ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3117.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3117/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalované 1) České republice, zastoupené Ministerstvem zemědělství, Ústředním pozemkovým úřadem, a 2) České republice, zastoupené Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 131/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 7. 2006, č. j. 35 Co 36/2006-175, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že není vlastnicí blíže specifikovaných staveb na pozemcích, které jí byly vydány podle druhé části zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), a naopak že jejich vlastníkem je žalovaná. Šlo o stavby, které byly vybudovány poté, co pozemky přešly na stát. Pozemkový úřad rozhodl, že žalobkyně je vlastnicí 3/16 uvedených staveb, ač takové rozhodnutí nikdy nenavrhla, takže je považuje za nicotné.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 13. 5. 2005, č. j. 12 C 131/2003-146, žalobu zamítl v obou navrhovaných výrocích. Nepovažoval za rozhodující, zda žalobkyně vydání předmětných staveb navrhla či nikoli, protože šlo o předpoklad pro vydání rozhodnutí správního orgánu. Pozemkový úřad vydal více rozhodnutí o vydání pozemků a staveb na nich a žalobkyně proti žádnému z nich nepodala opravný prostředek, resp. podala jeden, který však vzala zpět. Nevyužila ani prostředků správního soudnictví a svá opomenutí nemůže obcházet podáním žaloby na určení vlastnictví, o němž již správní orgán pravomocně rozhodl. Současně zastavil řízení proti druhému žalovanému; tento výrok nebyl napaden odvoláním a zůstal v právní moci včetně výroku o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně proti zbývajícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval ve věci Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který rozsudkem ze dne 25. 7. 2006, č. j. 35 Co 36/2006-175, odvoláním napadené zamítavé výroky potvrdil svým výrokem ad II., a výrokem ad III. rozhodl, že žalobkyně a prvý žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vyložil, že soud může přezkoumávat správní akty z hlediska jejich nulity, což je v souladu i s právním názorem žalobkyně. Rozhodnutím pozemkového úřadu v L. z 19. 3. 1994, č. j. PÚ-R-2082/94-Fa, se žalobkyně jako oprávněná osoba podle §4 zákona o půdě stala vlastnicí 13/16 nemovitostí v katastrálním území G., V. a O., s tím, že zastavěné pozemky se vydávají včetně staveb na nich stojících (novostaveb). Toto rozhodnutí pozemkový úřad následně dvakrát opravil upřesněním pozemků. Rozhodnutím z 6. 1. 1999, č. j. PÚ-R-6385/99/JO byly specifikovány vydávané stavby, které nebyly původním vlastnictvím rodiny P., a vydávaly se na základě požadavku právních zástupců oprávněné osoby jako náhrada za nevypořádané nároky, a to podle §11 odst. 7 zákona o půdě. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 8. 1997. Odvolací soud uzavřel, že zákon o půdě svěřil pravomoc k rozhodnutí o vydání takových staveb pozemkovému úřadu ve svém §9 odst. 4 a není tedy důvodná námitka absolutního nedostatku pravomoci pozemkového úřadu rozhodnout o vydání novostaveb. Pokud by pozemkový úřad rozhodl o takovém vydání nemovitostí bez návrhu oprávněné osoby, jednalo by se o rozhodnutí nezákonné, nikoli však nulitní. Takové rozhodnutí mohla žalobkyně napadnout v rámci správního řízení, resp. podat proti němu žalobu v rámci správního soudnictví podle páté části o. s. ř. Této možnosti však nevyužila, a soud nemůže tuto otázku již přezkoumávat. Neobstojí ani námitka neurčitosti či zmatečnosti rozhodnutí o vydání novostaveb, protože původní neurčité rozhodnutí bylo dalším rozhodnutím doplněno tak, že již nezakládalo překážku pro zápis do katastru nemovitostí. Odvolací soud dále uzavřel, že neobstojí ani námitka absolutní věcné nepříslušnosti pozemkového úřadu k vydání rozhodnutí mimo odvolací řízení, a to s odkazem na možnost autoremedury, při čemž navíc k tomuto rozhodnutí dal souhlas zástupce oprávněné osoby. Nebyl shledán ani nepřípustný zásad do zaručených základních práv žalobkyně, protože rozhodnutím pozemkového úřadu nebyl uložen požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, nebo by zakládalo právo k něčemu, co právním smyslu vůbec neexistuje. Jednotlivé správní akty nebyly odklizeny v rámci správního soudnictví. Odvolací soud rovněž poukázal na nález Ústavního soudu, podle něhož skutečnost, že oprávněné osobě byly vydány pozemky v rozporu se základním předpokladem zákona o půdě, nečiní jejich neoprávněné vydání neplatným.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že rozsudek vychází z nesprávného právního posouzení věci. Rozsudek považuje po právní stránce za zásadně významný, protože posouzením nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu v části, týkající se vydání staveb postavených po přechodu pozemků na stát, pokud k němu došlo bez žádosti oprávněné osoby, se dovolací soud dosud nezabýval. Dovolatelka uplatňuje, že jednotlivá rozhodnutí pozemkového úřadu v části, týkající se novostaveb, trpí mnohočetnými vadami, které jednotlivě i ve svém souboru jsou natolik závažné, že rozhodnutí nemohlo vyvolat zamýšlené právní účinky, tj. konstitutivně založit vlastnická práva žalobkyně k takovým stavbám. Prvotní rozhodnutí, že pozemky se vydávají včetně staveb na nich stojících, bylo zcela paušální a na ně pak navazovala další rozhodnutí. Žalobkyně namítá, že
a) nikdy nepodala žádost o vydání novostaveb a stavby jí byly vydány proti její vůli,
b) rozhodnutí pozemkového úřadu nespecifikuje vydávané stavby a je nepřípustným paušálním výrokem,
c) nebyly získány dostatečné podklady pro rozhodnutí o ceně vydávaných staveb při konstatování, že jsou poskytovány jako náhrada za nevypořádané nároky žalobkyně na náhrady podle zákona o půdě,
d) bylo rozhodnuto o vydání id. 13/16 podílu na stavbách, ač zákon vyžaduje vydání celých staveb,
e) rozhodováním o opravách původního rozhodnutí překročil pozemkový úřad meze své pravomoci s ohledem na ustanovení §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, v tehdy platném znění,
f) pozemkový úřad překročil meze své pravomoci rozhodováním o změně rozhodnutí z 19. 3. 1994, aniž věc postoupil nadřízenému orgánu nejbližšího vyššího stupně.
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že uvedené vady nezpůsobují nicotnost správního rozhodnutí, které je dle jejího názoru následkem svévolného postupu pozemkového úřadu, a s odkazem na Listinu základních práv a svobod dovozuje, že nikdo nemůže nabýt vlastnictví proti své vůli. Navrhla, aby dovolací soud zrušil výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu a výroky III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Liberci a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Prvý žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že oprávněná osoba nevznesla ve správním řízení požadavek, že nemá zájem o stavby, které vznikly za dobu socialismu, naopak z jejího jednání a z jednání jejích právních zástupců jednoznačně vyplývalo, že chce vydat všechny stavby stojící na původních pozemcích. Po vydání novely zákona o půdě, která umožňovala vydat oprávněným osobám i stavby, které nebyly součástí původního zemědělského majetku, ale které s ním souvisely, bylo v tomto smyslu jednáno s oprávněnou osobou a jejími právními zástupci, a to nejen na pozemkovém úřadu, ale i na Pozemkovém fondu v L., který zajišťoval nevypořádané nároky paní P. Příslušnými rozhodnutími byly paní P. vydány objekty, které sloužily zemědělské výrobě a bydlení zemědělských zaměstnanců. Paní P. změnila náhled na tyto objekty až v roce 1999, kdy jí byly vydány zbývající 3/16 nemovitostí. Pozemkový úřad je přesvědčen, že nepochybil, a sledoval nejen zákonitost celé této rozsáhlé restituce, ale i zájem oprávněné osoby.
Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, a dovolací soud dospěl k závěru, že je i přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v tom, že dosud neřešil otázku možné úspěšnosti žaloby na popření vlastnictví k zemědělskému majetku vydanému pravomocným rozhodnutím pozemkového úřadu v řízení podle §9 odst. 7 zákona o půdě oprávněné osobě, a určení jiného subjektu vlastníkem takového majetku, podané touto oprávněnou osobou. Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal po věcné stránce, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí soudu není správné, jestliže na danou věc použil nesprávný právní předpis, nebo správný právní předpis nesprávně vyložil. Tak tomu v dané věci není. Odvolací soud správně vyšel z ustanovení §11 odst. 7 zákona o půdě, podle nějž může pozemkový úřad na návrh oprávněné osoby rozhodnout, že se jí vydávají pozemky včetně staveb ve vlastnictví povinné osoby nebo státu, jestliže má oprávněná osoba vůči povinné osobě nároky na poskytnutí náhrad podle tohoto zákona nebo na poskytnutí majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., ve vůči nejméně 50 % ceny stavby. Jestliže tedy takto pozemkový úřad rozhodl původním rozhodnutím ze dne 19. 3. 1994, upřesněným dalšími rozhodnutími, učinil tak v rámci své pravomoci, nejde o rozhodnutí, které by bylo zásadně nulitní a je třeba z něj vycházet. Podle §7 odst. 1 o. s. ř. rozhodují soudy o věcech, které vyplývají z občanskoprávních vztahů jen v případech, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Námitky, které žalobkyně proti uvedeným rozhodnutím uvádí, směřují proti správnosti postupu příslušného správního orgánu, který rozhodl v mezích své pravomoci, a k jehož přezkumu zákon stanoví postup upravený ve správním soudnictví. Jestliže žalobkyně nevyužila možnosti opravných prostředků ve správním řízení, případně v soudním řízení správním podle páté části o. s. ř., v němž mohla svoje námitky uplatnit, musel soud v řízení o vlastnické žalobě k rozhodnutí pozemkového úřadu přihlížet podle §135 odst. 2 o.s. ř. bez možnosti přezkumu jeho věcné správnosti.
Dovolací soud tak shledal závěr odvolacího soudu správným, a na jeho podrobné odůvodnění odkazuje. Dovolání bylo proto podle §243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému v dovolacím řízení nevznikly prokazatelné náklady řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu