ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3237.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3237/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: a) J. J., a b) B. Š., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 3. 2006, sp. zn. 24 Co 24/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 95/2003 (žalobců J. J.a B. Š., zastoupených advokátkou, proti žalovanému H. m. P., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, za vedlejší účasti v řízení M. č. P. 20, zastoupené advokátem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 11. 6. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 30. 8. 2005, čj. 54 C 95/2003-146. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že zůstavitelka M. B. byla ke dni své smrti vlastnicí jedné ideální poloviny domu čp. 647 a pozemků parc. č. 1572 a parc. č. 1573 v katastrálním území H. P., zapsaných na listu vlastnictví č. 2757 pro katastrální území H. P. u Katastrálního úřadu P. – m. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému městu společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 12.792,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku řízení – M. č. P. 20 na náhradu nákladů řízení 10.225,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O dovolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 3. 2006, sp. zn. 29 Co 24/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému H. m. P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.125,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dále bylo žalobcům uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení M. č. P. 20 na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.050,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na výsledky zjištění skutkového stavu věci u soudů obou stupňů, že totiž původními spoluvlastníky žalobci uváděných nemovitostí byli manželé Ing. A. B. a M. B., ale tyto nemovitosti byli zkonfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. výměry bývalého Okresního národního výboru P. – v. z 11. 6. 1946, č. 31873/46-X-7/P-127, a z 3. 9. 1946, č. 31873/46-X-7/P-127/1-Dr.Mal. Odvolání M. B. proti uvedenému správnímu výměru z 11. 6. 1946 nebylo vyhověno výměrem Zemského národního výboru v P. z 13. 6. 1947. Stížnost M. B. proti uvedenému rozhodnutí zamítl Nejvyšší správní soud rozhodnutím z 2. 2. 1951, čj. 2428/1947-4. Konfiskované nemovitosti byly rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy z 5. 12. 1949 odevzdány obci P. a v pozemkové knize (ve vložce č. 865) pro katastrální území H. P. bylo zapsáno vlastnické právo pro tuto obec dne 28. 2. 1950,
a to podle již uvedeného výměru ONV P. – v. (sever) z 3. 9. 1946, čj. 31873/46.
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 z 22. 7. 1994, sp. zn. 9 C 92/72,
a Městského soudu v Praze z 10. 1. 1995, sp. zn. 16 Co 541/94, byla zamítnuta žaloba
o vydání žalobci nyní uváděných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., která byla podána proti Městské části H. P. Dále byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 15. 7. 1997, sp. zn. 14 C 249/95, a rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 4. 1998 zamítnuta žaloba žalobců o určení, že je neplatná konfiskace žalobci nyní uváděných nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb.; ústavní stížnost žalobců proti uvedeným rozsudkům byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR z 22. 10. 1998, IV.ÚS 324/98. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 z 12. 6. 2000, sp. zn. 19 C 196/99 a Městského soudu v Praze ze 14. 12. 2000, sp. zn. 14 Co 547/2000, byla pak ještě zamítnuta žaloba žalobců o určení, že jsou podílovými spoluvlastníky žalobci uváděných nemovitostí v katastrálním území H. P.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) v tomto soudním řízení
(sp. zn. 54 C 95/2003 Obvodního soudu pro Prahu 9) neshledal pak ani nyní důvodným tvrzení žalobců, že konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., provedená výměrem bývalého Okresního národního výboru P. – v. (sever) z 11. 6. 1946, č. 31873/46, ohledně M. B., byla rozhodnutím nulitním, protože M. B. byla české národnosti a nedopustila se za okupace jednání uváděného v §1 odst. 1, článek 3 dekretu č. 108/1945 Sb. Žalobci poukazovali v tomto řízení i na to, že v roce 1946 uvolnilo Ministerstvo financí dědictví po Ing. A. B. z národního majetku, následně proběhlo dědické řízení po něm a byl jim proplacen výnos z movitého majetku po uvedeném zůstaviteli. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) však neshledal opodstatněným názor žalobců,že „konfiskace majetku M. B. tu byla provedena nicotnými správními akty, takže jimi nyní uváděné nemovitosti nepřešly na stát a k přechodu vlastnictví z M. B. tu vůbec nedošlo“.
Za těchto uvedených soudy zjištěných okolností byl odvolací soud toho názoru, že soud prvního stupně správně posoudil určovací žalobu žalobců jako neopodstatněnou, když na straně žalobců tu není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení a žalobci měli možnost se svých tvrzených práv ke konfiskovanému majetku domáhat podle předpisů restituční povahy a nikoli žalobním návrhem podle obecných předpisů (občanského zákoníku a podle občanského soudního řádu). Odvolací soud byl i toho názoru, že „otázka, zda zůstavitelka M. B. byla v den své smrti vlastnicí poloviny nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 2757 pro katastrální území H. P., je „otázkou předběžnou, která se řeší v řízení o věci samé a jako taková nemůže být vyjádřena formou výroku rozsudku, ale může se projevit jen ve způsobu rozhodnutí ve věci samé a v odůvodnění takového rozhodnutí; případné pochybnosti o tom, zda v původním dědickém řízení byl či nebyl projednán majetek zůstavitele, nelze řešit žalobou o určení podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, ale jen v řízení o dědictví“.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobců, potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 9. 6. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 8. 8. 2006 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 9, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30. 3. 2006 (sp. zn. 29 Cdo 24/2006 Městského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 30. 8. 2005 (čj. 54 C 95/2003-146 Obvodního soudu pro Prahu 9)
a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to,
že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé poukazovali na to, že se jim podařilo ze státního archivu získat kopii výměru bývalého Okresního národního výboru P. – v. z 3. 9. 1946, čj. 31873/1946, o konfiskaci majetku původních spoluvlastníků Ing. A. B. a M. B., přičemž zjistili, že na této listině výměru někdo dopsal barevnou pastelkou před slovo A. slova: M. a … Konfiskace majetku původních spoluvlastníků A. a M. B. byla tedy provedena podle tohoto dokumentu (anebo případně podle další veze tohoto dokumentu, označené jako opis), přičemž tento výměr vůbec nebere v úvahu to, že M. B. byla Češkou a na ni se proto vůbec nevztahovalo ustanovení §1 odst. 1 článku 2 dekretu č. 108/1945 Sb., když se také za okupace nedopustila žádného jednání, uváděného v tomto ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb. Podle názoru dovolatelů, pokud byly v daném případě konfiskační správní akty ohledně majetku M. B. (vydané ještě před 25. 2. 1948) nicotnými akty, na jejich základě nemohl nemovitý majetek M. B. na stát vůbec platně přejít; podle tehdy platného ustanovení §380 obecného zákoníku občanského z roku 1811 „bez právního důvodu a bez právního nabývacího způsobu nelze vlastnictví nabýt“. Dovolatelé mají proto za to, že je tu na místě domáhat se určení vlastnického práva zesnulé M. B.
Dovolatelé mají za to (na rozdíl od názoru odvolacího soudu), že je-li tu sporné, zda určitá věc patří do pozůstalosti zemřelé osoby, může se dědic, který neodmítl dědictví, domáhat určení, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem této věci. Na základě rozhodnutí soudu o takové určovací žalobě pak teprve soud ve smyslu ustanovení §175x občanského soudního řádu provede řízení o dědictví ohledně majetku zůstavitele, který se objevil až po právní moci usnesení, jímž bylo dříve řízení o dědictví skončeno.
Ve vyjádření žalovaného města k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť v této právní věci je zřejmé, že konfiskační výměr o přechodu vlastnictví na stát byl soudy obou stupňů posouzen správně. Žalobci své tvrzené právo nemohou uplatňovat žalobou podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu. Žalované město ostatně po právu uplatňuje nabytí vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení, vydržením.
S tímto vyjádřením žalovaného města se ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů ztotožnil také vedlejší účastník tohoto řízení – M. č. P. 20.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 54 C 95/2003 Obvodního soudu pro Prahu 9), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem, jenž je ve vztahu k obecným předpisům
o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok (a případně jej i bezúspěšně uplatnila) podle ustanovení právních předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05 ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je úpravou speciální ve vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát získal ke dni přijetí tohoto zákona a která nebyla v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu. Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovaným a vedlejším účastníkem řízení na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu vyjádření žalovaného i vedlejšího účastníka řízení k dovolání dovolatelů, obsahujícího v podstatě to, co tito účastníci řízení vyjádřili již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. srpna 2007
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu