ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.349.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 349/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně E. B. , zastoupené Mgr. Tomášem Fialou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 27, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o poskytnutí finanční náhrady za nevydané nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 70/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č. j. 13 Co 285/2011-131, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č. j. 13 Co 285/2011-131, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. března 2011, č. j. 39 C 70/2010-99, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil (mezitímní) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. března 2011, č. j. 39 C 70/2010-99, jímž tento soud rozhodl, že „nárok žalobkyně na zaplacení finanční náhrady dle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za nemovitosti – dům č.p. 828 na pozemku parc. č. 2991 a pozemek parc. č. 2991 v kat. území Č. P., obec B., je co do základu po právu“ (s tím, že o výši náhrady bude rozhodnuto v rozsudku konečném).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že označené nemovitosti byly v podílovém spoluvlastnictví K. B. a M. B. (provdané B.), kteří po únoru r. 1948 opustili území Československé republiky. Zde zanechané nemovitosti byly vzaty do národní správy a jejich vlastníci – jež se již zdržovali v zahraničí a pro zdejší úřady byli osobami neznámého pobytu – o ně byli připraveni až v rámci výkonu rozhodnutí, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 5180/70 a 26 E 5181/70, pro uspokojení dvou pohledávek České státní spořitelny, n.p., v částkách 1.519,13 Kčs. Ty měly přestavovat nesplacený zůstatek z půjčky ve výši 38.400,- Kčs poskytnuté vlastníkům nemovitosti již v roce 1952 k úhradě daňových nedoplatků a nákladů vzniklých opravou domu, jež byla nařízena tehdejším ÚNV Brno; nemovitosti, jejichž hodnota činila 42.000,- Kčs, byly za uvedenou částku prodány Československé televizi Brno (aniž by bylo doloženo, že vlastníkům byl vydán zůstatek výtěžku tohoto prodeje) a později byly převedeny do vlastnictví jiných fyzických osob. Vůči nim pouze K. B. coby oprávněná osoba (§3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“) vedl u Městského soudu v Brně spor o vydání nemovitostí. V řízení po jeho smrti (2. 9. 1996) pokračovala jako procesní nástupkyně E. B., dědička ze závěti (žalobkyně). Řízení bylo ukončeno rozsudkem ze dne 5. května 2009, č.j. 34 C 5/96-196, jímž byla žaloba zamítnuta, se závěrem, že žalované fyzické osoby nejsou povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; rozsudek nabyl právní moci dne 23. června 2009.
Žalobou došlo soudu dne 1. 4. 2010 (tj. ve lhůtě stanovené §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) se žalobkyně domáhá finanční náhrady za nevydané nemovitosti. Za daného skutkového stavu shledal i odvolací soud její nárok co do základu důvodným, uzavíraje, že žalobkyně uplatňuje nárok jako právní nástupkyně (dědička) oprávněné osoby, K. B., jenž byl občanem České a Slovenské Federativní republiky (§3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), a nemovitosti (spoluvlastnický podíl k nim o velikosti jedné poloviny) pozbyl v rozhodném období za okolností podřaditelných ustanovení §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. (naplňujících tím restituční důvod dle §6 odst. 2 cit. zákona). Byť ze dvou podílových spoluvlastníků oprávněných k restituci uplatnil nárok pouze právní předchůdce žalobkyně, má žalobkyně – podle závěru odvolacího soudu – nárok na poskytnutí finanční náhrady za „celé“ nevydané nemovitosti (§5 odst. 1 věty druhé, §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za nesprávný a odporující též ustálené judikatuře pokládá zejména ten závěr odvolacího soudu, že žalobkyně, ač své postavení ve sporu odvozuje pouze od jednoho z podílových spoluvlastníků nemovitostí, má nárok na náhradu i za podíl náležející druhé spoluvlastnici, M. B. (dříve Br.), která o restituci nepožádala. Žalovaná má za to, že ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., které soud použil, se uplatní pouze v případě plurality nástupců oprávněného a o takový případ v dané věci nejde. Za otázku zásadního významu rovněž pokládá, „zda i žadatel o poskytnutí finanční náhrady, o níž požádal po ukončení sporu o vydání věci ve lhůtě stanovené §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., musí splňovat podmínky stanovené zákonem pro oprávněné osoby (včetně podmínky státního občanství), byť tyto podmínky byly naplněny u jeho předchůdce, jenž však o náhradu nepožádal, ale podal pouze žádost o vydání věci“. I posouzení této otázky odvolacím soudem pokládá žalovaná za nesprávné, dovozujíc, že nárok na finanční náhradu dle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je nárokem samostatným, od nároku na naturální restituci zcela odlišným, a na dědice oprávněné osoby, který pokračoval v řízení o vydání věci, nepřechází. Konečně žalovaná zpochybňuje i závěr o naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve spojení s jeho §2 odst. 1 písm. c/), jestliže k prodeji nemovitostí došlo při výkonu rozhodnutí, který byl nařízen vůči povinným vlastníkům nemovitostí pro uspokojení pohledávky vzniklé při hospodářské činnosti státní organizace, jak o ni bylo již dříve rozhodnuto v nalézacím řízení. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalobkyně pokládá napadený rozsudek za správný a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuelně – shledá-li je přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolatelkou uplatněný dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky.
Podle §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Jde-li o vydání movité věci, prokáže-li též, kde se věc nalézá. Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. finanční náhrada se oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle §7 odst. 3, 4 a 5 zákona.
Podle §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.
Výkladem ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se Nejvyšší soud zabýval již ve stanovisku občanskoprávního kolegia ze dne 15. července 1993, zn. Cpjn 50/93, uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavíraje v něm, že „věcí, která má být vydána (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob. Oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu“.
Podrobně pak Nejvyšší soud rozvedl výklad tohoto ustanovení v rozsudku ze dne 11. března 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98, uveřejněném pod č. 32/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavíraje v něm, že „smyslem restitucí je obnovit vlastnická práva k věcem těm osobám, jimž byla v minulosti určitým způsobem odňata. Obnova vlastnického práva nutně předpokládá, že toto právo jim dříve (tj. před odnětím) náleželo. Nemůže se proto tzv. prvotním oprávněným osobám (§3 odst. 1 zákona) dostat více práv, než měly před odnětím věci. Proto, bylo-li původně spoluvlastníků věcí více, je „věc“ vždy jen konkrétní spoluvlastnický podíl. Tzv. „odvozené“ oprávněné osoby (§3 odst. 4 restitučního zákona) mohou – logicky vzato – vstoupit pouze do práv, která by jinak náležela osobám, od nichž svá práva na vydání věcí odvozují. Nemůže se jim proto dostat více, než by příslušelo osobě, jejíž věc (ať již celá nebo podíl na ní) přešla na stát. Oprávněným osobám odvozujícím svůj nárok na vydání věci po jednom spoluvlastníkovi tak nemůže přirůst podíl po jiném ze spoluvlastníků, který buďto zemřel a nezanechal osob uvedených v §3 odst. 4 restitučního zákona, či tyto osoby nárok na vydání věci (míněno spoluvlastnického podílu jejich oprávněného předchůdce) neuplatnily. Podal-li výzvu k vydání věci jen některý ze spoluoprávněných osob (a nezáleží na tom, zda další oprávněné osoby chtěly nebo nechtěly uplatnit svůj nárok na vydání), část věci (věcí je míněn i spoluvlastnický podíl) připadající na nepřihlášeného spoluoprávněného přirůstá ostatním spoluoprávněným, kteří vydání požadují rovným dílem. Nezbytné ovšem je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni“.
Stejně vyložil uvedené ustanovení také Ústavní soud, jenž v nálezu ze dne 21. března 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, poř. č. 40) uzavírá, že „při vydávání restituovaných nemovitostí je – v souladu s judikaturou obecných soudů – namístě rozumět věcí celou i spoluvlastnický podíl. Ustanovení §5 odst. 1 věty třetí zákona č. 87/1991 Sb. neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle §3 odst. 2 (nyní odst. 4) téhož zákona, vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňují pouze k tomu, aby osobám, které své oprávnění odvozují od původního vlastníka podle §3 odst. 2 v téže skupině, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci. V tomto smyslu je třeba také chápat myšlenkovou konstrukci vyjádřenou Ústavním soudem ve věci sp. zn. I ÚS 340/96, zejména konstatování, že podmínkou přirůstání podílu druhým přihlášeným je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, č. 133).
S těmito judikaturními závěry Nejvyššího soudu i Ústavního soudu se právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. zřetelně rozchází.
V posuzované věci žalobkyně odvozuje svou aktivní legitimaci ve sporu od K. B., oprávněné osoby (§3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), do jehož práv a povinností vstoupila děděním, a to po uplatnění restitučního nároku touto oprávněnou osobou. Přitom – jak ze skutkových zjištění vyplývá – K. B. náležela nikoliv „věc celá“, ale toliko spoluvlastnický podíl k nemovitostem o velikosti jedné poloviny, jenž mohl být proto předmětem restituce této oprávněné osoby. Podíl další spoluvlastnice M. B. (Br.), jež nárok na vydání „věci“ (tj. svého spoluvlastnického podílu k ní) neuplatnila, k nároku K. B. proto „nepřirostl“. O případ vícero „odvozených“ oprávněných osob v jedné skupině dle §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., z nichž právo uplatňuje pouze některá (kdy lze aplikovat ustanovení §5 odst. 1 věty třetí zákona č. 87/1991 Sb.), zde nejde.
Uvedené závěry se přitom (analogicky) uplatní i v případě nároku na finanční náhradu podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež může být poskytnuta ve výši odpovídající hodnotě restitučního nároku oprávněné osoby, který nebylo možno uspokojit naturálně – tedy i v tomto případě ve vazbě na spoluvlastnický podíl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 89/96, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 5, ročník 1998, rozsudek ze dne 16. listopadu 1999, sp. zn. 2 Cdon 951/97, nebo usnesení ze dne 22. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 1800/2005).
Jelikož se posouzení věci odvolacím soudem v dovolatelkou označené otázce rozsahu nároku na poskytnutí finanční náhrady odchyluje od ustálené judikatury, je již z tohoto důvodu dovolání přípustné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a současně i důvodné, neboť Nejvyšší soud neshledává důvody k tomu, aby se od výše prezentované judikatury jakkoliv odchýlil.
Na otázku, zda je žalobkyně vůbec věcně legitimována k uplatnění nároku na finanční náhradu podle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., v situaci, kdy restituční nárok nabyla děděním a sama původní oprávněnou osobou není, však Nejvyšší soud odpovídá kladně. I stran této otázky odkazuje na ustálenou judikaturu – z aktuálních rozhodnutí Nejvyššího soudu např. na rozsudek ze dne 13. června 2012, sp. zn. 28 Cdo 1001/2012, v němž vysvětlil, že „nelze-li pro zákonnou překážku věc (nemovitost) vydat, je nárok na poskytnutí finanční náhrady odvozen od jinak žádoucí naturální restituce (§13 odst. 1 cit. zákona – srov. sousloví nelze vydat ). V takovém případě, byl-li již dříve uplatněn nárok na vydání věci (na naturální restituci), jsou osoby, na něž přešel již nárok na vydání věcí (zde přechod děděním), též nositeli akcesorického nároku na finanční náhradu. Bylo by nelogické, kdyby se dědicové mohli domoci naturální restituce, od ní odvozené finanční náhrady však nikoliv“.
K poslední z žalovanou položených otázek sluší se pak uvést, že pro závěr, je-li naplněn restituční důvod dle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a to tím, že oprávněné osobě (či jejím předchůdcům) byla způsobena majetková křivda aktem ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) téhož zákona, jsou vždy rozhodující konkrétní skutkové okolnosti případu. Závěr, jímž odvolací soud kvalifikuje akty tehdejších orgánů, mající za následek ztrátu vlastnictví předchůdce žalobkyně k nemovitostem (spoluvlastnického podílům k nim) jako postup „porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody“, není (dosud) zjištěným okolnostem nepřiměřený. Naplněn tento restituční důvod může být i v případech, v nichž došlo k přechodu věcí na stát zdánlivě v souladu s tehdejšími právními předpisy a kdy se tak stalo následkem rozhodnutí soudu, kupř. i v řízení o výkon rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2003, sp. zn. 28 Cdo 1364/2002, nebo rozsudek ze dne 25. června 2003, sp. zn. 28 Cdo 605/2003). Přitom je třeba zvažovat, zda šlo pouze o „dílčí porušení procesního předpisu“ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 308/97, uveřejněný pod č. 56/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo již o „extrémní nesoulad postupu soudu a právních závěrů s principy spravedlivého procesu v občanském soudním řízení a o takový soudní akt, pojmově zrušitelný, který byl schopen citelně zasáhnout sféru práv a povinností fyzické osoby“. V daném případě – jak ze skutkových zjištění vyplývá – nejde toliko o porušení principu přiměřenosti výkonu rozhodnutí, ale o pochybení spočívají v odmítnutí práva (nepřítomným) účastníkům řízení na samotný přístup soudu a na soudní ochranu, vše se zřejmým cílem zmocnit se nemovitostí, jež byly v jejich soukromém vlastnictví.
Jelikož však odvolací soud dochází k nesprávnému závěru, že žalobkyní uplatněný nárok je opodstatněný v celém svém rozsahu, jím vydaný rozsudek, jímž byl potvrzen tento mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, správný není. Proto jej Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.).
Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. srpna 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu