ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.331.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 331/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A/ L. Š., B/ E. Č., C/ F. Š., D/ A. V., E/ V. Š., a F/ M. Č., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o náhradu za odstraněnou budovu, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 307/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.3.1999, čj. 7 Co 725/98-51, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3.března 1999, čj. 7 Co 725/98-51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali poskytnutí náhrady za odstraněnou stodolu podle §16 odst. 4 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě„), a to ve věcech, případně v podílu ve jmění, ve výši 21.849 Kč každému z žalobců A/ až D/ a ve výši 10.924,50 Kč každému z žalobců E/ a F/.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 8.9.1998 čj. 10 C 307/98-37, žalobě vyhověl, a uložil žalovanému zaplatit žalobcům náklady řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3.3.1999, čj. 7 Co 725/98-51, výrokem pod bodem I) připustil změnu žaloby, výrokem pod bodem II) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění: Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců A/ - D/ 21.849 Kč a každému z žalobců E/ – F/ 10.954,50 Kč . Výrokem pod bodem III) potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení a ve výroku pod bodem IV) uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalobci změnili původní návrh tak, aby z něj byla vypuštěna slova \" ve věcech, případně podílu ve jmění\", a že tuto změnu připustil proto, že odpovídá zákonu. Pokud jde o hmotněprávní posouzení věci, ztotožnil se se závěry soudu prvého stupně. Dodal, že žalovaný se nepokusil zahájit mimosoudní jednání se žalobci o vyřešení věci, a nemůže se proto spravedlivě domáhat rozhodnutí, kterým by nemusel nahradit úspěšným žalobcům náklady řízení.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ a o ustanovení §237 odst. 1 písm. f) OSŘ. Především namítl, že odvolací soud změnil, a nikoli potvrdil výrok soudu prvého stupně. Má tedy zato, že jsou dány zákonné důvody dovolání, když odvolací soud vydal rozhodnutí obsahově měnící rozsudek soudu prvního stupně, neboť přiznává plnění jiné (namísto původně požadované náhrady spočívající ve věcech, případně podílu na jmění, ukládá zaplatit, tj. poskytnout peníze). Domnívá se rovněž, že svým rozhodnutím neposkytl odvolací soud žalovanému možnost se k výroku vyjádřit. Vynesením rozhodnutí, které mění rozhodnutí prvoinstanční, a proti němuž již není dovolání přípustné, znemožnil odvolací soud stranám vznést proti němu v soudním řízení své argumenty, a tím porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení. Svým rozhodnutím žalovanému odejmul možnost jednat před soudem a podat proti novému rozhodnutí opravný prostředek. Nesprávnost napadeného rozhodnutí pak spatřuje v tom, že uložením povinnosti zaplatit, tedy poskytnout plnění v penězích, se dostal odvolací soud i do rozporu s hmotným právem, a to konkrétně s ustanovením §18 odst. 2 zákona o půdě, které poskytnutí náhrady v penězích nad rámec stanovený nařízením vlády č. 504/1992 Sb. Pozemkovému fondu neumožňuje. Vzhledem k tomu, že vykonatelným rozsudkem odvolacího soudu je žalovanému uložena povinnost poskytnout peněžité plnění a zaplatit náklady řízení, a protože poskytnout peníze v přisouzené výši zákon žalovanému neumožňuje, dostal se vykonatelný rozsudek do rozporu s hmotným právem; proto dovolatel navrhl odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Vzhledem k uvedeným důvodům navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu ve všech výrocích a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a některé další zákony (OSŘ), se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle OSŘ ve znění účinném před 1.1.2001.
Dovolání žalovaného splňuje náležitosti předpokládané v §241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Není totiž rozhodující, že odvolací soud formálně vyjádřil ve výroku svého rozsudku, že rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje v jiném znění, když ve skutečnosti rozhodl o jiném druhu plnění (tj. namísto plnění ve věcech nebo podílu na jmění uložil povinnost zaplatit peněžní částku), tedy v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně změnil. Přitom právě forma plnění je mezi účastníky sporná, když žalovaný jinak nárok žalobců, včetně jeho výše, nepopírá.
Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných dovolatelem, který namítá, že mu postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem.
Z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně rozhodl podle žalobního návrhu o povinnosti žalovanému poskytnout žalobcům náhradu ve věcech nebo v podílu na jmění. Po vyjádření žalovaného, který v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně upozornil na formy plnění, jež podle zákona může v těchto případech poskytovat, upravili žalobci návrh tak, aby žalovaný byl uznán povinným poskytnout žalobcům náhradu podle §18 odst. 2 zákona o půdě poskytnutím nemovitostí ve správě Pozemkového fondu, nebo poskytnutím hotovosti ve výši stanovené zvláštním předpisem, popřípadě v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, v uvedené výši. S touto změnou, obsaženou ve vyjádření žalobců ze dne 16.11.1998, byl žalovaný seznámen a zřejmě srozuměn, protože navrhoval, aby žalobci jednali ve věci s místně příslušným pracovištěm žalovaného ve S. s tím, že náhradu nelze poskytnout jednostranným úkonem, ale musí dojít k dohodě s oprávněnými osobami. Současně se omluvil z účasti na jednání odvolacího soudu z důvodu onemocnění příslušného pracovníka. Při jednání odvolacího soudu pak nebyl žalovaný přítomen. Při tomto jednání vzali žalobci zpět změnu návrhu, jak ji učinili ve vyjádření z 16.11.1998, a původní žalobní návrh naopak změnili tak, aby byla vypuštěna slova \"ve věcech, případně v podílu na jmění\". Jejich konečný návrh tedy zněl na \"poskytnutí náhrady podle §16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. … ve výši …\". Odvolací soud pak tuto změnu návrhu, o níž žalovaného neuvědomil, v rozsudku připustil, rozhodl však nikoli podle takto změněného návrhu, ale o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům peněžité částky. (To se obrazilo i v záhlaví jeho rozsudku, kde je věc označena nikoli jako řízení o náhradě podle zákona o půdě, ale o zaplacení částky 109.245 Kč.). Změnu ve formě plnění odůvodnil bez bližšího vysvětlení souladem se zákonem o půdě.
Uvedený postup odvolacího soudu trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) OSŘ, případně i vadami ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) OSŘ. Odvolací soud jednak v rozporu s §95 odst. 1 věta druhá OSŘ nedoručil změněný návrh žalobců, jak vyplynul z jednání odvolacího soudu, žalovanému, čímž mu neumožnil se k němu vyjádřit, za situace, kdy žalovaný nebyl po řádné omluvě přítomen jednání odvolacího soudu. Odvolací soud dále rozhodl jinak než podle změny návrhu, kterou připustil. To by samo o sobě nebylo podstatné, kdyby svůj postup vysvětlil, protože v řízení jde o určitou formu vypořádání účastníků (§153 odst. 2 OSŘ). Tak tomu ale není, protože odvolací soud naopak zdůraznil, že rozhodl podle změněného návrhu žalobců, což neodpovídá skutečnosti. Rozsudek odvolacího soudu pak je i nepřezkoumatelný, pokud se v něm uvádí, že forma plnění odpovídá zákonu o půdě, bez odkazu na jeho příslušné ustanovení. Zákon o půdě totiž naopak v §16 odst. 4 věta druhá zákona o půdě stanoví jednotlivé formy náhrady, mezi nimiž peněžitá náhrada uvedena není, s tím, že jiná forma náhrady (tedy včetně peněžité) je vázána na dohodu účastníků o takto zvolené formě.
Rozsudek odvolacího soudu byl proto pro uvedené vady zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm budou odstraněny shora uvedené vady a soud nově rozhodne ve věci, i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2, §243d odst. 1 OSŘ).
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nerozhodoval dovolací soud zvlášť o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2002
JUDr. Ema Barešová, v. r.
předsedkyně senátu