ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3344.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3344/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelky RNDr. J. Č., CSc., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004, sp. zn. 16 Co 20/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 26/2000 (žalobkyně RNDr. J. Č., CSc., zastoupené advokátem, proti žalovanému ČSAD – T. a z. s., s. p., o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004, sp. zn. 16 Co 20/2004, se zrušuje ve výroku, jímž byl potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602, o zamítnutí žaloby ohledně uzavření dohody o vydání 17/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K.
V tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 23. 12. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o uložení povinnosti žalovanému státnímu podniku ČSAD – Technické a zásobovací služby uzavřít dohodu se žalobkyní RNDr. J. Č., CSc., o vydání nemovitostí – ideální poloviny pozemku parc. č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004, sp. zn. 10 Co 20/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7. C 26/2000-602, změněn tak, že žalovanému státnímu podniku ČSAD – Technické a zásobovací služby bylo uloženo uzavřít se žalobkyní RNDr. J. Č., CSc., dohodu o vydání ideální poloviny parcely č. 673/2 (o výměře 776 m2) a ideální poloviny parcely č. 674/1 (o výměře 1.126 m2) v katastrálním území K. (s veškerými průmyslovými objekty na těchto pozemcích, popsanými ve znaleckém posudku Ing. J. P. č. 313 – 65/92 ze dne 11. 11. 1992 a v jeho doplňku ze dne 4. 6. 1994). Dalším výrokem tohoto rozsudku byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně uzavření dohody o vydání 17/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů 23.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému státnímu podniku bylo uloženo zaplatit státu jím placené náklady řízení částkou 36.491,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 8.
Odvolací soud ve svém rozsudku vycházel z toho, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., která řádně a včas vyzvala povinného k vydání nemovitostí. Odvolací soud byl toho názoru, že vydání nemovitostí žalobkyně v daném případě nebrání důvody uvedené v §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jak to vyplývalo z výsledků řízení před soudy obou stupňů.
Sporná byla v tomto řízení (i v odvolacím řízení) ta okolnost, zda v daném případě byla splněna skutková podstata ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když žalobkyní uváděné nemovitosti přešly na stát na základě trhové smlouvy, uzavřené dne 22. 12. 1947. Odvolací soud dovozoval, že v dosavadním průběhu řízení bylo prokázáno, že tato smlouva byla uzavřena původním vlastníkem K M. v tísni. Pokud šlo o objasnění toho, zda smlouva byla uzavřena také za nápadně nevýhodných podmínek, odvolací soud měl za to, že tu soud prvního stupně správně vyšel ze závěrů revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu, kterým byla stanovena kupní cena nemovitostí v době prodeje kupní smlouvou z 22. 12. 1957; cena, za niž byl právní předchůdce žalobkyně nucen své nemovitosti prodat (tj. za 306.917,- Kč ) byla o 34,5% nižší; odvolací soud proto v tom shledal existenci nápadně nevýhodných podmínek, za nichž byl nucen původní vlastník trhovou smlouvu uzavřít. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně však pochybil, když při oceňování uplatnil na daný případ nemovitostí ustanovení §2 odst. 2 vyhlášky č. 140/1947 Sb. Úředního listu, o nejvyšších cenách za spotřebované zboží, neboť tato vyhláška se na prodej nemovitostí nevztahovala a v daném případě šlo o prodej pozemků a budov. Odvolací soud shledal nápadně nevýhodné podmínky i v tom, že v uváděné smlouvě byla sjednána podmínka o tom, že se účastníci smlouvy podrobují dalšímu přezkoumání kupní ceny; takto tedy nebyla kupní cena konečným způsobem určena a prodávající se musel podrobit úřednímu přezkoumání v pozdější době a v době podpisu smlouvy nevěděl, za kolik nemovitosti prodává. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že tu byl dán důvod ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud tedy zaujal výsledný právní závěr, že je tu na místě vyhovět žalobě žalobkyně o vydání jedné ideální poloviny parcely č. 673/1 a parcely č. 674/1 v katastrálním území K. V tomto smyslu změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně však odvolací soud potvrdil, pokud šlo o požadované vydání ideálních 17/40 parcely č. 674/2 a domu čp. 616 v katastrálním území K., neboť v tomto směru se odvolací soud cítil být vázán právním názorem dovolacího soudu (z rozsudku Nejvyššího soudu z 18. 12. 2003, 28 Cdo 1191/99).
Odvolací soud ještě dodával, že žalovaný státní podnik ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (k 1. 4. 1991) nedržel spornou nemovitost v rozsahu jedné ideální poloviny, ale pouze v rozsahu ideálních 3/20 této nemovitosti, když žalobkyně je oprávněnou osobou co do 3/40. Odvolací soud neshledal v daném případě porušení ustanovení §9 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. v tom, že k reorganizaci ČSAD KNV P. došlo k 31. 12. 1990, přičemž delimitační řízení bylo skončeno až v listopadu 1991 a rozdělení majetku mělo zpětnou účinnost od 1. 1. 1991, neboť vydané rozhodnutí k 1. 11. 1991 určovalo majetek obou původních žalovaných a reflektovalo skutečné užívání nemovitostí žalovanými.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s použitím ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O dovoláních žalobkyně RNDr. J. Č., CSc., i žalovaného státního podniku ČSAD - Technické a zásobovací služby proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004, sp. zn. 16 Co 20/2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyšší soudu z 23. 11. 2005, 28 Cdo 1584/2005. Tímto rozsudkem dovolacího soudu bylo dovolání dovolatele ČSAD - Technické a zásobovací služby, s. p., zamítnuto. Dovolání dovolatelky RNDr. J. Č., CSc., bylo odmítnuto jako opožděně podané. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
K ústavní stížnosti RNDr. J. Č., CSc., Ústavní soud ČR nálezem z 1. 11. 2006, IV. ÚS 110/06, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 11. 2005, 28 Cdo 1584/2005, a to ve výrocích, označených II. a III., týkajících se odmítnutí dovolání dovolatelky RNDr. J. Č., CSc., jakož i rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení.
V odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR bylo odůvodněno zrušení výroku rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 23. 11. 2005, 28 Cdo 1584/2005, ohledně odmítnutí dovolání dovolatelky RNDr. J. Č., CSc., odůvodněného opožděným podání dovolání, názorem Ústavního soudu, že tu nebylo možné spokojit se s konstatováním data na cenné nálepce na podané zásilce obsahující písemné dovolání dovolatelky, ale že bylo třeba si ověřit den podání zásilky na poště, a to výzvou k předložení podací stvrzenky. Tato podací stvrzenka pak Ústavnímu soudu dokládala, že k podání dovolání došlo odevzdáním k poštovní přepravě již 28. 2. 2005 na noční přepážce pošty ve směně 28. 2. 2005 – 1. 3. 2005 (a nikoli tedy až 1. 3. 2005, jak bylo na cenné nálepce na poštovní zásilce vyznačeno), takže šlo o dovolání podané včas. V odůvodnění citovaného nálezu Ústavního soudu ČR bylo dále uvedeno, že „zrušením rozsudku Nejvyššího soudu se stěžovatelce otvírá možnost projednání věci před obecným soudem, a tím i možnost uplatnění její argumentace“; tím, že byla věc znovu vrácena Nejvyššímu soudu se otevřela opět i otázka nákladů řízení před dovolacím soudem“.
Dovolatelka RNDr. J. Č., CSc., ve svém dovolání (jakož i ve své ústavní stížnosti z 3. 3. 2006, podané Ústavnímu soudu ČR a řešené pak nálezem z 1. 11. 2006, IV. ÚS 110/06, namítala především, že tím, že odvolací soud ve svém rozsudku z 2. 11. 2004 (sp. zn. 16 Co 20/2004 Městského soudu v Praze) potvrdil výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002 (č. j. 7 C 26/2000-602) o zamítnutí žaloby ohledně uzavření dohody o vydání 17/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K., „ došlo k porušení ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (tzv. blokačního paragrafu)“. Dovolatelka pokládá za zcela nesprávný závěr odvolacího soudu v rozsudku z 2. 11. 2004, v němž bylo uvedeno: Odvolací soud „neshledal porušení ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ve skutečnosti, že k reorganizaci ČSAD KNV P. došlo k 31. 1. 1990, přičemž delimitační řízení bylo skončeno až v listopadu 1991 a rozdělení majetku včetně nemovitostí mělo zpětnou účinnost od 1. 1. 1991, neboť předmětné rozhodnutí k 1. 1. 1991 určovalo majetek dříve žalovaného ČSAD – Služby výpočetní techniky P., ale i prvého žalovaného ČSAD – Technické a zásobovací služby, a reflektovalo skutečné užívání těchto nemovitostí žalovanými“.
Dovolatelka měla za to, že z předchozích rozhodnutí, vydaných v této právní věci, bylo správně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 16. 4. 2003, sp. zn. 23 Co 101/2003, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 8 z 28. 11. 2002, č. j. 7 C 26/2000-602) tak, že žalobě žalobkyně RNDr.J. Č., CSc., bylo vyhověno v celém rozsahu a žalovanému ČSAD – Technické a zásobovací služby P. bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemků parc. 637/2 a parc. č. 674/1 v katastrálním území K. (obec P.) a také jedné ideální poloviny domu čp. 616 s pozemkem parc. č. 674/2 v katastrálním území K. Podle názoru dovolatelky byl výrok tohoto rozsudku v souladu s hmotně právní úpravou, uvedenou v ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Nedostatkem tu však bylo, podle názoru dovolatelky, že se odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku „nevypořádal s rozporem specifikace nemovitosti, ve výroku, a stavem zápisu v katastru nemovitostí převodu práva hospodaření k ideálních 17/20 předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí ministra pro hospodářskou politiku a rozvoj České republiky z 15. 11. 1991 č. 266“.
Dovolatelka je proto stále toho názoru, že by rozsudek Městského soudu v Praze z 2. 11. 2004, sp. zn. 16 Co 20/2004, jímž byl změněn rozsudek na základě jejího dovolání (přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) měl být dovolacím soudem zrušen a věc by měla být vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 1. 11. 2006, IV. ÚS 110/06, vyslovil, jak již shora uvedeno, právní názor (jímž se dovolací soud cítí být vázán), že zrušením rozsudku Nejvyššího soudu z 23. 11. 2005, 28 Cdo 1584/2005, (ve výrocích označených II. a III. týkajících se především žalobního návrhu žalobkyně) se žalobkyni RNDr. J. Č., CSc., „otvírá možnost projednání věci před obecným soudem a tím i možnost uplatnění její argumentace“.
Za těchto uvedených okolností dospěl dovolací soud k závěru, že podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné dovolání dovolatelky je třeba pokládat i za důvodné, a to ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, protože z obsahu dovolání a z již citovaného závěru nálezu Ústavního soudu ČR (poukazujícího na otvírající se možnost dalšího projednání věci před obecným soudem i na širší uplatnění argumentace žalobkyně v dalším řízení ) vyplývá, že tu nelze mít za dostatečně doložené, že dovoláním dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které má plnou oporu v provedeném dokazování.
Přistoupil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu z 2. 11. 2004 (sp. zn. 16 Co 20/2004 Městského soudu v Praze)., a to ve výroku potvrzujícím výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně „ohledně uzavření dohody o vydání 17/40 parcely č. 674/2 s domem čp. 616 v katastrálním území K.“ V tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení, v němž bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu), uváží odvolací soud postup v odvolacím řízení podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu či podle ustanovení §219a odst. 2 občanského soudního řádu. V dalším řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu je třeba umožnit ještě v širším rozsahu projednání zbývající části žalobního návrhu žalobkyně (v které zatím nebylo v řízení před soudy obou stupňů vyhověno), a to s využitím důkazních návrhů žalobkyně k úplnému doložení skutečného stavu věci (zejména z hlediska námitky žalobkyně týkající se toho, že odvolací soud se nevypořádal s rozporem specifikace nemovitostí, ve výroku, a stavem zápisu v katastru nemovitostí v souvislosti s tvrzenou absolutní neplatností právního úkonu, spočívajícího v převodu práva hospodaření k ideálním 17/20 předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí č. 266 ministra pro hospodářskou politiku a rozvoj ČR ze dne 15. 11. 1991); účastníkům řízení je třeba v tomto důkazním řízení plnou možnost jejich argumentace.
V dalším řízení bude ve smyslu ustanovení §243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu třeba rozhodnout o dalších nákladech řízení v tomto dalším řízení, ale také o nákladech již proběhlého řízení o dovolání.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu