ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3318.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3318/2017-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. M. R. V. , zastoupené Mgr. Igorem Žídkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Želkovická 430, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 385/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2017, č. j. 12 Co 332/2016-198, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. 3. 2016, č. j. 9 C 385/2013-164, určil, že žalobkyně je vlastnicí v rozhodnutí blíže specifikovaných pozemků (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Konstatoval předně, že s ohledem na duplicitní zápis vlastnického práva (spolu se žalovaným) v katastru nemovitostí má žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Vycházeje z provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně) svého vlastnického práva nikdy nepozbyla, zatímco k zaevidování pozemků jako majetku státu, jenž je tak nemohl platně převést rozhodnutím ze dne 11. 8. 1992 na žalovaného, došlo pouze v důsledku administrativního pochybení katastrálního úřadu, a proto nebylo důvodu směřovat eventuální nárok do rámce restitučních předpisů.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 24. 1. 2017 č. j. 12 Co 332/2016-198, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že pro úspěšné projednání určovací žaloby nebyla splněna ani jedna z judikaturou vymezených podmínek (žalobkyně v době možného vznesení restitučního nároku nebyla jako vlastnice zapsána v katastru nemovitostí, pozemky nedržela a stát se k ní jako k vlastnici nechoval). Při neuplatnění restitučního nároku v propadné lhůtě přešlo vlastnické právo podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, na žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalobkyně dovoláním a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka v prvé řadě zdůrazňuje, že nikdy nepřestala být vlastnicí předmětných pozemků, a proto zde nebyl důvod k jejich vydání v restitučním řízení. Dále žalobkyně rozporuje názor odvolacího soudu, že žalovaný disponoval nabývacím titulem pro své vlastnické právo, neboť rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 11. 8. 1992 za něj nelze považovat, přičemž stát jako nevlastník nemohl na jiného převést více práv než sám měl. Navrhuje tedy, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil, eventuálně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením odvolacího soudu, zpochybnil přiléhavost vznesených dovolacích námitek a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho projednatelností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu je napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je ve smyslu shora citovaného ustanovení vymezení důvodu dovolání s vylíčením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a zároveň musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a současně vyložit, v čem má tato nesprávnost spočívat (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti – viz §241a odst. 2 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná).
Nastíněným požadavkům žalobkyně ve svém podání (posouzeném rovněž z obsahového hlediska) nedostála. Ač za dovolací důvod označuje nesprávné právní posouzení věci, rozporuje pouze skutková zjištění a zcela rezignuje na vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého podání ve smyslu §237 o. s. ř. Nikterak nepoukazuje na konkrétní judikaturu či v ní přijaté závěry, od nichž se měl odvolací soud při posouzení věci odchýlit, nenaznačuje rozdílnost rozhodování Nejvyššího soudu, popřípadě provázanost s konkrétní otázkou, jež měla být zodpovězena jinak či dosud řešena nebyla. Žalobkyně své přesvědčení o tom, že je vlastnicí pozemků, odvíjí především od odlišného pojetí skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud. Skutkovými zjištěními nalézacích soudů je přitom dovolací soud vázán, neboť jako toliko přezkumná instance není dle zákona (srov. zejména §241a a §242 o. s. ř.) nadán způsobilostí je jakkoli revidovat (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1815/2015).
Ačkoli dovolatelka uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu včetně nákladových výroků, žádnou argumentaci – natož takovou, jež by se vázala k obligatornímu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) – ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení nevznáší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5679/2015).
Vzhledem k tomu, že podání trpí vadami, jež nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, pročež v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3981/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonům žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u hlavního města Prahy lze zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem, což ovšem není posuzovaný případ (k tomu srovnej více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a judikaturu zde odkazovanou).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu