ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.311.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 311/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce S. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. C., o soupis movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Nc 3/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.6.2005, č. j. 57 Co 357/2005-17, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24.3.2005, č.j. 16 Nc 3/2005-7, zamítl žádost navrhovatele o provedení soupisu movitých věcí odpůrce, nacházejících se ve vymezených prostorách objektu v O.. Současně rozhodl, že oprávněnému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dospěl k závěru, že žádost o provedení soupisu movitých věcí soudním vykonavatelem podle ustanovení §672 o.z. není důvodná. Z textu tohoto ustanovení totiž vyplývá, že právo požádat o provedení soupisu movitých věcí k zajištění nájemného má pouze vlastník nemovitosti jako pronajímatel a nikoliv subjekt, který sám je nájemcem předmětných nemovitostí a objekt přenechal k užívání dalšímu subjektu na základě smlouvy o podnájmu. Uzavřel, že ve smyslu ustanovení §672 o.z. zadržovací právo k věcem náleží výlučně pronajímateli nemovitosti a nikoliv dalším osobám. Podle soudu prvního stupně aktivní legitimace k podání žádosti o soupis movitých věcí soudním vykonavatelem je dána pouze na straně pronajímatele nemovitosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23.6.2005, č. j. 57 Co 357/2005-17, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Vzal za prokázáno, že žalobou podanou dne 11.5.2005 se žalobce domáhal vůči žalovanému jako podnájemci, který je v prodlení s placením nájemného a žalobci dluží ke dni podání návrhu 137.173,- Kč, soupisu movitých věcí dlužníka ve smyslu ustanovení §672 odst. 2 věty druhé o.z. Zaujal názor, že postup podle ustanovení §672 odst. 2 o.z. je postupem zcela neformálním, v němž se o návrhu na provedení soupisu movitých věcí nevydává žádné rozhodnutí, a to ani v případě, pokud neshledá návrh důvodný. Podle odvolacího soudu o žádosti žalobce na provedení soupisu movitých věcí podle ustanovení §672 odst. 2 o.z. nemělo být vydáno žádné rozhodnutí, proto je odvolání proti takovémuto rozhodnutí (přestože v konkrétním případě soud prvního stupně rozhodnutí vydal) vyloučeno. Vyslovil závěr, že nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §103 a 104 odst. 1 o.s.ř. s tím, že řízení je nutno pro nedostatek funkční příslušnosti zastavit.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 5.10.2005 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel odkazoval z hlediska uplatněných dovolacích důvodů na tvrzení, která již uplatnil v odvolání a s nimiž se odvolací soud podle dovolatele nevypořádal. K tomu dovolací soud dodává, že je povinností dovolatele specifikovat řádně a náležitě důvody, kterými dovolatel odůvodňuje své dovolání. Nesplnění tohoto požadavku je na pováženou, neboť podle okolností případu by mohlo vést k odmítnutí dovolání. V této věci však dovolací soud použil ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř., jež je zajisté aplikovatelné i na řízení dovolací (§243c odst. 1 o.s.ř.). Z porovnání obsahu odvolání, odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a akcentu kladeného v závěru dovolání na otázky, které dovolatel považoval za otázku zásadního právního významu totiž dospěl k závěru, že lze z takto neúplně formulovaného dovolání existenci dovolacích důvodů výkladem dovodit.
Podle dovolatele předně otázka řešená odvolacím soudem má po právní stránce zásadní význam s ohledem na skutečnost, že předmětná problematika dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena. Nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že postup soudu podle ustanovení §672 odst. 2 o.z. je postupem neformálním, v němž se o návrhu na provedení soupisu movitých věcí nevydává žádné rozhodnutí. Dovolatel tvrdil, že:
1. právo pronajímatele na provedení soupisu movitých věcí soudním vykonavatelem přísluší rovněž nájemce při vztahu ze smlouvy o podnájmu. Řádné užívání předmětu podnájmu podnájemcem odpovídá vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem.Nepřímým důsledkem přiznání uvedeného práva i nájemci se docílí vyšší stupeň ochrany samotného nájemce.
2. podnájemní smlouva se řídí především smlouvou o podnájmu, subsidiárně pak ustanoveními občanského zákoníku o nájmu. Per analogiam je proto namístě přiznat právo na provedení soupisu i nájemci ve vztahu k věcem podnájemce.
3. posuzování věci odvolacím soudem hodnotil dovolatel jako formalistické, ve svých důsledcích jde o odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a obsahově tak znamená zásah do základních práv podle čl. 36 odst. 1 a potencionálně také v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel proto navrhl zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, podle něhož o žádosti žalobce na provedení soupisu movitých věcí podle ustanovení §672 odst. 2 o.z. se nevydává žádné rozhodnutí. Pro nedostatek funkční příslušnosti postupoval pak odvolací soud podle ustanovení §103 a 104 odst. 1 o.s.ř. (podle odvolacího soudu nadbytečné) usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Otázka řešená odvolacím soudem byla již předmětem rozhodování soudu vyššího stupně, jmenovitě Městského soudu v Praze. Ten v rozhodnutí ze dne 14.4.1998, sp. zn. 20 Co 52/98 /publikovaném v Bulletinu advokacie 99, 2:69, dostupném též v programu ASPI pod č. 12386 (JUD)/ na základě podrobného a instruktivního rozboru historického a s přihlédnutím k závěrům právní teorie dospěl k závěru, že paušální posuzování o neformálnosti postupu soudu při posuzování důvodnosti žádosti o soupis věcí nájemce podle §672 o.z. není namístě. Je třeba lišit dvě zásadně odlišné situace, kdy lze provedení soupisu movitých věcí navrhnout.
Jednak jde o žádost navrhovatele úkonu o tzv. preventivní soupis, který má zabránit zániku zástavního práva k věcem (které plyne již ze zákona), k němuž by mohlo dojít, jestliže by nájemce v budoucnu začal odstraňovat věci z předmětu nájmu. Na tuto alternativu dopadá ustanovení §672 odst. 2 věty první o.z. včetně požadavků na doložení důvodnosti takové žádosti, které z citovaného ustanovení plynou. Druhým odlišným případem je situace předvídaná v ustanovení §672 odst. 2 větě druhé o.z., kdy nájemce bez provedení tzv. preventivního soupisu se stěhuje, či jsou odstraňovány věci, přičemž pronajímatel již realizoval své zadržovací právo a věci skutečně držel. Pro ten případ stíhá pronajímatele povinnost ve lhůtě osmi dnů podat u soudu návrh a žádat o soupis soudním vykonavatelem, v opačném případě musí věci vydat.
Z odlišnosti obou situací pak Městský soud v Praze dovodil nutnost vydání soudního rozhodnutí v případě preventivního soupisu (§672 odst. 2 věta první o.z.), a to už z důvodů prokázání oprávnění soudního vykonavatele při zjednávání si přístupu do nebytových prostor, kde se věci mají nalézat. Pouze v případě, kdy přístup k věcem nájemce nebude spojen s překonáním překážek a soudu tato situace bude z návrhu známa, lze připustit, aby v takovém konkrétním případě soud nevydával formálně žádné rozhodnutí a aby přistoupil přímo k provedení soupisu movitých věcí. Jen v posledně popsaném případě se uplatní shora zmíněný neformální postup soudu. V opačných případech je naopak vydání soudního rozhodnutí o návrhu dle §672 odt. 2 věty první o.z. potřebné, neboť navrhovateli je tak poskytnuta procesní ochrana v odvolacím řízení.
Pokud pak pronajímatel již realizoval své zadržovací právo, bude moci zpravidla soud k návrhu pronajímatele podanému do osmi dnů od zadržení věcí přistoupit přímo k provedení jejich soupisu. Městský soud poté dovodil závěr, podle něhož volba, zda vydat rozhodnutí či postupovat neformálně bez jeho vydání bude záviset na skutkových okolnostech každého konkrétního případu. Nelze však považovat za pochybení, jestliže soud po podání návrhu dle §672 odst. 2 věta prvá či věta druhá o.z. rozhodne usnesením o nařízení soupisu či o zamítnutí návrhu, neboť žádné procesně právní ustanovení takový postup výslovně nevylučuje.
Dovolací soud nemá důvodů odchýlit se od shora citovaných závěrů soudu vyššího stupně, jak byly shora rekapitulovány, neboť jde o výklad opírající se o historický výklad dotčených zákonných ustanovení, jakož i o systematický výklad, respektující smysl a účel uvedených ustanovení vzhledem k současné nepříliš výstižné procesně právní úpravě. Hodnoceno z tohoto hlediska nejeví se závěry odvolacího soudu vyjádřené v dovoláním napadeném usnesení jako zcela odpovídající výše uvedenému výkladu.
Dovolací soud však za této situace nemohl ponechat stranou okolnost patrnou ze spisu, podle níž důvody odmítnutí soudu provést soupis podle návrhu navrhovatele v této věci tkvěly (podle odůvodnění usnesení soudu prvního stupně) ve výkladu ustanovení §672 o.z. vztahujícímu se k slovnímu výkladu tohoto ustanovení. Dovolací soud v této souvislosti shodně dospívá k závěru, že podmínky vzniku zástavního práva jako práva k věci cizí, je třeba vykládat restriktivně. Podle ustanovení §156 odst. 1 o.z. totiž zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§552 o.z.) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví. Za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního orgánu. Zástavní právo může vzniknout také ze zákona. Už z uvedené dikce zákona je patrno, že možnost vzniku zástavního práva ze zákona je řazena zřejmě jako poslední možná varianta. Je proto namístě postupovat v prvé řadě cestou gramatického výkladu, a to spíše restriktivního.
Ustanovení §672 odst. 1 o.z., stejně jako ustanovení odstavce druhého téhož zákonného ustanovení používá v tomto směru jednoznačné pojmy účastníků nájemního vztahu, totiž pronajímatel a nájemce. Z tohoto znění nelze žádným způsobem dovodit rozšíření této formy zajištění pohledávky pronajímatele z titulu nájemného na osobu nájemce, který byl oprávněn dát pronajatou věc do podnájmu ve smyslu §666 odst. 1 o.z. Naopak konstrukce právních vztahů mezi pronajímatelem a nájemcem z titulu nájemní smlouvy a mezi nájemcem a podnájemcem, je zřetelně odlišná, zejména s rozdílnými podmínkami vzniku a oprávněními pronajímatele k odstoupení od nájemní smlouvy, pakliže nájemce uzavře podnájemní smlouvu bez souhlasu pronajímatele (srov. k tomu ustanovení §666 odst. 2 o.z.).
Z hlediska obsahového se sice práva a povinnosti pronajímatele a nájemce kryjí v hlavních rysech s právy a povinnostmi vznikajícími na základě podnájemní smlouvy mezi nájemcem a podnájemcem. Nejde však o totožnost těchto dvou závazkových vztahů, už pro zásadní odlišnost podnájemního vztahu, jako vztahu závislého na existenci základního vztahu z nájemní smlouvy mezi pronajímatelem a nájemcem. Ani z hlediska systematického výkladu a účelu obou těchto institutů není proto žádného rozumného důvodu pro posílení postavení nájemce jako oprávněného ve vztahu k podnájemci do té míry, aby účinky vzniku zástavního práva uvedeného v ustanovení §672 odst. 1,2 o.z. byly vztaženy rovněž na osobu nájemce z titulu smlouvy o podnájmu. Tvrzením dovolatele o možnosti hodnocení těchto vztahů zcela shodně za použití analogie tak nelze přisvědčit.
Na podporu tohoto závěru považuje dovolací soud za potřebné zdůraznit už zmíněnou povahu zástavního práva jako práva k cizí věci, což obsahově znamená omezení vlastnického práva (v této věci) podnájemce. Dovolací argument dovolatele odkazující na rovnost práv účastníků občanskoprávních vztahů a údajné odepření spravedlnosti soudem prvního stupně hodnotí tak odvolací soud jako nepřiléhavý.
Za této situace postup soudu prvního stupně spočívající v odmítnutí soupisu k žádosti navrhovatele lze považovat za důvodný a oprávněný. Pokud soud prvního stupně své stanovisko vyjádřil v usnesení, jež bylo následně odvolacím soudem zrušeno a řízení zastaveno, tentokrát pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení s důsledky zastavení řízení podle §103 a 104 odst. 1 o.s.ř., je konečný výsledek tohoto řízení koneckonců shodný. Dovolací soud proto přistoupil k zamítnutí podaného dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu