ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.349.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 349/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky H. Z., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5. 3. 2008, sp. zn. 11 Co 440/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 230/2004 (žalobkyně H. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. p. v P. 7, s. p. (v l.), zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí, za účasti vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného: 1. S. n. d. čp. 1419 v katastrálním území H., P. 7, U S. 30, zastoupeného advokátem, a 2. S. n. d. čp. 424/8 v katastrálním území H., P. 7, A. 8, zastoupeného advokátem, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 25. 3. 1992 (doplněné 12. 2. 1993), bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 13. 4. 2007, čj. 14 C 230/2004. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, kterou se domáhala, aby žalovanému B. p. v P. 7 byla uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání jedné ideální poloviny budovy čp. 424 (objektu bydlení) s pozemkem parc. č. 1290 (o výměře 507 m2) v katastrálním území H. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 1021 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hl. m. P., jakož i o vydání ideálních 30/48 budovy čp. 419 (objektu bydlení) a pozemku parc. č. 1459 (o výměře 409 m2) v katastrálním území H., zapsaných na listu vlastnictví č. 10 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hl. m. P. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému B. p. v P. 7, s. p. (v likvidaci) na náhradu nákladů řízení 37.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobkyni uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení S. n. d. čp. 1419 v katastrálním území H. na náhradu nákladů řízení 18.375,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku
a v téže lhůtě i vedlejšímu účastníku řízení S. n. domu čp. 424 v katastrálním území H. na náhradu nákladů řízení 29.825,- Kč. Rovněž bylo žalobkyni uloženo zaplatit do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7 na náhradu státem placených nákladů tohoto řízení 26.451,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 5. 3. 2008, sp. zn. 11 Co 440/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 13. 4. 2007, čj. 14 C 230/2004-839, potvrzen ve výroku o věci samé a ve výroku (označeném IV.) o úhradě nákladů řízení do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 7. Ve výroku (označeném II.) o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným byl tento výrok rozsudku změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 35.675,- Kč; ve výrocích (označených II.
a III.) o nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejšími účastníky řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit vedlejšímu účastníku řízení S. n. d. čp. 1419 v katastrálním území H. 14.600,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení S. n. d. čp. 424/8 v katastrálním území H. 26.850,- Kč.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalobkyně je povinna zaplatit na jejich úhradu žalovanému B. p. v P. 7 4.300,- Kč, vedlejšímu účastníku řízení S. n. d. čp. 1419 v katastrálním území H. 8.600,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení S. n. d. čp. 424/8 v katastrálním území H. rovněž 8.600,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z předcházejícího zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu ze 7. 4. 2004 (28 Cdo 2271/2003 Nejvyššího soudu) a zabýval se tím, zda ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, došlo při jejich poválečné konfiskaci původnímu vlastníku A. M. k naplnění podmínek stanovených v §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně tu dospěl k závěru, že při konfiskaci majetku bylo postupováno tak, že tento postup podle dekretu č. 108/1945 Sb. bylo možno podřadit pod citovaná ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud dovozoval, že má-li se povinnost podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) téhož zákona ve vztahu ke zmíněné konfiskaci posuzovat, je tomu tak pouze pro případ uvedený v §6 odst. 2, část první, zákona č. 87/1991 Sb., tedy nikoli pro případ, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zdůrazňovanou žalobkyní, zda se v daném případě na otce žalobkyně (původního vlastníka nemovitostí) vztahovala výjimka z konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb., a to podle §1 odst. 1, článek 2, podle níž konfiskace majetku bez náhrady se netýká osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti českému a slovenskému národu a buď se činně zúčastnily boje za osvobození ČSR nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Odvolací soud dovozoval, že v daném případě bylo na žalobkyni, aby po skutkové stránce prokázala chování svého otce ve smyslu uvedené výjimky. V řízení bylo provedeno dokazování, jehož výsledky byly odlišné od výsledků občanského soudního řízení, vedeného u Okresního soudu v Bratislavě pod sp. zn. 13 C 184/92, na které poukazovala žalobkyně. Původnímu vlastníku nemovitostí A. (A.) M. bylo sice vydáno Radou národního výboru v B. dne 11. 2. 1947 osvědčení o zachování československého státního občanství, ale toto rozhodnutí bylo zrušeno výměrem bývalého Povereníctva vnútra v B. ze dne 12. 9. 1947. Dne 15. 1. 1948 podal pak Fond národní obnovy návrh na pokračování řízení podle dekretu č. 108/1945 Sb. s odůvodněním, že A. M. byl říšskoněmeckým státním občanem od roku 1939, v období od roku 1930 do roku 1947 se hlásil k německé národnosti a konal za války službu v německé armádě; obnova správního řízení byla povolena výměrem Národního výboru v B. z 25. 5. 1948 a v obnoveném správním řízení bylo rozhodnuto výměrem Ústředního národního výboru v B. ze 14. 11. 1949 tak, že podmínky konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. jsou u původního vlastníka A. M. dány, třebaže mu bylo v roce 1947 vydáno osvědčení o čs. státním občanství. Výměrem Krajského národního výboru v B. ze dne 20. 3. 1951 bylo odvolání proti tomuto výměru zamítnuto a napadené rozhodnutí o konfiskaci bylo potvrzeno. Z výsledků uvedeného dokazování tedy odvolací soud ve svém rozsudku z 5. 3. 2008 (sp. zn. 11 Co 440/2007 Městského soudu v Praze) také dovozoval, že tu k přechodu nemovitostí na stát došlo v období od 25. 2. 1948 (tedy v tzv. rozhodném období).
Odvolací soud pak ještě zdůrazňoval, že na rozdíl od rozhodnutí, vydaného v řízení vedeném dříve u Okresního soudu v Bratislavě 1 pod sp. zn. 13 C 184/92, bylo provedeno v řízení o této právní věci (sp. zn. 14 C 230/2004 Obvodního soudu pro Prahu 7) další dokazování o tom, že A. M., otec žalobkyně, jako osoba hlásící se od roku 1930 k německé národnosti a od roku 1939 říšskoněmecký státní občan, byl
i členem nacistické politické strany NSDAP a že nabízel Úřadu říšského protektora v Protektorátu Čechy a Morava k užívání byty židovských nájemníky k využití v nemovitostech patřících tehdy A. M. Dospěl proto odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že „právnímu předchůdci žalobkyně nevznikla ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) téhož zákona majetková křivda, ani jiná křivda, která by byla důsledkem politické perzekuce, takže se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by se na jejího otce vztahovala výjimka podle §1 odst. 1, bod 2, dekretu č. 108/1945 Sb.“
Odvolací soud tedy z uvedených důvodů potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení, které v tomto řízení vznikly státu); změněn byl však (podle §220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu) výrok o nákladech řízení mezi žalobkyní H. Z. a žalovaným B. p. v P. 7 v řízení před soudem prvního stupně, a to pouze ohledně jejich výše.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu a podle vyhlášek č. 484/2000 Sb. a č. 177/1996 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 14. 7. 2008 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně (proti výroku rozsudku ve věci samé) bylo dne 12. 9. 2008 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 7, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a také že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Dovolatelka měla především za to, že v tomto dovolacím řízení je třeba přihlížet k tomu, že tu došlo k rozdílným právním závěrům v rozhodnutích odvolacích soudů, týkajících se téhož právního vztahu, i když jde na jedné straně o rozhodnutí Městského soudu v Praze (působícího na území České republiky) z roku 2008 a na druhé straně o rozhodnutí Krajského soudu v Bratislavě (působícího na území Slovenské republiky) z roku 2003, a to zejména při aplikaci a výkladu ustanovení §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb.
Podle názoru dovolatelky je tu otázkou zásadního právního významu
i skutečnost, „zda lze restituční žalobu, domáhající se vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. zamítnout i za situace, kdy není postaveno na jisto zda konfiskační rozhodnutí, respektive rozhodnutí o zamítnutí odvolání dotčené osoby, proti tomuto rozhodnutí (tj. v daném případě otce žalobkyně) nabylo právní moci“; to se konkrétně týká toho, zda nabyl právní moci výměr bývalého Krajského národního výboru v B. z 20. 3. 2951.
Vadou rozhodnutí odvolacího soudu je, podle názoru dovolatelky, uplatnění tzv. souhrnného zjištění, vyjádřeného v rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud totiž, uváděla dovolatelka, ve svém rozsudku z 5. 3. 2008 (sp. zn. 11 Co 440/2007 Městského soudu v Praze) pouze obecně konstatoval, že soud prvního stupně provedl celou řadu listinných důkazů uvedených v odůvodnění jeho rozsudku, které údajně prokazují, že na otce žalobkyně se nevztahovala výjimka z konfiskace majetku (srov. naproti tomu právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek o nesprávnosti takového „souhrnného zjišťování“). Dovolatelka navíc vytýkala, že se odvolací soud při svém rozhodování s četnými důkazy ve svém rozsudku vůbec nevypořádal, formuloval svá souhrnná skutková zjištění bez jakékoli specifikace jednotlivých důkazů; rozhodnutí odvolacího soudu je tedy, podle názoru dovolatelky, rozhodnutím nepřezkoumatelným.
Dovolatelka ve svém dovolání pak uváděla 13 skutkových zjištění, která pokládá za odpovídající skutečnému stavu věci a trvá na tom, že jde o „tak závažné a důležité důkazy (z hlediska posuzování naplnění výjimky z konfiskace majetku otce žalobkyně ve smyslu §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb.), že skutkové zjištění soudu obou stupňů v daném případě, které k těmto závažným a důležitým okolnostem nepřihlíží a následně je ani nehodnotí, nemůže být shledáno správným“. Dovolatelka je zejména přesvědčena, že pokud bylo ve vztahu k majetku jejího otce vydáno konfiskační rozhodnutí (u nějž však žalobkyně vůbec zpochybňuje zda nabylo právní moci), stalo se tak na základě nesprávné aplikace dekretu č. 108/1945 Sb.“. Dovolatelka navíc ještě poukazuje na to, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodování z důkazů, které byly soudu prvního stupně žalovaným a vedlejším účastníkem řízení (Sdružením nájemníků domu čp. 1419 v katastrálním území H.) předloženy až poté „co uplynula soudem stanovená dvouměsíční lhůta ke koncentraci řízení, o které soud rozhodl na jednání konaném dne 26. 1. 2007, takže tyto důkazy jsou procesně nepřípustné“.
Dovolatelka dále vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu, že se jen „velmi formalisticky“ vypořádalo s tím, že „žalobkyně v průběhu řízení uváděla (tvrdila), že na tuto právní věc lze aplikovat nejen §6 odst. 2, věta první, zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) téhož zákona, ale i §6 odst. 2, část druhá, zákona č. 87/1991 Sb., tedy že jde o případ, kdy je možné věci vydat proto, že stát převzal tyto věci bez právního důvodu; to bylo zapotřebí v daném případě zevrubně posoudit zejména proto, že podle výsledků zjištění v tomto řízení bylo možné „pouze předpokládat, nikoli mít za doložené (nezpochybnitelně), že sporné rozhodnutí bývalého KNV v B. z 20. 3. 1951 nabylo právní moci“.
Dovolatelka je proto přesvědčena, že v tomto případě jsou splněny podmínky pro vydání věcí podle §1 odst. 1 a §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť tu nebyly splněny podmínky pro konfiskaci majetku jejího otce podle dekretu č. 108/1945 Sb.,
a stát na základě konfiskačního rozhodnutí, které nenabylo právní moci, převzal majetek otce žalobkyně bez právního důvodu, popřípadě tak učinil postupem, který byl důsledkem politické perzekuce anebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva svobody.
Dovolatelka posléze spatřovala pochybení soudů v daném případě v tom, že jednaly v této právní věci jako s vedlejšími účastníky řízení se sdruženími nájemníků domů čp. 1419 a čp. 424 v katastrálním území H., „ačkoliv zcela zjevně žádný z těchto subjektů nemá a nemůže mít právní zájem na výsledku tohoto řízení“. Ani odvolací soud nijak neobjasnil jaká práva uvedených sdružení nájemníků by mohl „ohrozit fakt, že se změní osoba vlastníka sporného domu“; dovolatelka má za to, že nedoložení právního zájmu na výsledku sporu bránilo tomu, aby bylo připuštěno uvedené vedlejší účastenství; dovolatelka má za to, že nedoložení právního zájmu na výsledku sporu bránilo tomu, aby bylo připuštěno uvedené vedlejší účastenství; dovolatelka je toho názoru, že „pro případ, že dovolací soud z nějakého důvodu neshledá legální opodstatnění uvedeného vedlejšího účastenství v řízení, je žádoucí, aby dovolací soud zaujal i stanovisko k otázce dalšího připouštění uvedených vedlejších účastníků v tomto občanském soudním řízení“.
Přípustnost dovolání dovolatelky v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém rozsudku z 5. 3. 2008, sp. zn. 11 Co 440/2007 Městského soudu v Praze, zejména na str. 10) podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v souvislosti
i s ustanoveními dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku
a o Fondech národní obnovy.
K problematice důsledků konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. (a také podle dekretu č. 12/1945 Sb.) ve vztahu k předpisům restitučním (zejména k zákonu
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) bylo vyloženo ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů, ročník 2005): Právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními je třeba posuzovat podle restitučních předpisů, jako předpisů speciálních. Konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. (a podle dekretu č. 12/1945 Sb., týkajícího se zejména konfiskace a rozdělení zemědělského majetku) byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na ni navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno restitučními předpisy; poskytnutím ochrany tvrzeného vlastnického práva, které zaniklo před více jak šedesáti roky, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
S poukazem na tyto uveřejněné zásadní právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž měl na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry (na rozdíl např. od v řízení zmiňovaného rozhodnutí Krajského soudu v Bratislavě /Slovenská republika/ z roku 2003), řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože tu odvolací soud neřešil svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy v České republice nebo dovolacím soudem (tedy Nejvyšším soudem ČR), nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu