ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3330.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3330/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. V. V., b) Ing. J. V., c) Ing. P. B., d) I. P., e) V. F., zastoupených advokátkou, proti žalovanému P. f. ČR, za účasti vedlejšího účastníka M. Ř., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 465/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.9.2007, č.j. 28 Co 579/2007-445, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18.9.2007, č.j. 28 Co 579/2007-445, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.10.2006, č.j. 3 C 465/2005-413, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 7.6.2007, č.j. 3 C 465/2005-437, uložil žalovanému povinnost převést bezúplatně žalobcům do vlastnictví pozemky blíže specifikované, a to ve výši podílů blíže uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem předmětných pozemků a žalobci jsou oprávněnými osobami, které uplatnily nárok na náhradní pozemky podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) za pozemky, které jim nebylo možné pro jejich zastavěnost vydat. Vzal za prokázané, že žalobci žádali o převod náhradních pozemků do svého vlastnictví od roku 1994, kdy se poprvé na žalovaného obrátili. Dále zjistil, že žalobci trvale sledovali nabídku náhradních pozemků, avšak o konkrétní pozemky si mohli požádat až v roce 2003, kdy byl jejich restituční nárok vyčíslen v penězích. Rovněž vzal za prokázané, že původní pozemek, který žalobcům nelze vydat, se nachází v intravilánu města Ř. a je zastavěn rodinnými domky. Dále vzal za prokázané, že pozemky, které žalobci požadují jako náhradní, sousedí s pozemkem, který jim nelze vydat a odpovídají i cenou restitučnímu nároku žalobců. Též zjistil, že o pozemky požádalo město Ř. mnohem později než vznikl restituční nárok žalobců, a že pozemky, o které žalobci žádají a o jejichž bezúplatný převod požádalo v roce 2003
i M. Ř., nebudou zastavěny veřejně prospěšnými stavbami a ani neexistuje žádné pravomocné územní rozhodnutí. Dovodil, že stát postupoval vůči žalobcům diskriminačně, neboť v dané věci nebyl respektován obsah zákona o půdě. Vyslovil závěr, že je v rozporu s dobrými mravy, pokud oprávněné osoby žádají o odstranění křivd od roku 1991 a dosud jejich nároku nebylo řádně vyhověno.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18.9.2007, č.j. 28 Co 579/2007-445, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobě lze vyhovět podle §3 o.z. pro rozpor s dobrými mravy, podle něhož nelze založit právo, nýbrž pouze výkon práva odmítnout. Věc posoudil ve smyslu §1 odst. 2 písm. a), §5, §7 odst. 1, §9 odst. 8 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby s odůvodněním, že P. f. mohl postupovat při uspokojování nároků oprávněných osob na náhradní pozemky jen podle tohoto zákona. Zaujal názor, že od 5.5.2006 je v účinnosti novela zákona o půdě, která v nově vloženém ustanovení §11 stanovila přímo v zákoně přesná pravidla postupu P. f. při uspokojování nároků oprávněných osob na náhradní pozemky, když tento nárok uznal stát. Poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 495/02, z něhož vychází žaloba v daném případě, neboť žalovaný 15 let neuspokojil restituční nárok žalobců na náhradní pozemky. Podle odvolacího soudu shora uvedené rozhodnutí Ústavního soudu ČR za stávající právní úpravy v zákoně o půdě nelze použít. Odvolací soud přisvědčil žalovanému, že ustanovení §11a odst. 1, 2 zákona
o půdě zakazuje žalovanému uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních předpisů, tedy vedlejším účastníkem podle §5 zákona č. 95/1999 Sb. Podle odvolacího soudu v dané věci je nutno považovat za rozhodující, že jde o pozemky, které nebyly žalovaným oprávněným osobám ve veřejné soutěži nabídnuty, proto žalobě nelze vyhovět.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkali odvolacímu soudu, že neaplikoval v daném případě §3 o.z. Podle dovolatelů odvolací soud nesprávně posoudil otázku podmínek postupu žalovaného při uspokojování nároků oprávněných osob a otázku vzniku práva na převod předmětných pozemků do jejich vlastnictví. Poukazovali na skutečnost, že jejich nároky nejsou uspokojeny z důvodu liknavosti a nedostatečné aktivity žalovaného, a to díky nabídce neodpovídajících náhradních pozemků s tím, že odpovídající pozemky do nabídky na základě jednostranné vůle žalovaného zařazovány nejsou. V dovolání se dovolávali svých základních práv zaručených Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod zaručujících právo na ochranu jejich oprávněných zájmů. Nesouhlasili s názorem odvolacího soudu, že podle §5 zákona č. 95/1999 Sb. není žalovaný oprávněn nabídnout pozemky zde specifikované, neboť je povinen je převést na obec. Namítali, že jim nebyla ze strany žalovaného dána možnost, aby si nechali vyčíslit nároky, přičemž tyto nároky byly vyčísleny až 3.2.2003. Podle dovolatelů z důvodů liknavosti a nezájmu žalovaného učinili maximum pro zjištění existence odpovídajících náhradních pozemků. Dále tvrdili, že žalovaný nabízel pouze pozemky nevhodné, ačkoliv vhodné pozemky měl a má k dispozici. Nesouhlasili s právním posouzením odvolacího soudu, že je nesporné uplatnění práva na bezúplatný převod týchž pozemků vedlejším účastníkem. Podle dovolatelů žalovaný pominul jejich oprávněné nároky, dodatečně vyvolal jednání s obcí Ř. a tyto pozemky nabízel obci. Dovolatelé prokázali adekvátnost předmětných pozemků jako náhrady za jejich původní majetek, na nichž není plánována žádná veřejně prospěšná stavba a ani neexistuje žádné pravomocné územní rozhodnutí. Namítali, že z textu zákona č. 95/1999 Sb. je nutné dovodit povinnost žalovaného nabídnout prvotně předmětné pozemky dovolatelům a až poté je převést na obec. Dále zdůrazňovali, že od prvotního uplatnění nároku uplynulo již 15 let, avšak dosud nebyl uspokojen. Dovolatelé jednoznačně splnili vše k vydání náhradních pozemků, avšak žádné náhradní pozemky nezískali. Navrhli zrušení rozhodnutí odvolacího soudu
a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení řádně zastoupenými advokáty (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací soud vychází ze své dosavadní judikatury, i z judikatury Ústavního soudu, kterou nepovažuje za překonanou ani po novele zákona o půdě, provedené nyní v jeho §11a. I nadále je třeba vycházet z přednosti řešení vztahů v restitučních věcech, jak byla vícekrát judikována Ústavním soudem, i jak vyplývá ze zákona o půdě, případně zákona č. 95/1999 Sb.
Dovolací soud považuje problematiku převodů náhradních pozemků podle zákona o půdě za složitou, a to i s ohledem na změny, k nimž docházelo novelami zákona o půdě i zákony, na něž zákon o půdě odkazoval, včetně návazných rozhodnutí Ústavního soudu. Ve své praxi se výkladem ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě již zabýval a neshledává důvod k odklonu od právních závěrů, které zaujal.
Je nesporné, že jde o vztahy účastníků, spadající do oblasti občanského práva, přičemž rozhodování o nich nebylo svěřeno žádnému státnímu orgánu a spadá proto do působnosti obecných soudů podle §7 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, ze dne 22. 8. 2002, vyslovil, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu.
Dovolací soud dále vychází z toho, že právo oprávněných osob na převod náhradních pozemků je obecné povahy, práva jednotlivých oprávněných osob si vzájemně konkurují, a je věcí posouzení priorit s ohledem na všechny okolnosti případu, které oprávněné osobě bude pozemek převeden.
I když běžně platí judikatura Nejvyššího soudu, že oprávněné osoby nemají nárok na výběr konkrétních pozemků, jež mají být převedeny, nelze s ohledem na konkrétní případ vyloučit ani řešení podle takového návrhu, jestliže jde o pozemek vhodný, který byl již nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006). Touto problematikou se podrobně zabýval Ústavní soud ve svém nálezu z 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněným pod č. 33 ve svazku č. 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ústavní soud v něm opětovně vyslovil, že nároky podle §11 odst. 2 zákona o půdě mají přednost před postupem prodejem pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. Pokud nárok podle zákona o půdě nebyl dlouhodobě uspokojen, mají soudy zkoumat, zda nešlo se strany žalovaného o libovůli či dokonce svévoli při plnění jeho závazku, a žaloba na převod konkrétního pozemku může v takovém případě představovat jediný prostředek proti libovůli.
Uvedený nález Ústavního soudu nelze považovat za překonaný jen tím, že postup P. f. je v současné době upraven v zákonu o půdě podrobněji než dříve, protože libovůli či svévoli nelze vyloučit ani za této úpravy.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobci vyzvali v roce 1994 P. f. ČR k poskytnutí náhradního pozemku za pozemek ve vlastnictví právních předchůdců žalobců, který nebylo již možno vydat pro jeho zastavěnost. I když P. f. ČR zveřejňoval nabídky náhradních pozemků od roku 1998, nároky žalobců byly vyčísleny až v roce 2003, to znamená, že fakticky do té doby nemohli žádat o náhradní pozemky. Podle názoru dovolacího soudu tedy nárok na náhradní pozemek byl v daném případě nesporný, a řadu let přes snahu žalobců neuspokojený. Za této situace by bylo možno očekávat vstřícnější postup žalovaného, proto lze jeho postup posuzovat za přinejmenším liknavý.
Závěr o zamítnutí žaloby z toho důvodu, že nová právní úprava vylučuje možnost jí vyhovět, je proto předčasný, pokud nebude zjištěno, že ze strany žalovaného skutečně došlo k libovůli při plnění jeho závazku ve vztahu k žalobcům.
Dovolací soud se neztotožnil s právním posouzením věci, jak je provedl odvolací soud, proto jeho rozsudek zrušil podle §243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř. a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243b odst. 3, §243d, §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém řízení rozhodne soud znovu též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. května 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu