ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3173.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3173/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele J. N., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 30. 3. 2006, sp. zn. 24 Co 323/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 1090/2003 (žalobce J. N., který byl v řízení před soudy obou stupňů zastoupen zmocněncem, proti žalovanému Z. d. P. V., zastoupenému advokátem, o 45.338 Kč s příslušenstvím), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce podané u soudu 27. 6. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze 17. 1. 2005, č. j. 12 C 1090/2003-80. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení 45.388 Kč žalobci ze strany žalovaného Z. d. P. V. Žalovanému družstvu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 30. 3. 2006, sp. zn. 24 Co 323/2005. Tímto rozsudkem soudu odvolacího byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud uváděl, že vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, které však ještě doplnil dalším dokazováním – listinnými důkazy a výslechem čtyř svědků.
Odvolací soud zdůrazňoval, že v této právní věci, v níž se žalobce domáhá vypořádání transformačního podílu podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., o vypořádání majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, bylo třeba doložit, zda se právní předchůdkyně žalobce – jeho matka M. N. stala oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., zda se v době do tří měsíců od účinnosti zákona č. 42/1992 Sb. písemně přihlásila do transformace žalovaného družstva a zda žalované družstvo (případně jeho právní předchůdce) převzalo matek M. N. a zda jej užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělských družstvech, a zda jej dále užívá.
K tomu pak odvolací soud dále dovozoval, že neshledal opodstatněným názor žalobce, že tu ze strany žalovaného družstva došlo k uznání dluhu ve smyslu ustanovení §588 občanského zákoníku. Tento názor vyplýval, podle názoru žalobce, z písemného potvrzení žalovaného družstva z 21. 8. 1996 a písemného potvrzení ze 7. 7. 1997, jež bylo zasláno soudu pro účely dědického řízení po zůstavitelce M. N. (vedeného pod sp. zn. D 742/96 Okresního soudu v Nymburce). Podle názoru odvolacího soudu však „žádná z předložených listiny včetně zmíněného potvrzení pro soud v dědickém řízení nenaplňuje zákonné podmínky uznání dluhu podle ustanovení §558 občanského zákoníku; z nich nelze dovodit jednostranné žalobci adresované vyjádření příslibu zaplatit dluh, konkrétně vypořádat v určité výši peněžní částky žalobcem nárokovaný transformační podíl“. Odvolací soud dále argumentoval tím, že rozhodnutí soudu v řízení o dědictví po M. N., kterým byla schválena dohoda dědiců, kterou žalobce získal z dědictví jednu polovinu pohledávky vůči žalovanému družstvu z titulu majetkového podílu oprávněné osoby ve výši uváděné v žalobním návrhu žalobce, nárok žalobce vůči žalovanému nedokládá; rozhodnutí soudu o dědictví je závazné pouze pro účastníky dědického řízení a nikoli ve vztahu k třetím osobám.
Odvolací soud dále dovozoval, že ani na základě výsledků doplněného dokazování v odvolacím řízení nebylo možné dospět k závěru, že by matka žalobce byla oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb.; zejména nebylo, podle názoru odvolacího soudu „prokázáno, že by M. N. v zákonné lhůtě podala písemnou přihlášku do transformace žalovaného družstva“; nevyplývá to z evidenční složky žalovaného družstva (označené „N. J. a P. M.“), ani z knihy doručené pošty družstvu, ani ze zápisů o valných hromadách družstva a ani z provedených výslechů svědků (Ing. F. K., Ing. F. J., JUDr. J. V. a J. Č.), jakož i ze seznamu vlastníků půdy v užívání žalovaného družstva před jeho transformací.
Protože tedy v řízení před soudy obou stupňů nebylo, podle názoru odvolacího soudu, prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobce byla oprávněnou osobou podle ustanovení §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb. a že by tedy jí nebo žalobci (jako od ní odvozenému nástupci) vznikl nárok na vypořádání transformačního podílu podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soud byl doručen zástupci (na základě plné moci), který žalobce jako zmocněnec v řízení zastupoval, dne 26. 5. 2006 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 25. 7. 2006 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Kolíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel v dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vyslovoval v dovolání své přesvědčení, že „soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a z provedených důkazů vyvodil nesprávný závěr“. Podle názoru dovolatele bylo totiž „v rámci rozsáhlého důkazního řízení, které prováděl odvolací soud, jednoznačně prokázáno, že matka žalobce byla řádně vedena v seznamu oprávněných osob, který tvoří přílohu schváleného transformačního projektu žalovaného družstva“ a že „žalované družstvo s matkou žalobce opakovaně jednalo, jako s osobou oprávněnou podle transformačního zákona, o jejím majetkovém podílu, dále že „odpovědní pracovníci, kteří u žalovaného družstva pracovali v rozhodné době, shodně vyloučili, že by jako oprávněná osoba mohla být do transformace družstva zařazena osoba, která by nepodala v zákonné lhůtě písemnou přihlášku“ a že podkladem pro seznam oprávněných osob, který tvoří přílohu transformačního projektu žalovaného družstva, byly písemné přihlášky, zaslané oprávněnými osobami poštou nebo předávané osobně v sídle žalovaného družstva“.
Přípustnost dovolání dovolatele v daném případě bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 psím. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 1090/2003 Okresního soudu v Kolíně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v daném případě odvolací soud svým rozsudkem z 30. 3. 2006 (sp. zn. 24 Co 323/2005 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud v daném případě svým rozsudkem z 30. 3. 2006 posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §13 odst. 3 a §14 zákona č. 42/1992 Sb. i podle ustanovení §558 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 téhož zákona, může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, nedohodne-li se s družstvem (nebo s jeho právním nástupcem) jinak.
Podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a je podnikatelem v oboru předmětu činnosti výrobního nebo spotřebního družstva, anebo provozuje zemědělskou výrobu v případě zemědělského družstva, musí jí být majetkový podíl vypořádán do 90 dní ode dne, kdy oprávněná osoba o vypořádání písemně požádala.
Podle ustanovení §14 zákona č. 42/1992 Sb. oprávněnými osobami podle tohoto zákona jsou: a) členové družstva, pokud byli členy družstva k 30. 11. 1991, b) vlastníci půdy a vlastníci ostatního majetku užívaného družstvem o hodnotě nejméně 30.000 Kč, pokud se písemně přihlásí u družstva do tří měsíců od účinnosti zákona č. 42/1992 Sb. a současně prokáží, že jejich majetek družstvo převzalo, užívá nebo užívalo ke dni účinnosti zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, a c) občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů.
V rozhodnutí, uveřejněném pod č. 48/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno k výkladu zákona č. 42/1992 Sb. ohledně právního nároku na vydání majetkového podílu, že tu jde o „právo oprávněné osoby, která splňuje podmínky uvedené v §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 21. 1. 1998, I. ÚS 107/97 (uveřejněném pod č. 7 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor: „Soud se mýlí, pokud tvrdí, že nesplnění podmínek §13 odst. 2 transformačního zákona neznamená, že stěžovateli nebude majetkový podíl vydán později postupem podle §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.“.
V nálezu Ústavního soud ČR z 3. 11. 1998, I. ÚS 25/98, uveřejněném pod č. 132 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo jen vysvětleno, že k vydání majetkového podílu podle §13 zákona č. 42/1992 Sb. není třeba podávání „žádosti o vydání majetkového podílu“ (což se však netýká písemné přihlášky do transformace družstva).
Za těchto uvedených okolností nebylo možné přesvědčivě shledat nesprávným výsledný závěr odvolacího soudu, vyjádřený na str. 4 v jeho rozsudku z 30. 3. 2006 (sp. zn. 24 Co 323/2005 Krajského soudu v Praze), že v daném případě nebylo doloženo, že by se právní předchůdkyně žalobce M. N. (matka žalobce) stala oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §14 písm. b) zákona č. 42/1992 Sb., když totiž nebylo prokázáno, že v zákonné lhůtě (tří měsíců od účinnosti tohoto zákona – tj. od 28. 1. 1992) podala p í se m n o u přihlášku u družstva do transformace družstva. S uvedeným hmotněprávním ustanovením zákona č. 42/1992 Sb. není proto rozsudek odvolacího soudu v rozporu. Nelze mít rovněž za to, že by odvolací soud svým uvedeným rozsudkem z 30. 3. 2006 řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) anebo právní otázku, která by byla (jak již bylo uvedeno) rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatele ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu tedy dovolací soud v daném případě neshledal.
U nepřípustného dovolání pak již nenáleží dovolacímu soud zabývat se dovolacími důvody uplatněnými v dovolání dovolatele (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné ……“). Lze tu však přesto co do výtek neúplnosti zjištění skutkového stavu a vadnosti hodnocení provedeného dokazování, obsažených a zdůrazňovaných v dovolání dovolatele, poukázat např. na právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, vyjádřené např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které soudům náleží k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Protože ovšem dovolací soud neshledal u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, nezbylo mu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného, a to podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu