ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3089.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3089/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr.Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) Ing. M. K., zastoupené advokátkou, b) L. Š., zastoupené advokátkou, c) I. B., a d) D. B., proti žalovaným 1) Ing. K. J., a 2) Ph.Dr. K. J., zastoupených advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp.zn. 8 C 1488/92, o dovolání žalobkyň Ing. M. K. a L. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2006, čj. 16 Co 329/2004-268, takto:
I. Dovolání se z a m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozhodoval o návrhu žalobkyň ad a) a b) a dalšího žalobce L. B., na jehož místo nastoupily v průběhu řízení po jeho smrti žalobkyně ad c) a d). Žalobci se podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), domáhali, aby do jejich vlastnictví přešly nemovitosti obou žalovaných v M., a to pozemek č. 1552/1, a pozemek č. 1552/2 se stavebním objektem. Žaloba původně směřovala proti žalovanému ad 1) a proti M. J., na jejíž místo nastoupil v průběhu řízení po její smrti žalovaný ad 2).
Okresní soud původně rozsudkem ze dne 22.11.2000, čj. 8 C 1488/92-196, žalobu zamítl s odůvodněním, že není jasné, zda manželé Janákovi předmětné nemovitosti získali do vlastnictví, a pokud ano, nestalo se tak převodem od státu nebo právnické osoby. Poté, co tento rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu, rozhodl soud prvního stupně znovu, rozsudkem ze dne 5.11.2003, čj. 8 C 1488/92-236, jímž žalobě vyhověl. Zjistil, že předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví právních předchůdců žalobců L. B. a H. B., a byly jako německý majetek konfiskovány rozhodnutím Okresního národního výboru v B. ze dne 4.6.1948; rodinný dům čp. 463 v M. se stavební parcelou č. 488 a další parcelou č. 3995/2 byly pak přiděleny do vlastnictví J. V. a jeho synům J. V. a B. V. rozhodnutím Krajského národního výboru v B. ze dne 21.4.1950. Ti je pak kupní smlouvou ze dne 24.2.1969 prodali původně žalovaným M. J., jež byla dcerou J. V. staršího a sestrou dalších dvou spoluvlastníků, a jejímu manželovi K. J., vůči němuž byli prodávající v postavení tchána a švagrů. Šlo tedy o převod mezi osobami blízkými, a žalovaní jsou proto ve věci pasivně legitimováni. Podmínky stanovené v §8 odst. 1 zákona o půdě považoval soud prvního stupně za splněné včetně toho, že se jedná o nemovitosti, na něž by se vztahovalo vydání podle §6 odst. 1 zákona o půdě, pokud by nebyly ve vlastnictví fyzických osob. K přechodu nemovitostí na stát totiž došlo podle závěrů soudu prvního stupně bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm.p) zákona o půdě, protože odnětí majetku, které provedl stát manželům L. a H. B. jako občanům Československé republiky, nebylo v souladu se zákonem.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně změnil rozsudkem ze dne 14.června 2006, čj. 16 Co 329/2004-268, a žalobu zamítl. Vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, vyvodil z nich však jiný právní závěr, pokud jde o přechod nemovitostí z původních vlastníků na stát. Za prvotní předpoklad pro aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě označil splnění podmínky, že jde o nemovitosti, na něž by se vztahovalo právo na vydání podle §6 odst. 1 zákona o půdě. O takový případ dle závěrů odvolacího soudu nejde. Z rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, proč považoval konfiskaci majetku původních vlastníků za nezákonnou; odvolací soud k takovému závěru nedošel. Majetek byl zkonfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“), přičemž vůdčím principem konfiskace podle tohoto dekretu byl princip národnostní. Konfiskace byla proto po právu, když oba původní vlastníci byli přihlášeni k německé národnosti. Tato okolnost vyplývá z obsahu spisu včetně fotokopií dokladů Státního okresního archivu v R. Přitom ze strany žalobkyň nebyly nabídnuty žádné důkazy o tom, že byly dány důvody pro výjimku z konfiskace, týkající se osob, které prokáží, že se nikdy neprovinily proti národům Českému a Slovenskému, zůstaly věrny Československé republice a budˇse činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Odvolací soud uzavřel, že konfiskaci majetku nelze v daném případě považovat ani za politickou perzekuci či postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě, neboť podmínky dekretu č. 108/1945 Sb. byly řádně naplněny a ke konfiskaci došlo v souladu se zákonem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně ad a) a b). Další dvě žalobkyně dovolání nepodaly; v části, týkající se jejich nároku na přechod vlastnického práva k jedné ideální šestině pro každou z nich, zůstal proto zamítavý rozsudek odvolacího soudu nedotčen.
Žalobkyně L. Š. odůvodnila své dovolání, podané a sepsané její právní zástupkyni, tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemají oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud podle ní vychází z důkazů, které nebyly provedeny, soud se nevypořádal s otázkou konfiskování majetku dávno před konfiskací zemřelého zůstavitele. V řízení nebyl proveden důkaz o tom, že by H. B. byla určena německou občankou či osobou německé národnosti a naopak odvolací soud ponechal bez povšimnutí osvědčení o její národní spolehlivosti, který prokazoval zachování československého občanství za existence české národnosti. Z důkazů vyplývá, že stát začal s nemovitostmi nakládat bez právního důvodu ještě před vydáním rozhodnutí o konfiskaci, že H. B. byla s malými dětmi vyhnána z domu a nemovitosti obsadili právní předchůdci žalovaných ještě před jejich přídělem do vlastnictví. Bylo jim umožněno disponovat s pozemkem č. 3995/1, který jim přidělen nebyl, přičemž všechny důkazy jsou obsaženy ve spisu. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Navrhla též odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Dovolání žalobkyně Ing. M. K., podané její právní zástupkyní, a jí osobně doplněné, je odůvodněno nesprávným právním názorem odvolacího soudu a jeho nepřezkoumatelností v značné části závěrů. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že přechod majetku na stát byl v souladu s dekretem č. 108/1945 Sb. Závěr odvolacího soudu, že původní vlastníci L. a H. B. byli osobami německé národnosti, a že H. B. bylo odebráno rozhodnutí o národní spolehlivosti a byla též odsouzena trestní komisí, je podle dovolatelky zcela proti smyslu zákona o půdě. Odvolací soud se dále nevypořádal s tím, že L. B. byl vězněn v KT, a pokud byl vojákem W., byl ke službě povolán pod strašlivými sankcemi. Jeho pozdější umístění v KT dokazuje, že pod nacistickým režimem zřejmě trpěl, a pokud by žil, neměl mu být majetek konfiskován. Odvolací soud přehlédl, že v době konfiskace, tj. v červnu 1948, byl již dávno mrtev - zemřel v roce 1945 před koncem války, a tedy před vydáním konfiskačního dekretu. Prohlášen za mrtvého byl ke dni 31.12.1947, tedy před vydáním konfiskačního rozhodnutí ze dne 12.6.1948. Nemovitosti byly v té době ve vlastnictví H. B., resp. dalších právních nástupců. Rozhodnutí o konfiskaci bylo proto v části, týkající se majetku L. B., nicotné. Pokud jde o H. B., bylo jí vydáno v roce rozhodnutí o národní spolehlivosti, a odebráno jí bylo až po 25.2.1948, tedy v rozhodném období, a v téže době byla také trestně odsouzena, což lze vykládat jen jako účelové pojištění vzniku předpokladu pro konfiskaci. Navíc ani soud nezkoumal, zda tato rozhodnutí nabyla právní moci před rozhodnutím o konfiskaci. Dovolatelka proto navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání byla podána včas, splňují formální požadavky stanovené zákonem, a jsou přípustná, protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.). Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů.
Důvod uplatněný žalobkyní L. Š., týkající se tvrzení, že napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.), neshledal dovolací soud opodstatněným. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl listinné důkazy, z nichž vycházel, přičemž z obsahu spisu plyne, že tyto důkazy byly provedeny před soudem prvního stupně při jednání dne 21.1.1993 za přítomnosti zástupkyně obou dovolatelek, přičemž připomínky k nim nebyly vzneseny.
Dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst 2 písm.b) o.s.ř. je dán tehdy, jestliže soud na danou věc aplikoval nesprávný právní předpis, nebo správně aplikovaný předpis nesprávně vyložil. Žalobkyně uplatnily nárok podle §8 odst. 1 zákona o půdě a odvolací soud také tento předpis na danou věc správně použil. Odvolací soud správně také dovodil, že nárok na převod vlastnictví fyzických osob k nemovitostem podle tohoto ustanovení vzaniká jen za předpokladu, že je v prvé řadě splněna podmínka, že nemovitost, u níž má být vysloven přechod vlastnického práva na oprávněnou osobu, by podléhala vydání podle §6 odst. 1 zákona o půdě, tj. je dána některá ze skutkových podstat uvedená v tomto ustanovení. Odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou vyslovil názor, že konfiskace majetku podle dekretů prezidenta republiky není ve výčtu obsaženém v §6 odst. 1 zákona o půdě uvedena, a že v úvahu by přicházelo odnětí majetku na základě konfiskace jen v případě, kdyby bylo prokázáno, že postup při konfiskaci byl následkem politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva. Na danou věc nelze aplikovat ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, které zakládá oprávnění vydat věc, kterou stát převzal bez právního důvodu, protože v projednávaném případu byl důvod přechodu na stát jasně dán, a to konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Dovolací soud neshledává rozhodnými námitky dovolatelek, které směřují k formální stránce konfiskace a jejímu dovršení, protože konfiskace není právním důvodem pro vydání věci podle §6 odst. 1 zákona o půdě. Navíc pokud jde o skutečnost, že k vydání konfiskačního výměru došlo až po prohlášení L. B. za mrtvého, je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury docházelo k přechodu vlastnictví podle dekretu č. 108/1945 Sb. dnem jeho účinnosti, tj. 30.10.1945, a později vydaná správní rozhodnutí deklarovala pouze majetek, na nějž se konfiskace vztahovala. Lze tu příkladmo uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000, sp.zn. 28 Cdo 331/2000, jímž bylo judikováno, že ke konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo ex lege, tedy dnem účinnosti dekretu, nicméně při splnění podmínek jím stanovených. Mezi ně patřilo i pravomocné rozhodnut správního orgánu, že byly splněny podmínky pro konfiskaci. Platí rovněž, že pokud ke konfiskaci došlo po 25.2.1948, je nutno zkoumat, zda nešlo o projev persekuce či postup porušující obecně uznávaná lidská práva. Obdobně judikuje i Ústavní soud např. v nálezu z 13.6.2000, sp.zn. ÚS 129/99, nebo z 20.10.1999, sp.zn. II.ÚS 405/98, v němž Ústavní soud vyslovil, že konfiskační výměr byl deklaratorním aktem, který vymezoval, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny, přičemž konfiskace jím byla dovršena. Při posuzování konfiskace je proto třeba zkoumat, zda podmínky pro konfiskaci byly splněny ke dni účinnosti konfiskačního dekretu.
Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnily nárok podle zákona o půdě, zřejmě proto, že předmětný pozemek v době přechodu na stát spadal do zemědělského půdního fondu, lze připomenout i obdobnou právní úpravu, týkající se zemědělské půdy, a to dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku ... , účinný od 23.6.1945. Pozdější dekret č. 108/1945 Sb. počítal v §1 s tím, že konfiskuje majetek, pokud nebyl již dříve konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. I tento dekret byl právním důvodem přechodu vlastnictví osob německé a maďarské národnosti ex lege.
Dovolací soud věnoval pozornost tomu, že rozhodnutí o splnění podmínek konfiskace bylo vydáno až po 25.2.1948, a mohlo proto být hodnoceno jako přechod na stát v důsledku persekuce nebo postupu odporujícímu obecně uznávaná práva a svobody podle §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal zvlášť se zřetelem k tomu, zda se tento soud dostatečně zabýval posouzením této otázky. Odvolací soud sice nezdůvodnil, proč vyšel při svém hodnocení tehdejšího postupu správních orgánů z rozhodnutí o zrušení původního osvědčení o národní spolehlivosti, když k tomuto zrušení došlo až v době po 25.2.1948, zabýval se však dostatečně okolnostmi, které byly podkladem pro toto rozhodnutí, jak vyplývaly z dosažitelných písemných důkazů. Dovolací soud rovněž zastává názor, že osvědčení o národní spolehlivosti, vydané podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, není rozhodné pro posouzení otázky národnosti, naopak předpokládá německou národnost uchazeče a řeší pro tento případ státní občanství. Okolnost, že bylo vydáno H. B. na její žádost, je tedy současně důkazem o tom, že její národnost byla v té době německá.
I když je třeba přistupovat ke konfiskačním rozhodnutím podle výše uvedených dekretů prezidenta republiky, vydaným po 25.2.1948, s nejvyšším ohledem na osoby restituentů, má dovolací soud v daném případě s ohledem na obsah spisu za dostatečně prokázané skutkovými zjištěními odvolacího soudu, že původní vlastník předmětných nemovitostí L. B. byl zcela nesporně německé národnosti, jeho manželka H. B. byla již v roce 1939 hlášena jako Němka, a že u žádného z nich nepřicházelo v úvahu použití výjimky stanovené v §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb. I když nebylo prokázáno, že by H. B. za války aktivně poškozovala příslušníky Českého nebo Slovenského národa, což mohlo být rozhodující pro přiznání československého státního občanství na základě vydaného osvědčení o národní spolehlivosti, nebylo na druhé straně prokázáno, že ona nebo její manžel zůstali věrni Československé republice a současně že by se zúčastnili aktivně boje za její osvobození, nebo že by trpěli pod nacistickým nebo fašistickým terorem. To pak vede k závěru, že nebylo prokázáno zneužití konfiskačních dekretů tak, jak má na mysli ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě.
Závěr z toho vyplývající, že totiž není dán na straně žalobkyň žádný z restitučních důvodů ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě shledal proto dovolací soud správným a dovolání v důsledku toho zamítl podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nerozhodoval dovolací soud zvlášť o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, v něm nevznikly prokazatelné náklady řízení, a dovolací soud proto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu