ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.321.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 321/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatelů: a) J. H., C., b) J. M. d. H., C., c) K. H. M. C., d) D. H. M. , C., zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, 500 02 Hradec Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 4. 2011, sp. zn. 17Co 271/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39C 50/2010 (žalobců J. H., J. M. d. H., K. H. M., bydlících v S. d. Ch., C., zastoupených JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, 500 02 Hradec Králové, Dukelská 15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, IČ 0000 6947, 110 00 Praha 1, Letenská 525/15, o vydání náhrady za znárodněný majetek, takto:
I. Dovolání dovolatelů se o d m í t a j í .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 16. 3. 2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. 1. 2011, č. j. 39C 50/2010-35. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla především zamítnuta námitka žalované České republiky – Ministerstva financí, že by v této právní věci šlo již o věc rozsouzenou. Dalším výrokem tohoto rozsudku byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby jím byla společně a nerozdílně přiznána náhrada (ve výši podle znaleckého posudku) za znárodnění majetku podniku J. R. a spol., továrna na drátěná lana v Ž., provedené podle dekretu č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, a aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí ministra financí z 9. 10. 2008, č. j. 908/55 789/2008, jakož i rozhodnutí Ministerstva financí ČR z 30. 5. 2008, č. j. 44/28 949/2008-441. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 9. 2011, sp. zn. 17Co 271/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 28. 1. 2011, č. j. 39 C 50/2010-35, potvrzen ve výroku (označeném II.) o věci samé, a ve výroku (označeném III.), o nákladech řízení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal (podle §212 a §212a občanského soudního řádu) rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, v mezích podaného odvolání (§206 odst. 2 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.
Odvolací soud poukazoval zejména na to, že žalobci se domáhali náhrady za znárodnění majetku J. R. a spol., továrna na drátěná lana v Ž., jenž byl znárodněn podle §8 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., a to jako právní nástupci původních společníků této uvedené společnosti, jíž podnik patřil, a těmto společníkům patřila náhrada podle dekretu č. 100/1945 Sb. Žalobci tvrdili, že „správní řízení o náhradě nebylo při znárodnění podniku zahájeno a proto podali dne 13. 5. 2002 u Ministerstva financí ČR žádost o přiznání náhrady. Žalobci uplatňovali v tomto řízení názor, že „poskytnutí finanční náhrady za znárodněné nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. nevylučuje náhradu a nepřekrývá se s náhradou podle dekretu č. 100/1945 Sb.“.
Odvolací soud dále poukázal na to, že žalovaná ČR – Ministerstvo financí ČR navrhovalo v tomto řízení zamítnutí žaloby s tím, že „nárok žalobců nespadá do restitučního zákonodárství“; tvrdila, že tu jde o právní věc již pravomocně rozhodnutou, když o ní již bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5C 5/96, přičemž tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13Co 107/99; dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto rozhodnutím Nejvyššího soudu z 24. 10. 2000 (28Cdo 1682/99). Žalovaná dokládala, že na základě uvedeného pravomocného rozsudku soudu byla žalobcům vyplacena v roce 2003 finanční náhrada za odňaté nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. v celkové částce 2,795.340,- Kč. Žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí v tomto soudním řízení (sp. zn. 34C 50/2010 Obvodního soudu pro Prahu 1) uplatnila i námitku promlčení žalobci tvrzeného nároku.
Odvolací soud byl toho názoru, že v řízení před soudem prvního stupně byl správně zjištěn skutkový stav a z těchto zjištění vycházel i odvolací soud.
Odvolací soud konstatoval, že podle zjištění učiněných před soudy obou stupňů právní předchůdci žalobců byli společníky firmy J. R. a spol. „Továrna na drátěná lana v Ž.“ a tento podnik přešel 6. 12. 1938 do správy německých správců (tzv. treuhändlerů). V roce 1941 uvedená firma přešla v rámci židovského majetku do vlastnictví tehdejší Německé říše a připadla pod správu německé firmy Gerhardt a Rahm. Po válce došlo ke znárodnění (podle dekretu č. 100/1945 Sb.) podniku Gerhardt a Rahm; za znárodnění nebyla vyplacena náhrada.
Na podkladě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z 25. 11. 1998 (ve spojení i s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 13Co 107/98) vycházejícího z ustanovení §2 odst. 1 písm. c) a §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. byla žalobcům vyplacena Ministerstvem financí ČR finanční náhrada v celkové výši 2,795.340,- Kč za nemovitosti, které byly jejich právním předchůdcům odňaty. Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že tu náhrada za uvedené nemovitosti byla správně vyplacena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a že tu „přímá aplikace dekretu č. 100/1945 Sb. není možná“, tedy že tu byla poskytnuta jen náhrada satisfakční povahy a nikoliv plná náhrada reparační. Odvolací soud má za to, že restituční předpisy se vztahují na případy znárodnění provedeného v rozporu s tehdejšími předpisy o znárodnění z let 1945-1948 (tedy i na případy znárodnění, u nichž nebyla poskytnuta náhrada). Náhrada za odňaté nemovitosti tu byla žalobcům Ministerstvem financí ČR poskytnuta.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (v rozsahu daném podaným odvoláním) potvrdil podle ustanovení §219 o. s. ř. (s poukazem i na ustanovení §205i o. s. ř.) včetně výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 4. 1. 2012 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno v pondělí dne 5. 3. 2012 u soudu prvního stupně, tedy v souladu s ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř. (i s ustanovením §57 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 20. 9. 2011 (sp. zn. 17 Co 271/2011 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Za nesprávný považují dovolatelé zejména názor odvolacího soudu o nemožnosti přiznání náhrady podle dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., když tento dekret zůstává stále součástí právního řádu České republiky, nebyl nikdy zrušen a plynutí času nemůže účinnost tohoto právního předpisu zeslabovat. Dekret č. 100/1945 Sb. „jednoznačně zakotvuje právo na náhradu za znárodněný majetek; za prvek zakládající porušení lidských práv je tu třeba považovat nikoli samotné znárodnění, nýbrž neposkytnutí náhrady“; dovolatelé dovozovali, že tu nelze mít za to, že by poskytnutí náhrady za znárodněný majetek bylo vylučováno ustanoveními restitučních předpisů, když „restituční zákonodárství neobsahuje žádné ustanovení o zrušení dřívějších předpisů, zaručujících náhradu za znárodněný majetek“. Na podporu tohoto svého názoru dovolatelé poukazovali na to, že řada osob, které byly postiženy znárodněním podle dekretu č. 100/1945 Sb. obdržely náhradu prostřednictvím mezinárodních náhradových dohod, které uzavřelo Československo např. s USA, Kanadou a Velkou Británií, takže dovolatelé by byli ve srovnání s nimi v daném případě neoprávněně diskriminováni. Dovolatelé ještě ve svém dovolání dodávali, že pokud jde o promlčení práva na náhradu za znárodnění, nelze námitce promlčení v daném případě vyhovět s ohledem na rozpor této námitky s dobrými mravy. Podle názoru dovolatelů nelze (s odkazem na názor Ústavního soudu ČR v nález I.ÚS 2216/09) akceptovat námitku promlčení vznesenou státem, když vzniklá škoda byla způsobena právě v souvislosti s porušením povinnosti v rozporu se zákonem, stát dokonce porušil svou povinnost vydat prováděcí nařízení, předpokládaného ustanovením §9 odst. 2 zákona č. 100/1945 Sb., na základě kterého mělo být o náhradách za znárodnění rozhodováno; tím došlo k tomu, že výkonná moc (vláda) blokovala vyplácení náhrad, které bylo zabezpečeno mocí zákonodárnou. „Není možné požadovat po žalobcích, aby předvídali, že uváděný prováděcí předpis vydán nebude a že jim stejně nezbude než se domáhat svého nároku soudní cestou.
Ve vyjádření ČR – Ministerstva financí ČR k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Jde tu, podle názoru žalované, o řešení otázky, která již dříve byla řešena v rozhodnutích dovolacího soudu i v nálezech Ústavního soudu ČR. Z těchto právních závěrů Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu ČR nelze vyvozovat, že by nárok na náhradu za znárodněný majetek byl nárokem věcně právním, nýbrž je pouze nárokem závazkovým. Právo na restituci znárodněného majetku není právem na ochranu vlastnictví, ale představuje pouze právo na zmírnění křivdy v rámci zákonem stanoveném rozsahu. Podle názoru Ministerstva financí ČR, vycházejícího i z rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve Štrasburku neexistuje podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod právo na restituci vlastnictví, takže restituce vlastnictví jsou zcela v rukou jednotlivého státu, jehož věcí je, jakým způsobem vymezit obsah a výši náhrad poskytovaných v rámci restituce podle restitučních předpisů. Ministerstvo financí má za to, že uspokojením žalobců v rámci režimu zákona č. 87/1991 Sb. bylo jejich očekávání ohledně zjednání nápravy ze strany státu ohledně křivd, které právní předchůdce tohoto státu v minulosti způsobil, zcela naplněno. Ve vyjádření žalované ČR – Ministerstva financí bylo ještě uvedeno, že lze mít za to, že ze strany žalované vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, „když důvody k uplatnění nároku žalobci po uplynutí veškerých promlčecích lhůt, a to i po roce 1990, spočívaly zcela v jejich nečinnosti; zejména po roce 1990 jim žádné překážky nebránily v uplatnění jejich nároku“.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu z 20. 9. 2011 bylo tu třeba posoudit (vzhledem k novelizovanému ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. zmírnění majetkových a jiných křivd, způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání nebo v poskytnutí finanční náhrady za věc nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, byla-li v důsledku politické praxe nebo postupu porušena obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se postupem porušujícím uznávaná lidská práva a svobody pro účely zákona č. 87/1991 Sb. rozumí taková jednání, která jsou v rozporu se zásadami uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisů o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990 (aniž by byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle zákona č. 87/1991 Sb. nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona (srov. zákon č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 22. 10. 1997, II.ÚS 192/96 (uveřejněném pod č. 129 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo: „V případě §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb. jde o titul spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody (§2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.), avšak nikoli pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je vázán prvkem protiprávnosti, který zakládá porušení obecně uznávaných lidských práv a svobod, tak jak to má na zřeteli zákon č. 87/1991 Sb.“
V nálezu Ústavního soudu ČR z 25. 3. 1998, Pl.ÚS 45/97 (uveřejněném pod č. 41 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní závěr, že „je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k restitucím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny“.
V nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 24/98 (na který už poukázal odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 9. 2011) byl zaujat právní závěr, že účelem restitučního zákona č. 87/1991 Sb. bylo zmírnit následky některých majetkových křivd a legislativní úprava nemohla přistoupit k odstranění těch škod, které byly způsobeny, takže byl vymezen pro uplatnění restitučních nároků časový, osobní a věcný rámec.
Vzhledem k uvedeným ustanovením zákona č. 87/1991 Sb. i vzhledem k citovaným právním závěrům z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž vychází dovolací soud i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatelů byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (kterého tu bylo třeba použít ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 o. s. ř. vzhledem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu z 20. 9. 2011, napadeného dovoláním dovolatelů). Nešlo tu o rozhodnutí řešící některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Lze tu poznamenat, že v tomto případě nešlo ani o odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak na tuto okolnost je nyní pro další období poukazováno v novelizovaném ustanovení §237 o. s. ř.).
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. dubna 2013
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu