ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.320.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 320/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ M. K. a B/ A. S., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ V. H. a 2/ A. H., zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 11 C 641/93, o dovolání žalobce A. S. a o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.9.2003, čj. 19 Co 264/2003-619, takto:
I. Dovolání žalobce A. S. se zamítá .
II. Dovolání žalovaných se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
O návrhu žalobců, aby byl vysloven přechod vlastnického práva žalovaných k domu čp. 87 se stavební parcelou č. 81 a pozemku č. 1083/2 v P. na ně, rozhodovaly soudy již několikrát. Krajský soud v Hradci Králové postupně zrušil v odvolacím řízení rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 2.4.1997, jímž byla žaloba zamítnuta, i rozsudek téhož soudu z 7.6.1999, jímž bylo žalobě plně vyhověno. Další rozsudek soudu prvního stupně z 20.12.2000, jímž soud prvního stupně rozhodl, že na každého z žalobců přechází vlastnické právo k uvedeným nemovitostem jednou čtvrtinou, a jímž návrh na přechod vlastnického práva ke zbývajícím dvěma čtvrtinám nemovitostí zamítl, původně změnil odvolací soud rozsudkem z 28.3.2002 tak, že na každého z žalobců přechází vlastnické právo žalovaných v rozsahu jedné poloviny. Tento rozsudek byl zrušen v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11.3.2003 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ten pak rozhodl rozsudkem ze dne 25.9.2003, jenž je předmětem tohoto dovolacího řízení.
Odvolací soud tímto rozsudkem rozhodl, že na prvou žalobkyni přechází vlastnické právo k uvedeným nemovitostem v rozsahu jedné poloviny (tím, že potvrdil výrok soudu prvního stupně o převodu jeho čtvrtiny a změnil jeho zamítavý výrok ohledně druhé čtvrtiny) a zamítl návrh druhého žalobce na přechod vlastnického práva k druhé polovině (tím, že potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně jedné čtvrtiny a změnil výrok o přechodu vlastnického práva k další čtvrtině). Zaujal přitom stejný právní názor jako soud prvního stupně, že aktivně je ve věci legitimována pouze žalobkyně, která je oprávněnou osobou po původní vlastnici V. S., jež byla původní spoluvlastnicí nemovitostí v rozsahu jedné poloviny, nikoli druhý žalobce jako původní spoluvlastník v rozsahu druhé poloviny nemovitostí. Závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace u žalobce A. S. zdůvodnil tím, že je vázán v tomto právním závěru právním názorem dovolacího soudu; (ten se touto otázkou zabýval v rozsudku ze dne 11.3.2003, čj. 28 Cdo 1795/2002-566, přičemž uzavřel, že nepovažuje v dané věci za rozhodující formální náležitosti vzdání se majetku ve smyslu občanského zákoníku, poukázal na to, že rozhodující z hlediska §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), je nikoli převod vlastnictví, ale okolnost, že „věc přešla“ na stát nebo právnickou osobu způsobem uvedeným v tomto ustanovení. Vrácení přídělu je nutno chápat jako výsledek hospodaření přídělce na přiděleném majetku za podmínek stanovených státem, přičemž k ukončení takového vztahu mohlo dojít nejen odnětím přídělu, ale i dohodou o vrácení přidělených nemovitostí. S ohledem na obsah spisu dovolací soud považoval za zřejmé, že k takovému ukončení přídělu souhlasným jednáním (dohodou) došlo jako následek špatného hospodaření přídělce).
Odvolací soud se pak podrobně zabýval nárokem prvé žalobkyně jako právní nástupkyně její matky V. S., která v době, kdy její manžel (druhý žalobce) přestal hospodařit, odešel z místa a jednal se státem o vyúčtování přídělu, byla s ním již rozvedená, byla umístěna v psychiatrické klinice pro duševní chorobu a sama ani žádný její zástupce neučinili žádný právní úkon směřující k ukončení přídělového vztahu. Rovněž dovodil, že ač jako přídělce byl původně veden pouze A. S., došlo v tomto směru ke změně, když se za něj V. S. provdala a spoluvlastnictví k nemovitostem nabyla přídělovou listinou, vydanou Národním pozemkovým fondem při Ministerstvu zemědělství z 15.5.1950, podle níž byl proveden vklad vlastnického práva v pozemkové knize dne 3.6.1950. Za této situace odvolací soud nepovažoval za rozhodující, že přídělci nezaplatili přídělovou cenu. Držby nemovitostí se V. S. zřejmě ujala dnem sňatku, tj. 30.4.1949. V roce 1957, kdy stát se opětovně ujal majetku z přídělu, byla již v psychiatrické léčebně, nebyla zbavena svéprávnosti a manžel mohl za ni bez zmocnění jednat jen při obstarávání obvyklých záležitostí manželů, za což nelze považovat vzdání se přídělu. V. S. takový souhlas nedala, případně ani její opatrovník či soud. Pokud stát převzal 8.6.1966 celý příděl, učinil tak proto ve vztahu k části patřící V. S. bez právního důvodu, čímž je naplněn restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Další skutkové okolnosti týkající se naplnění ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě spatřuje odvolací soud v tom, že kupní cena, za niž žalovaní získali předmětné nemovitosti do svého vlastnictví, byla nižší než cena stanovená dle tehdy platných cenových předpisů, tj. vyhlášky č. 43/1969 Sb., a to o podstatnou částku. K rozdílu v ceně nedošlo z důvodu subjektivního prvku v osobním posouzení znalce, ale zejména rozporem ve výměře stavební plochy, neocenění vodovodní přípojky, dlažby a trvalých porostů. Předpisy z oboru správy národního majetku, umožňující převody národního majetku za nižší cenu nebo bezúplatně, nelze dle běžné judikatury považovat za předpisy cenové.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen tehdejší zástupkyni žalobce, tj. první žalobkyni, dne 29.10.2003. Proti rozsudku soudu podala dovolání dne 28.11.2003. Dodatečně byl druhému žalobci ustanoven právní zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů a bylo upřesněno, že dovolání podala prvá žalobkyně za druhého žalobce a že dovoláním je napadán výrok odvolacího soudu, jímž byl návrh druhého žalobce zamítnut. Zástupkyni žalovaných byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 23.10.2003. Dovolání žalovaných bylo podáno 18.12.2003, a to proti výroku, jímž bylo návrhu vyhověno ve vztahu k prvé žalobkyni. Žádný z účastníků nepodal vyjádření k dovolání druhé strany.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen „OSŘ“).
Žalovaní napadají rozsudek odvolacího soudu, pokud považoval V. S. za původního spoluvlastníka nemovitostí, protože v době, kdy příslušné orgány jednaly s A. S., neexistovalo ještě zákonné majetkové společenství manželů. Nepovažují za prokázáno, že se V. S. ujala držby nemovitostí před vydáním přídělové listiny, která zněla na jméno obou manželů. I kdyby byl přidělený majetek v zákonném majetkovém společenství, mohl jím nakládat kterýkoli z manželů, což se stalo v dané věci, v době, kdy manželství S. dosud trvalo, a jednání manžela pravděpodobně vyplývalo ze shodné vůle obou manželů. Není důvod pro závěr, že podíl V. S. přešel na stát bez právního důvodu, jestliže ani ona neplnila povinnosti z přídělu, takže byly důvody k jeho odnětí. Pokud manželé S. zprvu na přídělu sice hospodařili, ale špatně, a od roku 1957 nehospodařili vůbec, a přídělovou cenu neplatili, nemohla se jim navíc stát žádná křivda. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že dovolání žalovaných nelze věcně projednat, protože bylo podáno opožděně. Jak je shora uvedeno, řízení se v tomto případě řídí zněním občanského soudního řádu (OSŘ) platným do 31.12.2000, protože soud prvního stupně rozhodoval naposledy dne 20.12.2000 (toto poučení je obsaženo nejen v rozsudku dovolacího soudu z 11.3.2003, ale i v rozsudku odvolacího soudu z 25.9.2003). Podle §240 OSŘ v tomto znění lze dovolání podat do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Ta v dané věci nastala dne 29.10.2003. Dovolání žalovaných bylo podáno na poště dne 17.12.2003, tedy po uplynutí měsíční lhůty, a je proto opožděné. Dovolací soud je proto odmítl podle §243b odst. 4 a §218 odst.1 písm. a) OSŘ.
Dovolání druhého žalobce bylo podáno včas jeho obecnou zmocněnkyní pro předchozí řízení, jíž byl doručen rozsudek odvolacího soudu. Podle §241 odst. 2 OSŘ musí být dovolání sepsáno advokátem nebo zaměstnancem dovolatele, který má právnické vzdělání. Vada dovolání, spočívající v tom, že bylo sepsáno obecnou zmocněnkyní žalobce, byla odstraněna podáním právního zástupce žalobce – advokáta, který je doplnil tak, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. I když ve věci již zaujal právní názor dovolací soud, je nutno dle dovolatele hodnotit pečlivě listinu – „Zápis o vyúčtování s odcházejícím přídělcem zemědělského majetku z pozemkových reforem“, z níž dle jeho názoru nevyplývá, že přídělce se dobrovolně vzdal vlastnictví k přídělu. Poukazuje na to, že prvá žalobkyně zpochybňuje podpis na listině „souhrn vyúčtování s odcházejícím přídělcem“ z 5.11.1959, a tvrdí, že podpis není jejího otce, a že otec se odstěhoval z donucení, protože mu byl odebrán dobytek do JZD. Podle dovolatele bylo na žalovaných, aby prokázali skutečnost, že A. S. se vzdal přídělu. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba A. S., zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání druhého žalobce je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ, protože směřuje proti výrokům o zamítnutí jeho žaloby, přičemž v předchozím řízení soud prvního stupně rozsudkem ze 7.6.1999 žalobě vyhověl. Dovolací soud však neshledal dovolání důvodným. Poukazuje na právní závěry, obsažené v jeho rozsudku z 11.3.2003, jež nemá důvod měnit. Dovolatel nemá pravdu v tom, že důkazní břemeno, o tom, že žalobce se (dobrovolně) vzdal přídělu, spočívá na žalovaných. Obecná zásada, že žalobce je povinen svá tvrzení prokázat, není prolomena ani u §6 odst. 1 zákona o půdě, který vymezuje, který zemědělský majetek se z hlediska způsobu jeho přechodu na stát vydává oprávněným osobám. Odevzdání nemovitostí, získaných přídělem, zpět státu, není mezi skutkovými podstatami v §6 odst. 1 zákona o půdě uvedeno. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce na přiděleném zemědělském majetku nehospodařil řádně a posléze se odstěhoval, přičemž neprokázal, že by se tak stalo v důsledku tísně. Neplnil tedy povinnosti stanovené mu v přídělu a jeho opuštění přiděleného majetku včetně ujednání o vyúčtování přídělu, lze hodnotit jako odevzdání přídělu státu na základě oboustranného zájmu, nikoli jako darování majetku státu, učiněné v tísni, ani přechod na stát bez právního důvodu.
Dovolací soud proto shledal rozsudek odvolacího soudu v jeho zamítavém výroku správným a dovolání druhého žalobce jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ).
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení nebyla přiznána náhrada jeho nákladů žádnému z účastníků ( §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu