ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3215.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3215/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně WELL, PRIVATE TRADING s.r.o. v likvidaci, IČ: 46709282, se sídlem v Lounech, SNP 2206, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, proti žalované Žihelský statek, a.s. , IČ: 49788744, se sídlem v Žihli 106, zastoupené JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o 1,900.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – sever pod sp. zn. 7 C 326/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 14. ledna 2011, č. j. 7 C 326/2010-59, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. dubna 2011, č. j. 10 Co 112/2011-78, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne
14. 1. 2011, č. j. 7 C 326/2010-59, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2011, č. j.
10 Co 112/2011-78, se odmítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Roberta Vargy.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 14. 1. 2011, č. j. 7 C 326/2010-59, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1,900.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalované částky se žalobkyně domáhala jako bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované plněním z neplatné kupní smlouvy ohledně nemovitostí v rozhodnutí blíže specifikovaných. Žalobkyně zaplatila žalované kupní cenu za tyto nemovitosti, později se však ukázalo, že kupní smlouva je stižena absolutní neplatností, neboť na dané nemovitosti byl uplatněn restituční nárok podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a v souladu s ustanovením §5 tohoto zákona předmětné nemovitosti neměly být převáděny. Restituční nárok byl posléze soudy shledán oprávněným a vlastnictví k nemovitostem nabyl restituent, jemuž byly tyto vydány společností A.D. Holding, s. r. o., jíž v mezidobí žalobkyně v dobré víře, že je jejich vlastníkem, nemovitosti prodala. Okresní soud věc posoudil dle §457 obč. zák. ukládajícího stranám neplatné smlouvy, aby si vrátily, co podle ní obdržely. Žalobkyně přitom tuto povinnost splnila vydáním nemovitostí skutečnému vlastníkovi, a je tedy na žalované, aby i ona vrátila plnění, jež obdržela na základě neplatné smlouvy. Na posuzovaný případ pak rovněž dopadá ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. vylučující důvodnost námitky promlčení vznesené žalovanou. Ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. umožňuje soudu přihlédnout k námitce promlčení, jen pokud
by ji mohl namítat i druhý účastník neplatné smlouvy. Byly-li nemovitosti vydány skutečnému vlastníku, aniž by bylo možné se této povinnosti bránit námitkou promlčení, je na žalované, aby i ona dostála své povinnost vrátit plnění z neplatné smlouvy. Je přitom bezvýznamné, zda žalobkyně vrátila kupní cenu společnosti A.D. Holding, s.r.o., neboť se jedná
o dva samostatné vztahy z bezdůvodného obohacení – jeden mezi žalobkyní a žalovanou a druhý mezi žalobkyní a společností A.D. Holding, s.r.o. Žalovaný nárok tedy soud shledal po právu a žalobě v plném rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 28. 4. 2011, č. j. 10 Co 112/2011-78, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po zhodnocení výše předestřených skutečností zdůraznil, že na projednávaný spor plně dopadá ustanovení §457 obč. zák., dle nějž v případě bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy jsou ve vztahu pouze její účastníci. Povinnosti vrátit plnění z neplatné smlouvy lze přitom dostát i vrácením věci jejímu skutečnému vlastníku. Odvolací soud se dále ztotožnil i s úvahou soudu prvního stupně, dle níž ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. vylučuje v daném případě důvodnost vznesené námitky promlčení. Úprava promlčení práva z bezdůvodného obohacení
dle tohoto ustanovení se uplatní tam, kde každá ze smluvních stran něco obdržela, a směřuje k zachování rovnováhy práv obou smluvních stran z neplatné smlouvy. Byť byly nemovitosti skutečnému vlastníku předány společností A.D. Holding, s.r.o., na níž byly žalobkyní převedeny neplatnou smlouvou, je zřejmé, že žalobkyně své povinnosti vrátit plnění z neplatné smlouvy dostála, a je tedy na místě požadavek žalobkyně vůči žalované považovat po právu, pročež odvolací soud potvrdil vyhovující rozhodnutí soudu prvého stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvého stupně podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost považuje za danou v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí. Dovolatelka zdůraznila,
že na projednávanou věc nedopadají ani závěry obsažené v soudem prvního stupně připomínaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 ani závěry vyslovené v odvolacím soudem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, neboť posuzovaný spor se v podstatných bodech odlišuje. V projednávané věci došlo k řetězení převodů předmětných nemovitostí z původního vlastníka Státního statku Žihle, státního podniku, až na posledního domnělého nabyvatele, společnost A.D. Holding, s. r. o., jež posléze vydala nemovitosti oprávněnému vlastníkovi. Této společnosti tedy vzniklo právo na vrácení kupní ceny od žalobkyně, od níž nemovitosti nabyla. Pokud by žalobkyně uvedené společnosti kupní cenu vrátila, vznikl by jí nepochybně nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu „realizované kupní ceny za neplatný převod nemovitostí“ vůči dovolatelce. K tomuto ovšem nedošlo, a dovolatelka tak nemohla být na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacena. Došlo-li k uskutečnění absolutně neplatných převodů nemovitostí, bylo povinností všech smluvních stran, jež uzavřely neplatné kupní smlouvy, aby si vzájemně vrátily smluvní plnění. Jestliže tak poslední kupující, společnost A.D. Holding, s. r. o., vydala nemovitosti osobě oprávněné dle restitučních předpisů, vzniklo jí právo na vrácení kupní ceny od žalobkyně, od níž tyto nemovitosti koupila. Tato společnost byla účastníkem řízení, v nichž se řešil restituční spor, a již v roce 2003 jí muselo být zřejmé, že všechny převody nemovitostí jsou absolutně neplatné, a mohla tedy uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti současné žalobkyni. Tento však uplatněn nebyl a z přípisů přiložených k dovolání je zřejmé, že žalobkyně s uvedenou společností jedná v součinnosti. Vrátila-li by žalobkyně kupní cenu této společnosti, vzniklo by jí právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči dovolatelce, ovšem mohla by se ho domáhat pouze v zákonných lhůtách. Aplikace §107 odst. 3 obč. zák. v daném případě není na místě, neboť při uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení ze strany A.D. Holding, s.r.o. proti žalobkyni by mohla žalobkyně promlčení nároku namítat. Základem pro právní posouzení věci by tedy měla být skutečnost, že dovolatelka není na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacena. Byla-li by dovolatelka zavázána zaplatit žalobkyni žalovanou částku, došlo by na straně žalobkyně ke stavu, kdy by za neplatný převod nemovitostí obdržela kupní cenu od A.D. Holding, s. r. o. a kromě toho další částku od dovolatelky za neplatný převod nemovitostí na žalobkyni. S ohledem na uvedené tedy dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření zpochybnila argumenty dovolatelky, označila dovolání za nepřípustné a navrhla jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Uvedla-li dovolatelka, že napadá jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozhodnutí soudu prvního stupně, pak je třeba připomenout, že opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, k jehož projednání není Nejvyšší soudu funkčně příslušný (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 47, svazek 6/2006). Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení ve smyslu §104 o. s. ř., jež brání tomu, aby Nejvyšší soud mohl pokračovat v řízení o dovolání proti tomuto rozsudku, pročež Nejvyšší soud dovolací řízení v této části dle §104 odst. 1 ve spojení s §243c o. s. ř. zastavil.
Jelikož pak napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně
(jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Takovouto otázku však Nejvyšší soud v rozhodnutí odvolacího soudu neshledává. Dovolatelka ve svých úvahách chybuje zejména v tom, že ztotožňuje plnění poskytnuté na základě neplatné smlouvy s prospěchem, jež na základě domnělého vlastnictví k dané věci smluvní strana nabyla od třetí osoby, byť opět v důsledku neplatné smlouvy. Vznik bezdůvodného obohacení je objektivní stav, vázáný na splnění zákonem stanovených podmínek - v daném případě plnění na základě neplatné kupní smlouvy. Zákon nedává prostor, aby bylo přihlíženo k tomu, jaký prospěch smluvní strana neplatné smlouvy posléze nabyla prodejem věci třetí osobě. Pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení a rozsahu restituční povinnosti účastníků neplatné smlouvy je naopak rozhodující pouze to,
zda a co bylo na základě neplatné smlouvy plněno (srov. §451 a §457 obč. zák.). Byly-li na žalobkyni oproti kupní ceně převedeny nemovitosti v (domnělém) vlastnictví dovolatelky, pak jsou takto vymezená plnění předmětem vzájemné restituční povinnosti stran neplatné smlouvy ve smyslu §457 obč. zák. Dostála-li žalobkyně své povinnosti vrátit převáděné nemovitosti jejich vydáním skutečnému vlastníku prostřednictvím osoby, na níž v mezidobí tyto nemovitosti dále převedla, pak je na dovolatelce, aby i ona vrátila plnění obdržené na základě neplatné smlouvy, tj. kupní cenu. Na tuto povinnost nemůže mít vliv, jakými dalšími úkony žalobkyně s nemovitostmi nakládala. Úvahu, že na daný případ nemůže dopadat ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., pak dovolatelka zakládá i na mylném předpokladu, že by ve vztahu z bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou, na níž byly tyto nemovitosti převedeny, žalobkyně mohla úspěšně namítat promlčení bez ohledu na §107 odst. 3 obč. zák. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 7. 2010, č. j. 31 Cdo 2250/2009, zmiňovaném již soudem prvního stupně, dovodil, že uvedené ustanovení dopadá na všechny případy, kdy synallagmatický vztah vznikl ze zákona. I v případě kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou, v němž by proti sobě taktéž stálo nepromlčitelné vlastnické právo a pohledávka na vrácení kupní ceny, by tedy bylo namístě toto ustanovení aplikovat. Vztah z bezdůvodného obohacení z této neplatné smlouvy ovšem nemůže nijak ovlivnit vztah z bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy mezi žalobkyní a dovolatelkou. Dovolatelkou vyzdvihované jednání žalobkyně ve shodě se subjektem, na nějž nemovitosti převedla,
pak na ze zákona objektivně nastalé povinnosti žalobkyně a dovolatelky nemá žádný vliv.
Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s příslušnými hmotněprávními ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, §146 odst. 2, věty prvé, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení
§3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. října 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu