ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3436.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3436/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. A. E. K., N. J. a b) M. P. K., C. Ch. D. W. G., zastoupených Vratislavem Pěchotou, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, proti žalované JUDr. Stanislavě Vrchotové, správkyni konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státní podnik - v likvidaci, IČ 000 15 296, Brno, Vachova 1, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 247/2006, o určení vlastnictví k nemovitostem , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2014, č. j. 20 Co 190/2013-744, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2013, č. j. 34 C 247/2006-608, v odstavci I. zamítl návrh, aby soud vůči žalovanému určil, že původní žalobce c) F. K., zemř. 15. 7. 2008, byl ke dni své smrti vlastníkem id. 7/24 pozemků blíže specifikovaných ve výroku I. a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, č. j. 20 Co 190/2013-744, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení nepřiznává (výrok II.).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobci k pozemkům prvotně uplatnili u soudu restituční nároky postupem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) a v době, kdy o jejich restitučních nárocích nebylo ještě rozhodnuto, byly pozemky v rozporu s ustanovením §68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zahrnuty do konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, s. p. v likvidaci a následně byly žalovanou, převedeny na třetí osoby. Žalobci určovací žalobou jednak reagují na délku restitučního řízení (které není dosud ve vztahu k některým pravomocně skončeno), jednak se snaží vrátit stav věci do situace (jak sami uvádějí), ve které by mohli ve svých restitučních nárocích pokračovat. V řízení neuvedli žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by předmětné pozemky následně sami nabyli resp., že je vlastní (popř. že pozemky na stát nikdy nepřešly), nýbrž svá práva k pozemkům zakládají výhradně na svých restitučních nárocích. Základem pro zamítnutí žaloby na určení u pozemků, na něž byl uplatněn restituční nárok je skutečnost, že nejsou v jejich vlastnictví. Soudní praxe také vychází jednotně ze závěru, že žalobou o určení vlastnického práva (jež má navíc deklaratorní povahu) podle §80 písm. c) o. s. ř. nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. V této souvislosti odkazoval odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn 28 Cdo 572/2010, sp. zn. 28 Cdo 4117/2009, sp. zn. 28 Cdo 2119/2007 či stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05. U žádného z pozemků, u kterých žalobci uplatnili restituční nároky (ať už o nich bylo rozhodnuto, či nikoli), není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 189/2010. V případě pozemků, které byly žalobcům v restitučních řízeních vydány a ohledně nichž jsou žalobci evidováni v katastru nemovitostí jako jejich spoluvlastníci společně s dalšími osobami (kde je zapsáno tzv. duplicitní vlastnictví), na které pozemky převedla žalovaná, musí určovací žaloba směřovat vůči třetí osobě zapsané v katastru nemovitostí jako další vlastník a nikoli vůči žalované, která není pasivně legitimována. Za důvodnou nelze považovat ani námitku žalobců, že nebylo rozhodnuto o všech pozemcích, které jsou předmětem tohoto řízení. Tato námitka, týkající se pozemků uvedených v podání žalobců ze dne 15. 4. 2011, byla vyřešena tím, že soud prvního stupně zamítl návrh žalobců na rozšíření předmětu tohoto řízení o tam uvedené pozemky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 o. s. ř., když tvrdili, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4139/2011 či sp. zn. 21 Cdo 1405/2009 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 442/13 (vydaným v této věci) a sp. zn. I. ÚS 894/10. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolacím soudem byla nesprávně posouzena otázka, zda je určovací žaloba o vlastnictví pozemků, podaná v roce 2001, přípustná, když předmětné pozemky byly nárokované v restituci od roku 1992/1996 v režimu zákona o půdě, ale doposud o nich nebylo rozhodnuto. Podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je podle dovolatelů v této kauze dána, neboť toto řízení bylo jedinou možností, jak se domoci majetku zanechaného P. K., otcem žalobců. Z judikatury Nejvyššího soudu není zřejmé, zda byla již vyřešena otázka ex lege právní nulity formálního zápisu do LV držitelů, kteří po 24. 6. 1991 nabyli nemovitosti ve vědomém rozporu se zákonem o půdě. Vytýkali odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí nezohlednil skutečnost, že předmětné pozemky byly v době podání žaloby zapsány na osobu žalovanou a dále to, že nezodpověděl výtky specifikované v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 442/13, a nerespektoval instrukce Nejvyššího soudu ČR, jak postupovat v obnoveném řízení, a proto navrhli zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů ve výroku I. a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ve vyjádření žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání, které směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými (účastníkem řízení - §240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 18. 3. 2014, a proto dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen „o. s. ř.“).
Předně třeba uvést, že v této věci rozhodoval nálezem ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 442/13, Ústavní soud, který „aniž by činil jakékoli závěry o důvodnosti stěžovateli podané určovací žaloby“, vytkl dovolacímu soudu nedostatek přesvědčivosti a náležitého vypořádání se se všemi argumenty žalobců a z toho důvodu zrušil usnesení, kterým bylo odmítnuto předchozí dovolání žalobců. Ústavní soud poukázal na to, že není možné odmítnout dovolání pouze s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, bez bližšího zdůvodnění ve vztahu ke specifickým okolnostem případu, když k nevyhovění žalobě pro nedostatek naléhavého právního zájmu došlo ve vztahu pouze k některým pozemkům, zatímco ve vztahu k ostatním byly formulovány jiné důvody, jež vedly k potvrzení zamítavého rozhodnutí, k čemuž se dovolací soud nevyjádřil a uváděné stanovisko bylo aplikováno jednostranně a mechanicky. Je třeba zabývat se tím, že žalobci podali ve vztahu k pozemkům úspěšnou vylučovací žalobu a tím, že v otázce možného uplatnění určovací žaloby (jež zde byla podána v roce 2001) judikatura doznala významné změny až posléze, což nemohli žalobci v době jejího podání předjímat; v tom je situace částečně obdobná věci posuzované v uváděném stanovisku. V podrobnostech lze odkázat jak na citovaný nález, tak na předchozí zrušující rozsudek Nejvyššího soudu v této věci ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1769/2013 (který z tohoto nálezu důsledně vycházel) s tím, že odvolací soud měl vzít více (a podrobněji) v úvahu všechna zmíněná specifika případu a měl se vypořádat se všemi vznesenými argumenty žalobců.
Odvolací soud předně řešil otázku možného uplatnění žaloby na určení vlastnictví ve vztahu k pozemkům, k nimž žalobci nejprve uplatnili restituční nárok (o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto) a ve vztahu k nimž byla posléze paralelně podána i tato určovací žaloba. Jde o pozemky, které byly nedůvodně konfiskovány po druhé světové válce a po únoru 1948 již nebyly právnímu předchůdci žalobců státem vráceny. Zmíněných pozemků se v tomto řízení výslovně domáhají (ačkoli svá práva zakládají výhradně na restitučních nárocích) jako věcí cizích, nikoli vlastních s tím, že na jejich vydání mají právo, aniž by tvrdili, že jsou jejich vlastníky. Právě okolnost, že žalobci ani netvrdí, že jsou (již) vlastníky těchto pozemků, svá práva zakládají výhradně na restitučních nárocích, neumožňuje, podle odvolacího soudu, vyhovět žalobě na určení vlastnictví podle §80 písm. c) o. s. ř., jež má toliko deklaratorní povahu.
Jestliže odvolací soud učinil na podkladě nezpochybněných skutkových zjištění uvedený závěr a současně vyslovil (ve vztahu k této části nároku), že fakticky jde o snahu obejít restituční předpisy, pak takový závěr specifičnost daného případu vystihuje, a to i ve vztahu k pozemkům v tzv. smíšeném vlastnictví resp. k pozemkům, u kterých restituční nárok vůbec uplatněn nebyl (ač měl a mohl). Popsaný závěr odvolacího soudu, který za základ pro určovací žalobu považoval primárně za nutné, aby žalobci tvrdili, že žalobci jsou vlastníky žalobou dotčených pozemků, je nejen logický, ale taktéž vyplývající z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Okolnost, že žalobci vlastnictví fakticky chtějí touto žalobou získat (restituovat), je s požadavkem na určení (kdy dochází toliko k deklaraci existujícího vlastnického vztahu) v logickém rozporu. Uvedené platí tím spíše, jestliže nárok byl v restitučním řízení uplatněn (v roce 1996), dosud o něm nebylo pravomocně rozhodnuto a určovací žaloba by měla fakticky nahradit žalobu restituční (kvůli zrychlení celého procesu restituce majetku). Pro podporu shora uvedeného lze z konstantní judikatury Nejvyššího soudu uvést, že v případě neuplatnění nároku podle restitučního předpisu nebo neúspěchu potenciálního restituenta v řízení podle restitučních zákonů nelze „dohánět“ požadavek ve směru nabytí či ochrany vlastnictví tím, že bude podána žaloba o určení vlastnického práva, opřená o ustanovení občanského zákoníku či jiné normy chránící vlastnické právo. V případě podání takové žaloby soudu nezbývá, než ji zamítnout z důvodu nevyužití vlastnické ochrany podle zvláštního (restitučního) předpisu, který má přednost před předpisem obecným (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 189/2010). Zpochybňování uvedených závěrů tedy přípustnost dovolání založit nemůže.
Dále se odvolací soud, podrobně zabýval otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví (§80 písm. c/ o. s. ř.) ve vztahu k pozemkům, na něž byl uplatněn restituční nárok (ať už o něm dílem bylo pravomocně rozhodnuto v podobě zamítnutí žaloby a dílem dosud nikoli), tedy ohledně nároku, který svým obsahem a povahou souvisí s nároky upravenými speciálním předpisem restituční povahy. Zde je třeba odkázat v první řadě na relevantní stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, které v tomto případě vskutku nebylo v neprospěch žalobců interpretováno a aplikováno mechanicky, nýbrž právě po pečlivém zvážení všech specifik případu. Podle tohoto stanoviska nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství a nelze se proto účinně domáhat ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo v době minulé (před 25. 2. 1948) a v situaci, kdy zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy – stejně tak jako v daném případě ve vztahu k nároku žalobců, kteří mají paralelně uplatněny své nároky žalobou podle restitučního předpisu (zákona o půdě), avšak dosud o nich nebylo pravomocně rozhodnuto. Délka neskončeného restitučního řízení ani realizace předmětných pozemků v konkurzním řízení (poté, co byly zahrnuty do konkurzní podstaty a posléze byla ohledně nich podána vylučovací žaloba) naléhavý právní zájem na určení založit nemůže. Uvedené závěry jsou ostatně souladné, a to i přes specifické okolnosti tohoto případu, se závěry, které Nejvyšší soud k této právní otázce vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. V něm se uvádí, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li své právo uplatnit podle ustanovení právního předpisu restituční povahy. Přiléhavé je nakonec i vysvětlení odvolacího soudu, proč nelze v tomto případě aplikovat závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 894/10. Případ tam řešený byl odlišný právě v tom, že nebyly (postupně) podány dvě žaloby, které by byly projednávány paralelně, nýbrž (jedna) žaloba restituční, která byla posléze změněna, pod tíhou specifických okolností, na určovací, což tehdy aktuální platná judikatura připouštěla. Účastník tím přišel o jediný instrument ochrany svého práva; taková procesní situace, jak vysvětleno shora, zde nenastala. Jak patrno, ani námitky směřující proti závěru o absenci naléhavého právního zájmu přípustnost dovolání založit nemohou.
Nakonec odvolací soud rozhodoval o pozemcích, které byly žalobcům v restitučním řízení pravomocně vydány, ovšem žalobci jsou v katastru nemovitostí evidováni spolu s dalšími osobami, na které vlastnické právo převedla žalovaná. Zde sice dovodil odvolací soud obecně existenci naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby, avšak zamítl ji pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované s tím, že má-li vést určovací žaloba k odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva, musí být podána proti tomu, kdo je jako duplicitní vlastník v katastru nemovitostí zapsán; tento závěr je korektní a souladný s ustálenou judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2083/2004), a proto ani on přípustnost dovolání založit nemůže.
Jelikož dovolání není přípustné, je pak nezávažná ostatní argumentace dovolatelů o tom, že řízení je postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám řízení, jakož i ke zmatečnostem dovolací soud přihlíží zásadně jen tehdy, je-li dovolání přípustné ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2761/2014).
Na základě shora uvedeného námitky dovolatelů, které jsou uplatněny v dovolání, je třeba považovat v dané věci za nepřípadné.
Z uvedených skutečností vyplývá, že v dovolání vymezené důvody nenaplňují žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a proto bylo dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobcům v tomto řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu