ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3197.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3197/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. F. J., b) Ing. I. J., zastoupeni advokátkou, proti žalovaným 1) J. D., a 2) J. P., oběma zastoupených advokátem, o zaplacení částky 1.216.460,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp.zn. 6 C 37/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, č.j. 22 Co 112/2007-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl potvrzen ve výroku
o věci samé rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 20. 9. 2006, č.j. 6 C 37/2005-116, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1.216.460,- Kč. Výrok o nákladech řízení byl změněn tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 60.375,- Kč. Odvolací soud též přiznal žalovaným právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 40.360,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž žalobci jako nájemci uzavřeli dne 16. 8. 1999 se žalovanými jako spoluvlastnicemi pozemků p.č. 18/1 a p.č. 68/1 v k.ú. M. dohodu o užívání pozemku a stavby. Na základě této dohody si žalobci pronajali část p.č. 18/1 o výměře 250 m2 včetně stodoly zde postavené a část p.č. 68/1 o výměře 800 m2. Nájem pozemku byl bezúplatný, avšak cenou za užívání měla být hodnota žalobci vystavěného rodinného domu ve výši 600.000,- Kč. Cena domu však byla překročena o více než žalovanou částku 1.216.460,- Kč, přičemž žalované tento rozdíl nevyrovnaly.
Odvolací soud měl za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 16. 8. 1999 platnou dohodu o užívání pozemku a stavby. Případnou neplatnost nemohla zapříčinit skutečnost, že nájemné bylo sjednáno v plnění nepeněžitém, neboť žalobci se zavázali, že jako úplatu za přenechání shora citovaných pozemků a stavby do nájmu zhotoví na p.č. 68/1 rodinný domek. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obě smluvní strany plnily v souladu s uzavřenou smlouvou a že v daném případě nezískaly žalované bezdůvodně majetkový prospěch.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které opírali
o přípustnost pro otázku zásadního právního významu, neboť odvolací soud rozhodoval v rozporu s hmotným právem; navíc řízení bylo podle dovolatelů postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé měli za to, že žalované se bezdůvodně obohatily, neboť cena žalobci postaveného rodinného domku je přes 1.800.000,- Kč, přestože podle nájemní smlouvy měl mít hodnotu 600.000,- Kč. Dovolatelé tvrdili, že smlouva o nájmu bez určení ceny nájmu by měla být neplatná, jakožto u nebytových prostor bez určení předmětu nájmu, účelu nájmu, nájemného, způsobu plateb a doby nájmu. Podle dovolatelů šlo o konkludentní sjednání smlouvy
o dílo. U nájemní smlouvy se jednalo o výpůjčku a půjčku. Dovolatelé žádali, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. a II. zrušil a současně odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Žalované se k dovolání písemně nevyjádřily.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Musel se však poté zabývat tím, zda právní otázky nastolené dovolateli zakládají přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), neboť jiná alternativa přípustnosti dovolání nepřipadala vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí v úvahu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dohodu o užívání pozemku a stavby ze dne 16. 8. 1999 uzavřenou mezi žalobcem a) a žalovanými je třeba posoudit podle ustanovení §663 a násl. občanského zákoníku (dále o.z.), upravujících nájemní smlouvu. Z ustanovení §671 o. z. vyplývá, že nájemné by mělo mít peněžitou povahu; nic však nebrání tomu, aby bylo reprezentováno částkou (600 tis. Kč), představující „prostavěnou“ investici v podobě stavby rodinného domu.
Čl. III. odst. 4 nájemní smlouvy obsahuje ujednání, že rozpočtovaná hodnota stavby rodinného domku, včetně doplňkových úprav (oplocení, kanalizace, voda
a ostatní), činí dle dohody 600.000,- Kč. Nájemce se dále zavázal, že v případě překročení těchto nákladů nebude požadovat od pronajimatele žádný doplatek, ani jiné vyrovnání.
Ale i další ustanovení dohody mezi účastníky byla sjednána zcela jasně a určitě. Z nich lze zejména zdůraznit, že
- nájemce se zavázal do 30. 9. 2004 vyklidit a předat užívané pozemky a stavby (II., 5);
- zhotovení rodinného domu bude kompenzováno bezplatným užíváním pozemků a staveb po dobu trvání dohody, tj. od 1. 10. 1999 do 30. 9. 2004 (III., 1);
- nájemce předá stavbu pronajímatelkám (III., 2).
Za právního stavu, za něhož byly pronajímatelky (jmenovitě první žalovaná) stavebnicemi a zůstaly zapsány jako vlastnice pozemků v katastru, nelze dovodit, že by snad ujednání mezi stranami v řečené dohodě bylo neurčité ve smyslu §37 odst. 1 o. z.
Dovolacímu soudu je zřejmé, že plnění, jak vyplývají z dohody ze dne 16. 8. 1999, nejsou mezi stranami rozdělena rovnovážně. Nelze zdaleka vyloučit, že žalobci měli v úmyslu postavenou nemovitost sami nadále užívat. Pak ale měla být dohoda formulována zcela jinak a naprosto jinak v ní měly být řešeny – či neměly být opomenuty – budoucí vlastnické vztahy. Žalobci měli navíc, po dobu pětiletého trvání dohody, dostatečně dlouhou dobu na to, aby se zařídili podle stále nepříznivějšího faktického stavu, který v jejich neprospěch vznikal. Tento stav však nemůže převážit (viz též níže) nad respektováním zásady smluvní autonomie účastníků občanskoprávního vztahu (§2 a další o. z.).
Dovolatelé napadli rozsudek odvolacího soudu též po procesní stránce. Nejvyšší soud však neshledává v průběhu řízení před nižšími instancemi žádné procesní vady podle tvrzení dovolatelů. Ti se ve skutečnosti snaží zvrátit nepříznivý a pravomocný výsledek sporu celou řadou důkazních návrhů. Přehlížejí přitom, že Nejvyšší soud není při projednávání dovolání jako mimořádného opravného prostředku soudem nalézacím, ale „jen“ soudem právního posouzení věci (viz zejména konstantní výklad k §243a o. s. ř.). I kdyby dovolací soud připustil existenci nějaké vnitřní výhrady či jiného úmyslu stran při sjednávání předmětné dohody – rozuměno ve prospěch žalobců, neboť plnění skutečně nebyla v rovnováze -, nemůže takový skutkový stav sám konstruovat, není k němu oprávněn provádět důkazy a nenáleží mu tedy měnit skutkový základ věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi (z odůvodnění jejich rozhodnutí se žádné jiné okolnosti, než které jsou obsahem dohody, nepodávají).
Pro spor relevantní skutečnosti (ani obsah spisu) tedy neumožňují dovolacímu soudu učinit závěr o řešení pro věc rozhodných právních otázek v rozporu s hmotným či procesním právem. Jedinečnost skutkového stavu věci pak znamená, že nelze dovodit nějakou kontradikci judikatury vyšších soudů, jak to presumuje §237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tedy nebyla dána a Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Úspěšné protistraně nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu