ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3280.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3280/2021-363
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) F. V. , nar. XY, bytem XY, a b) J. B. , nar. XY, bytem v XY, oba zastoupeni JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 163/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2021, č. j. 23 Co 92/2021-313, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Radila do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 8. 6. 2021, č. j. 23 Co 92/2021-313, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 3. 2021, č. j. 10 C 163/2019-284, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala v celém rozsahu dovolání žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek týkajících se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované, případně tvrdila, že jsou dané otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny odlišně – rozpor shledávala v závěrech vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 887/2020.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba dále poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímž předchůdcem byl Pozemkový fond ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek, nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pak ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt) ; srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Při posuzování liknavosti žalované jest pak vždy zohlednit délku řízení před pozemkovým úřadem (srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaného pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem – restituční nárok zde byl uplatněn v roce 1992 a rozhodnuto o něm bylo až v roce 2006 – nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020).
Rozhodovací praxe dále dovozuje, že postup žalované (či jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) vůči osobám vybaveným nárokem na náhradní pozemek podle zákona o půdě lze kvalifikovat jako liknavý rovněž tehdy, je-li v řízení prokázáno, že vhodné pozemky vlastněné státem v lokalitě, o niž projevovala oprávněná osoba zájem, existovaly, byly však nabízeny v režimu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, namísto zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2650/2013). Oproti tomu je třeba jinak posuzovat situaci, kdy se oprávněná osoba o převod pozemků z veřejné nabídky bez legitimního důvodu ani nezajímala (v poměrech, kdy nabídka již měla potřebné parametry) a od počátku (bezdůvodně) sledovala cíl domoci se konkrétních vybraných pozemků (a to kupříkladu i pozemků do veřejné nabídky nezařaditelných); k tomu srovnej např. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se taktéž připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované, je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců přitom nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry totiž soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně) vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku žalobců, kteří svůj restituční nárok (respektive jejich právní předchůdkyně) uplatnili již před 26 lety (při posuzování liknavosti žalované jest vždy zohlednit též délku řízení před pozemkovým úřadem – srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem /restituční nárok byl v projednávané věci uplatněn v roce 1991 a rozhodnuto o něm bylo až v roce 2017/, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020). Aktivitě žalobců při uspokojování restitučního nároku (snaze domoci se uspokojení restitučního nároku formou účasti na veřejné nabídce pozemků, a nikoliv „jen“ prostřednictvím žaloby o nahrazení projevu vůle) přitom nasvědčuje i okolnost, že se již v roce 2017 (tj. v témže roce, v němž bylo skončeno řízení před pozemkovým úřadem) účastnili nabídkových řízení organizovaných žalovanou.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se odvolací soud od výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak neodchýlil,
Argumentuje-li pak dovolatelka rozporem závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 887/2020, dlužno uvést, že ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 887/2020 (v níž bylo odmítnuto dovolání žalobců směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba pro neprokázání liknavosti a svévole žalované zamítnuta) vycházely soudy z oproti přítomnému sporu odlišného skutkového stavu věci (jehož přezkum dovolacímu soudu nepřísluší), kdy účast žalobců ve veřejných nabídkách organizovaných žalovanou nevyšla najevo. Dovolatelkou předestíraný rozkol v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu tudíž dán není.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům procesně úspěšných žalobců náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu