ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3256.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3256/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce O. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o určení výše náhrady za nevydané pozemky a o určení, že žalobce splňuje podmínku oprávněné osoby k převodu náhradního pozemku, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 10 C 33/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.9.2006, čj. 18 Co 134/2006-153, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. září 2006, čj. 18 Co 134/2006-153, se v části výroku označeného jako III., jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně a byla zamítnuta žaloba o určení náhrady za nevydané pozemky ve výši 29.087,- Kč, jakož i ve výrocích nákladech řízení označených jako V. a VI., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání, pokud směřuje proti ostatním výrokům rozsudku se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu dne 16.2.2004, se žalobce v prvé řadě domáhal určení výše náhrady rozhodné pro poskytnutí náhradního pozemku za pozemky, jež mu nebyly v řízení podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), vydány. Návrh odůvodnil tím, že mezi ním a žalovaným, který má povinnost mu náhradní pozemek převést, trvá dlouhodobý spor o tuto výši. Soud prvního stupně o návrhu věcně rozhodl v rozsudku ze dne 30.1.2006, čj. 10 C 33/2004-107, a to tak, že žalobci náleží náhrada ze nevydané pozemky 27.494,- Kč. Současně zamítl žalobu, pokud žalobce uplatňoval náhradu vyšší o 64.291,- Kč, a rovněž zamítl jeho návrh na určení, že od počátku splňoval podmínku oprávněné osoby k převodu náhradního pozemku č. 124 v katastrálním území T. postupem podle zákona č. 95/1999 Sb. na vypořádání restitučního nároku.
K odvolání obou účastníků rozhodl Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným rozsudkem. Jím ve výroku ad I. připustil změnu žaloby tak, že žalobci náleží náhrada za nevydané pozemky ve výši 37.441,- Kč a úrok z prodlení 54.345,- Kč, výrokem ad II. nepřipustil změnu žaloby, aby žalovaný byl uznán povinným převést žalobci pozemkovou parcelu č. 124 v katastrálním území T., a na kupní cenu vypořádat jeho nároky dle změněného návrhu, popřípadě i 25.000,- Kč, představující postoupený nárok jiné oprávněné osoby. Ve výroku ad III. změnil rozsudek soudu prvního stupně o náhradě za nevydané pozemky tak, že zamítl návrh na určení náhrady za nevydané pozemky ve výši 29.087,- Kč a úrok z prodlení 54.345,- Kč, přičemž vyslovil, že ve výroku, jímž náleží žalobci náhrada ve výši 8.354,- Kč, zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Výrokem ad IV. potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně pokud jde o návrh na určení, že žalobce splňoval podmínky k převodu náhradního pozemku č.124 v katastrálním území T., a výroky ad V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že žalobce přes různé změny petitu usiloval o určení, jaká náhrada za nevydané pozemky mu náleží, resp. jakou náhradu je žalovaný povinen za nevydané pozemky mu vypořádat, a o určení, že splňoval podmínku oprávněné osoby k převodu označeného pozemku v T. do svého vlastnictví. V odvolacím řízení přišel s novým návrhem, totiž aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s ním kupní smlouvu o převodu tohoto pozemku, a aby v tomto směru byla připuštěna změna žalob. Tento návrh posoudil odvolací soud jako nový, dosud neuplatněný nárok, totiž žalobu na plnění, zatímco do této doby šlo o žalobu na určení. Změnu žaloby proto nemohl připustit s odkazem na ustanovení §216 odst. 2 o.s.ř.
Návrhům na určení odvolací soud pak nevyhověl, aniž se zabýval jejich věcnou stránkou. Dospěl totiž k závěru, že na určení, že žalobci „určitá náhrada náleží, nemůže mít naléhavý právní zájem“, a nesdílel proto v tomto bodu právní názor soudu prvního stupně. Konstatoval, že rozhodnutí soudu prvního stupně při určení výše náhrady zůstalo v právní moci do výše 8.354,- Kč; ve zbývající části se žalobce nedomáhá zaplacení částek 37.441,- Kč, ani 54.345,- Kč, nýbrž určení, že mu tyto částky „náleží“. Požadavku na takové určení nelze dle názoru odvolacího soudu vyhovět, nemá-li žalobce o zaplacení těchto částek zájem, protože pak nemůže mít ani naléhavý právní zájem na určení jejich výše. Druhý návrh, totiž že žalobce splňoval podmínky pro převod konkrétního pozemku jako náhradního, míří jen na hodnocení určitých skutečností, nikoli na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a proto mu rovněž nemohlo být vyhověno. „O výrok, jímž by byl určen právní význam určitých skutečností, tj. o určení, jaké právní následky s těmito skutečnostmi jsou (mohou být) spojovány, se s úspěchem ucházet nelze„. Odvolací soud v této souvislosti dodává že žalovaný převedl pozemek, který žalobce požaduje, do vlastnictví třetí osoby, takže na právních poměrech k tomuto pozemku by nemohlo být ani požadovaným výrokem soudu nic změněno; z tohoto hlediska nemá žalobce nejen naléhavý, ale vůbec žádný právní zájem na požadovaném určení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, odůvodňuje tím, že rozsudek má zásadní právní význam, když řeší otázky dosud judikaturou spolehlivě nevyřešené. Uplatňuje jako dovolací důvod jednak vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jednak nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Toto hodnocení naplňuje obsahově následujícími argumenty:
Hodnocení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je nesprávné. Správně hodnotil tuto otázku soud prvního stupně, když dospěl k závěru, že bez tohoto určení se právní postavení žalobce stává nejistým. Odvolací soud nezpřístupnil svůj názor žalobci příslušným poučením, obeslal jej k jednání s poučením, že jeho přítomnosti není třeba, a to za situace, že žalovaný nikdy nenamítal, že by na požadovaném určení neměl žalobce naléhavý právní zájem. Jde o vadu řízení, která mohla jít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nepřipustil změnu žaloby na uložení povinnosti žalovaného převést žalobci náhradní pozemek a na kupní cenu započíst náhradu, o jejíž výši je mezi účastníky spor. Dle jeho názoru nešlo o nový nárok a výsledky dosavadního řízení bylo možno využít i při rozhodování o změněném návrhu, protože nebylo třeba nových skutkových tvrzení ani provádění dalšího dokazování. V rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel jeho snahu vyhnout se řešení všech právních otázek, zejména těch, o nichž je mezi účastníky zásadní spor, tj. výše ocenění náhrady za nevydané pozemky. Odvolací soud podle něj znehodnotil výsledky dosavadního řízení, za situace, že žalobce byl poškozen tím, že soud nevydal předběžné opatření o zákazu převodu požadovaného pozemku a umožnil tak jeho převod třetí osobě, čímž byl žalobce nucen ke změnám návrhu na určení. Názor dovolatele, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, podporuje podle něj i novelizované znění §11 a §16 zákona o půdě, jež bylo přijato v roce 2006 v průběhu řízení. Žalovaný dle jeho názoru nečiní sporným, že žalobce má nárok na náhradní pozemek za původní pozemky, jež nebyly vydány pro zastavěnost, a posléze akceptoval i to, že původní pozemky budou oceněny jako stavební. Jejich výši však oceňuje chybně a právě o tuto výši je mezi účastníky spor. Dovolatel nežádá finanční náhradu v penězích a není mu proto jasný závěr odvolacího soudu, že může mít zájem jen na zaplacení náhrady; bez určení výše jeho nároku však je každé uplatnění nároku na převod náhradního pozemku nejisté. Dle judikatury je návrh žalobce na určení výše náhrady z hlediska naléhavého právního zájmu dán i proto, že určením by se mohlo předejít dalším sporům. Žalobce také vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž nelze úspěšně uplatňovat nárok na převod konkrétního pozemku. Protože zákon založil oprávněným osobám jen holé právo na převod pozemku, který nabízí žalovaný jako dlužník, je třeba, aby bylo postavení oprávněné osoby jako věřitele učiněno alespoň jistější, pokud jde o výši jeho nároku, která je mezi ním a dlužníkem sporná, a aby se tak věřitel mohl s úspěchem domoci svého práva, ať již převodem náhradního pozemku, nebo finanční náhradou.
Dovolatel vytýčil okruh otázek, které je třeba řešit, a to
- jaké je ocenění nevydaných pozemků k 24.6.1991,
- zda do výše ocenění lze zahrnout i úrok z prodlení jakožto postih za neplnění závěrku poskytnout náhradní pozemky,
- objasnění nároku na převod konkrétního pozemku, tedy určení, že žalobce byl oprávněnou osobou k jeho převodu, jestliže v průběhu řízení pozemek převedl žalovaný na jinou osobu,
- určení, zda na úhradu ceny náhradního pozemku lze započíst i nárok postoupený jinou osobou,
- případně právo na převod konkrétního pozemku s určením povinnosti převést jej na žalobce.
Dovolatel vyslovuje názor, že v případě splnění nároků by bylo zapsáno duplicitní vlastnictví, které by bylo řešeno následnou žalobou na určení vlastnictví. Domnívá se, že odvolací soud obchází závěry Ústavního soudu, obsažené v jeho judikatuře a navrhuje, aby dovolací soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný podal vyjádření, že dovolání je nedůvodné, a že se ztotožňuje s právním názorem uvedeným v rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací soud, když konstatoval, že dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem, se zabýval jeho přípustností. Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, tj. v části, týkající se výše náhrady za pozemky, které nebyly žalobci vydány. Ve zbývajících výrocích, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, by dovolání bylo přípustné jen za předpokladu, že rozsudek odvolacího soudu by měl po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). včetně části měnícího výroku, jímž byl ve skutečnosti potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. To se týká i části výroku odvolacího soudu označeného jako III., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a byl zamítnut nárok na započtení úroků z prodlení 54.345,- Kč, který soud prvního stupně zahrnul do svého zamítavého výroku označeném jako II.
Dovolání proti výroku, jímž nebyla připuštěna změna určovací žaloby na žalobu na plnění, není přípustné, protože občanský soudní řád (o.s.ř.) pro takový případ nestanoví přípustnost dovolání. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. je přípustnost dovolání je dána jen tam, kde to zákon připouští. Dovolání proti nemeritorním rozhodnutím odvolacího soudu je upraveno v ustanovení §239 o.s.ř., jenž však s dovoláním proti usnesení o nepřipuštění změny žaloby nepočítá. (Ostatně je zřejmé, že v řízení o plnění formou převodu pozemku, k němuž nesvědčí právo žalovanému, by bylo třeba řešit rozsáhlý okruh otázek, jež nebyly předmětem tohoto řízení). Dovolání proti tomuto výroku odvolacího soudu proto není zásadně přípustné s ohledem na §236 odst. 1 o.s.ř. a podle §243c a §218 písm. c) o.s.ř. muselo být odmítnuto.
Dovolací soud dále neshledal, že by dovolání, směřující do potvrzujících výroků odvolacího soudu mělo zásadní význam z hlediska §237 odst. 3 o.s.ř., a to z následujících důvodů:
Rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na započtení úroků z prodlení při nevydání náhradního pozemku, potvrdil odvolací soud proto, že na tomto určení nemá žalobce naléhavý právní zájem, když se nedomáhá jejich zaplacení, ale „určení“. Dovolací soud sice považuje s ohledem na základní spor účastníků toto rozhodnutí za zbytečně formální, nicméně neshledal účelné zabývat se věcnou stránkou takového návrhu. Odůvodnění odvolacího soudu je správné potud, že nešlo ve sporu mezi účastníky o peněžitou náhradu, takže úroky z prodlení nepřicházejí v úvahu. Řízení o poskytnutí náhradního pozemku má navíc charakter určitého způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř., protože nárok může být uspokojen poskytnutím náhradního pozemku z většího množství pozemků vhodných k převodu. Jak již Nejvyšší soud judikoval, v takovém případě nelze přiznat úroky z prodlení, protože až do pravomocného rozhodnutí soudu není plnění určeno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 12.4.2000, sp.zn. 24 Cdo 1266/99).
Dovolací soud také neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní význam po právní stránce v části, v níž byl potvrzen zamítavý výrok soudu prvního stupně na určení, že žalobce splňoval podmínky k převodu náhradního pozemku č. 124 v T. V tomto případě dovolací soud považuje za správný závěr odvolacího soudu, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na takovém určení, protože žalobce měl možnost žalovat přímo na plnění. Judikatura Nejvyššího soudu, podle níž nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku nezahrnuje právo na převod konkrétního pozemku dle výběru oprávněné osoby, nevylučuje možnost oprávněných osob domáhat se soudu splnění jejich nároku. Např. v rozsudku ze dne 22.8.2002, sp.zn. 28 Cdo 1847/2001, Nejvyšší soud vyslovil, že právo na převod náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Dovolání je přípustné v části výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a byl zamítnut návrh žalobce na určení náhrady za nevydané pozemky ve výši 29.087,- Kč. I tento zamítavý výrok odvolací soud odůvodnil tím, že žalobce nemá na uvedeném určení zájem. Dovolací soud shledává, že i když z formálního hlediska může být tato otázka řešena v řízení na základě žaloby na plnění, nelze na druhé straně přehlédnout, že podle obsahu spisu byla právě tato otázka mezi účastníky jedinou spornou, a pokud by v otázce ocenění nevydaných pozemků mezi účastníky nebylo sporu, byl by nárok žalobce pravděpodobně uspokojen převodem pozemku, k němuž právo na převod uplatnil. Dovolatel má také pravdu v tom, že žalovaný nikdy nenamítal, že by žalobce neměl naléhavý právní zájem na takovém určení, a argumentoval pouze věcně. Soud prvního stupně ve věci věcně rozhodl a odůvodnil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Pokud odvolací soud za této situace odvolací soud neseznámil účastníky se svým záměrem zabývat se přesto naléhavým právním zájmem žalobce na požadovaném určení, jde o rozhodnutí tzv. překvapivé, které dle judikatury obecných soudů i soudu Nejvyššího představuje vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Už to by vedlo k závěru o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu v této části by bylo zrušeno. Dovolací soud však navíc zastává názor, že v konkrétním případě požadované rozhodnutí o výši náhrady by nesporně vedlo k tomu, že by byla odstraněna nejistota v tom, o jaký náhradní pozemek, resp. v jaké ceně, může žalobce usilovat, a současně by odstranění této nejistoty vedlo k možnému řešení náhrady bez dalšího soudního řízení. Tato úvaha pak vede k závěru, že na rozhodnutí soudu, kterým by tato náhrada byla určena, má žalobce naléhavý právní zájem. Rozhodnutí odvolacího soudu v této části proto neshledal dovolací soud správným a podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. je zrušil.
V řízení bude proto odvolací soud po vrácení věci ve smyslu §243b odst. 3 věta prvá o.s.ř. pokračovat, a nově rozhodne též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2007
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu