ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3418.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3418/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) P. T. , a b) M. T. , obou zastoupených Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovaným 1. Ing. J. S. , a 2. D. S. , oběma zastoupeným JUDr. Marií Chalupovou, advokátkou se sídlem v České Třebové, Čechova 396, o zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 23/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2009, č. j. 30 Co 547/2008-77, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 21.783,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Miroslava Nerada.
Odůvodnění:
Žalobci se na žalovaných domáhali zaplacení částky 120.000,- Kč s přísl. s odůvodněním, že se jedná o rezervační poplatek, resp. zálohu na kupní cenu nemovitostí, které měli žalobci v úmyslu od žalovaných koupit. Částku převzal E. S., bratr žalovaného, coby realitní makléř. K uzavření kupní smlouvy nedošlo, a žalobci tak požadovali vrácení žalované částky, což se však nestalo.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 7. 2008, č. j. 11 C 23/2008-43, byla žaloba zamítnuta a bylo jím též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze shora citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 120.000,- Kč s přísl., v zamítavém výroku ohledně části úroků z prodlení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o nákladech řízení před soudem prvního i druhého stupně. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně došel k závěru, že ústní dohoda, uzavřená mezi žalovanými a E. S., byla smlouvou příkazní podle ust. §724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a E. S. se v ní jako příkazník zavázal pro žalované coby příkazce zajistit „veškeré záležitosti“ související s prodejem jejich nemovitostí, s výjimkou uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, úschovy, zástavní smlouvy a kupní smlouvy. V rezervační smlouvě, již soudy obou stupňů posoudily jako smlouvu inominátní podle §51 obč. zák., uzavřené mezi žalobci a E. S. bylo uvedeno, že E. S. je oprávněn výlučně zastupovat žalované při prodeji v dohodě označených nemovitostí, konkrétně že je oprávněn zastupovat žalované při všech úkonech týkajících se prodeje těchto nemovitostí s výjimkou podpisu smlouvy o smlouvě budoucí, úschovy, zástavní smlouvy a kupní smlouvy jako jejich výhradní zástupce. V dohodě je uvedeno, že žalobci složili před podpisem smlouvy k rukám realitního makléře částku 120.000,- Kč jako rezervační poplatek. V případě, že bude uzavřena vlastní kupní smlouva, bude tento poplatek započten na úhradu části kupní ceny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že z rezervační smlouvy nevyplývá, za jakých okolností mají žalobci právo na vrácení rezervačního poplatku, avšak dovodil, že jde o platbu, která má charakter zálohy na kupní cenu předmětných nemovitostí. Ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že k uzavření kupní smlouvy nedojde, odpadl důvod plnění a záloha se stala bezdůvodným obohacením ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák. Pro posouzení pasivní legitimace žalovaných byla klíčová otázka, zda byl realitní makléř přímým zástupcem žalovaných, přičemž odvolací soud na ni odpověděl kladně.
Proti měnícímu výroku o věci samé rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které opírají o přípustnost pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a jeho důvodnost spatřují v nesprávném právním posouzení věci. Žalovaní ve svém dovolání vyjádřili názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je nelogické, pokud jde o výklad a aplikaci ust. §451 obč. zák., neboť se jim uskutečněným plněním nedostalo majetkové hodnoty, která by se v jejich majetku projevila zvýšením aktiv či snížením pasiv. Poukazují na to, že český právní řád nezná rozlišení přímého a nepřímého zastoupení v souvislosti s bezdůvodným obohacením, a argumentace odvolacího soudu je tedy v tomto směru nadbytečná. Žalovaní rovněž zdůrazňují, že úhrada rezervačního poplatku byla důsledkem ujednání mezi žalobci a E. S., přičemž oni byli pouze srozuměni s tím, že dojde-li k uzavření kupní smlouvy, bude rezervační poplatek odečten od kupní ceny, a kupní cena tedy bude ve výsledku o tuto částku nižší. V situaci, kdy k vlastnímu uzavření kupní smlouvy nedošlo, byl pasivně legitimovaným subjektem, jenž mohl být žalován o vydání předmětné částky, E. S., který tuto částku převzal, a nikoliv žalovaní. V dovolání je též uvedeno, že během řízení žalovaní dotčené nemovitosti darovali E. S., a necítí se tedy být pasivně legitimováni ani z hlediska vlastnictví. Závěrem žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu, zdůraznili, že E. S. byl nade vší pochybnost přímým zástupcem žalovaných, a navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“ (viz článek II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb. – o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost je pak tvrzena podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je-li dovolání přípustné, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně ovlivňující výsledek sporu nepodávají.
Dovolání však není důvodné.
Žalovaní ve svém dovolání vytýkají odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci §451 obč. zák. vzhledem k tomu, že jejich majetek se v důsledku nevrácení rezervačního poplatku nezměnil, a nemohlo tudíž na jejich straně dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení, naopak naznačují, že pokud se někdo na úkor žalobců bezdůvodně obohatil, byl to E. S. Dovolací soud se zde však ztotožňuje se závěry odvolacího soudu v tom smyslu, že ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že kupní smlouva mezi žalobci a žalovanými nebude uzavřena, odpadl právní důvod, na jehož základě byla platba v podobě rezervačního poplatku poskytnuta. V čl. II odst. 4 rezervační smlouvy uzavřené mezi žalobci a E. S. se uvádí, že „v případě, že bude uzavřena vlastní kupní smlouva, bude tento poplatek započten na úhradu části kupní ceny“, a je tedy zcela správný výklad odvolacího soudu, podle kterého se jedná v daném případě o zálohu na kupní cenu nemovitostí, která musí být v situaci, kdy k uzavření kupní smlouvy nedošlo, žalobcům vrácena. Tvrdí-li žalovaní, že nemohlo na jejich straně dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť se jejich majetek v důsledku nevrácení rezervačního poplatku nijak nezměnil, je takový argument lichý. To, že se na jejich majetku neprojevila žádná změna, totiž nebylo způsobeno tím, že by k bezdůvodnému obohacení nedošlo, ale tím, že jim rezervační poplatek nebyl předán realitním makléřem, tedy E. S. Z provedeného dokazování nepochybně vyplývá, že E. S. jednal jako přímý zástupce žalovaných, což znamená, že jednal jejich jménem a na jejich účet, a porušil-li ústní dohodu uzavřenou mezi ním a žalovanými tím, že jim rezervační poplatek nepředal, je na žalovaných, aby se takovému jednání bránili soudní cestou; není však možné, aby tímto jednáním byli na svých právech kráceni žalobci. Ti totiž neměli důvod pochybovat o tom, že E. S. je přímým zástupcem žalovaných, a to ať už vzhledem ke znění rezervační smlouvy (viz její čl. I odst. 1, stejně jako čl. II odst. 1), nebo vzhledem k jednání žalovaných. Z výše uvedeného vyplývá, že E. S. není subjektem pasivně legitimovaným v tomto sporu.
Odvolací soud podle názoru dovolatelů nadbytečně rozebral problematiku přímého a nepřímého zastoupení, když český právní řád takové rozlišení nezná. Pravdou je, že zákonná úprava pamatuje pouze na zastoupení přímé, avšak zastoupení nepřímé nevylučuje, a to je institutem známým v právní teorii (viz konstantní výklad ust. §22 odst. 1 obč. zák.). V rozhodované věci však otázka nepřímého zastoupení ustupuje do pozadí, neboť se v daném případě jedná o zastoupení přímé (které je pro příkazní smlouvu charakteristické), kdy realitní makléř jednal jménem a na účet dovolatelů. Sami žalovaní existenci přímého zastoupení nevyvrátili, když dle spisového materiálu naopak uváděli, že E. S. jednal na základě zastoupení, resp. jejich pověření či zmocnění (viz např. vyjádření k odporu datované dne 25. 5. 2008 na č. l. 25, protokol o jednání ze dne 10. 7. 2008 na č. l. 32, text vyjádření žalovaných k odvolání ze dne 2. 11. 2008 na č. l. 58 atd.).
Dovolatelé rovněž uvádějí, že dotčené nemovitosti převedli darovací smlouvou na E. S., takže se necítí být pasivně legitimováni ani z hlediska vlastnictví. To, že během řízení došlo ke zcizení nemovitostí, je však zcela nerozhodné, neboť tím nemůže být ovlivněna otázka vzniku bezdůvodného obohacení, jde-li o rezervační poplatek.
Nejvyšší soud tedy došel k závěru, že dovolací důvod nebyl naplněn, shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání podle ust. §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, věty první, a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobcům vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 18.005,- Kč podle ust. §3 odst. 1, bod 4, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb, a režijního paušálu ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 21.783,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu