ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3208.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3208/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Prof. J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ J. K. a 2/ M. K., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 241/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, č. j. 16 Co 393/2007-210, takto:
I. Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 2. 2008, č. j. 16 Co 393/2007-210, o zamítnutí žaloby (odstavec první), se zamítá.
II. Dovolání žalobce též proti výroku téhož rozsudku odvolacího soudu
o nákladech řízení před soudy všech stupňů (odstavec druhý) se odmítá.
III. Žalobce je povinen nahradit na nákladech řízení o dovolání žalovaným společně a nerozdílně částku 3.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dnů 7. 3. a 13. 10. 2005, č. j. 27 C 241/2000-129, 149, tak, že se zamítá žaloba, aby byli žalovaní povinni vyklidit nebytový prostor v domě č. p. 593 v ul. Ke Krči 35 v P. 4, jak identifikován v prvním odstavci výroku rozsudku odvolacího soudu. Žalobce byl dalším výrokem rozsudku odvolacího soudu (odstavec druhý) zavázán, aby nahradil oběma žalovaným na nákladech řízení před soudy všech stupňů částku 23.275,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Důvodem pro zamítnutí žaloby odvolacím soudem (soud prvního stupně žalobě vyhověl, uložil žalovaným vyklidit předmětný „nebytový prostor“ a přiznal jim bytovou náhradu) byla skutečnost, stvrzená průběhem jednání před odvolacím soudem dne 5. 2. 2008. Ta spočívala ve vyklizení sporného prostoru žalovanými na konci roku 2006. Zástupce žalovaných k tomu při jednání uvedl, že jeho klienti pociťují vyklizení jako křivdu, bydlí nyní za tržní nájemné, považují to za provizorní řešení a nynější byt je pro ně drahý a malý. Zástupkyně žalobce konstatovala, že vzhledem k vyklizení bytu nejsou splněny podmínky pro vázání povinnosti vyklidit byt na zajištění bytové náhrady; nevzala však žalobu zpět. Odvolací soud poté žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobci již není třeba poskytovat vlastnickou soudní ochranu, neboť rozhodný je stav v době vyhlášení rozsudku, žalovaní prostor (byt) vyklidili a do vlastnického práva žalobce již není neoprávněně zasahováno ve smyslu §126 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Tvrdil v něm, že k vyklizení sporného prostoru (bytu) žalovanými nedošlo na základě jejich svobodného uvážení, ale z donucení po předchozím rozsudku odvolacího soudu. Nyní byl sice nárok žalobce formálně uspokojen, ale „nelze jej proto bez dalšího zamítnout pro nedůvodnost a takto přeskočit oněch sedm let sporů a neoprávněného užívání nebytového prostoru žalovanými“. Pokud by byl Městský soud v Praze opravdu vázán právním názorem Nejvyššího soudu (vysloveným ve věci na základě předchozího dovolání žalovaných), měl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit či účastníky náležitě procesně poučit. V úvahu také přicházela aplikace §147 o. s. ř. o separaci nákladů řízení. Žalobce žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli v písemném vyjádření k dovolání, aby bylo dovolání odmítnuto, nebo zamítnuto.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokátky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolateli odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvody byly podle obsahu dovolání uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř., tj. mělo jít o vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není důvodné.
Jestliže bylo žalováno o vyklizení „nebytových prostor“ a označené místnosti byly ještě před jednáním odvolacího soudu vyklizeny (v prosinci 2006), pak rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo být jiné, než že byla žaloba – trval-li na ní nadále žalobce – zamítnuta. Odvolací soud zcela správně uzavřel, že za vzniklého stavu již není důvodu poskytovat žalobci právní ochranu podle §126 (odst. 1) o. z. Procesní úkon spočívající ve zpětvzetí žaloby, který měl být stranou žalující učiněn ještě nejpozději při jednání odvolací instance, má být projevem jeho dispoziční vůle a nebylo nezbytné, aby ho odvolací soud v tomto směru poučoval (tím méně, že k vyklizení došlo více než rok před jednáním).
Dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení (majícímu povahu usnesení) není podle konstantní interpretace Nejvyššího soudu přípustné (R 4/2003). Tento závěr se uplatní i v případě, že dojde k zamítnutí dovolání; nelze akceptovat, aby bylo poté rozhodováno jen o nákladech řízení a jen ohledně nich napadený rozsudek zrušen a věc vrácena nižší instanci. Usnesení o nákladech řízení by se tak stalo samostatným předmětem dovolacího řízení. Je věcí dovolacího soudu, zda v případě zamítnutí dovolání zahrne své rozhodnutí o napadených nákladech řízení do meritorního zamítavého výroku, či zda o těchto nákladech rozhodne samostatně (jak se stalo zde). Dovolací soud každopádně nebyl oprávněn tvrzení žalobce, vztahující se k nákladům řízení přiznaných protistraně odvolacím soudem, vůbec přezkoumávat. Na okraj však dodává, že se nedomnívá, že by byl žalobce tímto procesním omezením přezkumu dovolání podstatněji poškozen. Nehledě na nikoli značnou výši nákladů řízení (23.275,- Kč) se žalobce vzhledem k tomu, že místnosti byly žalovanými již dříve vyklizeny, nemohl dostat v důsledku zamítnutí žaloby do horšího hmotněprávního postavení než během řízení. Naproti tomu požadoval-li žalobce prostřednictvím své zástupkyně ještě při odvolacím jednání rozhodnout o meritu věci – přestože k žalobě již nebyl důvod –, pak vlastně žádal, aby byla žalovaným pravomocně přiznána bytová náhrada (což přitom vyklizením místností pozbylo významu).
Uplatněné dovolací důvody tedy nebyly naplněny, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce dílem v meritu zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.) a dílem stran nákladové části věci odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovaným vzniklo podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném od 1. 9. 2006) sazba ve výši 6.000,- Kč (§7 písm. d/), zvýšená při společném zastoupení dvou osob o 20 % na 7.200,- Kč (§17 odst. 2 cit. vyhl.). Byl však učiněn pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 cit. vyhl.), a tak došlo ke krácení odměny na 3.600,- Kč. Poté bylo nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. srpna 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu