní posouzení této zásadní otázky odvolacím soudem za dostatečné
Na závěr Nejvyšší soud konstatuje, že výše zmíněný převod splnil svůj účel, neboť druhý žalovaný je nyní vlastníkem jak bytových domů, tak i pozemků, na nichž se tyto domy nachází (viz kupní smlouva ze dne 14. 5. 2008 uzavřená mezi žalovanými), což je v souladu s principem právní jistoty i se zásadou superficies solo cedit , která se nyní do české civilistiky vrací.
IV.
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako správné. Dovolání tak nenaplňuje dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. dovolání strany žalující zamítl.
Úspěšným žalovaným vzniklo podle §243c odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. V případě druhého žalovaného bylo vyjádření k dovolání, tedy jediný právní úkon v dovolacím řízení, sepsáno předsedou představenstva. Druhému žalovanému tak žádné náklady nevznikly. V případě prvního žalovaného bylo vyjádření k dovolání sepsáno advokátem, avšak s ohledem na průběh řízení, zejména okolnosti převodu pozemků, jakož i na samotný obsah dovolání, považuje Nejvyšší soud za účelné použití ustanovení §150 o. s. ř. Nejvyšší soud shledal ve věci důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení ve prospěch prvního žalovaného.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2012
JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.
předseda senátu