ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3494.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3494/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce B. H. , J. n. O., zastoupeného JUDr. Antonínem Pavlínem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Jiráskova 16, proti žalované ABET CREDIT s.r.o. , IČ 27836347, se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 1163/12, o 28.500 Kč , vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 221/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. ledna 2015, č. j. 8 Co 466/2013-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 14. 1. 2013, č. j. 24 C 221/2011-36, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu částku 28.500 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce svůj požadavek na zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení odůvodňoval tvrzením, že ji poskytl dne 5. 8. 2009 žalované dle pokladního dokladu jako provizi za zprostředkování úvěru, aniž by však se žalovanou smlouvu o zprostředkování úvěru uzavřel a aniž by žalovaná žalobci úvěr zprostředkovala. Soud na základě provedeného dokazování shledal, že požadovanou částku žalobce žalované zaplatil na základě zprostředkovatelské smlouvy ze dne 24. 7. 2009 platně uzavřené žalovanou s manželkou žalobce, přičemž z této smlouvy vzešlý závazek náležel do společného jmění manželů žalobce a jeho manželky, a žalobce tak byl povinen sjednaný závazek splnit společně a nerozdílně se svou manželkou. Na poskytnuté plnění tudíž nelze pohlížet jako na bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. obč. zák., pročež soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, č. j. 8 Co 466/2013-68, změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 28.500 Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud přitakal skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, současně mu však vytkl pochybení v posouzení zprostředkovatelské smlouvy jako platné. Předmětnou smlouvu je totiž třeba mít za neplatnou ve smyslu §39 obč. zák. pro obcházení zákona, neboť v souladu s §774 a násl. obč. zák. je smyslem zprostředkovatelské smlouvy obstarání uzavření smlouvy se třetí osobou (tj. osobou odlišnou od zprostředkovatele), k čemuž však v daném případě nedošlo, jelikož tato třetí osoba byla společníkem zprostředkovatele – žalované. Plněním z neplatného právního úkonu vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení ve smyslu 451 obč. zák., jež je žalovaná povinna vydat žalobci. Odvolací soud tedy změnil prvostupňové rozhodnutí a žalobě vyhověl.
K dovolání žalované přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 849/2014, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že relevantní právní úprava neskýtá oporu pro ztotožnění právního postavení dvou samostatných subjektů práv pouze s ohledem na jejich majetkové propojení, pročež závěr odvolacího soudu o neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy dovozovaný pouze z takto konstruované shody zprostředkovatele a osoby, s níž bylo uzavření úvěrové smlouvy zprostředkováno, nemůže obstát jako správný.
Krajský soud v Ostravě následně rozsudkem ze dne 6. 1. 2015, č. j. 8 Co 466/2013-124, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud přihlédl k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu a konstatoval, že předmětná zprostředkovatelská smlouva byla platná a založila žalované právo na sjednanou odměnu, což vylučuje, aby na požadovanou částku bylo pohlíženo jako na bezdůvodné obohacení žalované. Okolnosti uzavření smlouvy, stejně jako její podmínky jsou přitom pro posouzení věci bez významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kteréžto označil za přípustné dle §237 a §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolatel vytkl soudům nižších stupňů, že se nevypořádaly s jeho tvrzením o nemožnosti uzavření smlouvy ke dni 24. 7. 2009, přičemž nebyl připuštěn důkaz výslechem označených svědkyň. Poukázal dále na okolnosti související s uzavřením zprostředkovatelské i úvěrové smlouvy, zejména pak to, že žalované muselo být v době uzavření smlouvy zřejmé, že s ohledem na finanční možnosti žalobce a jeho manželky nebude plnění ze zprostředkovávané úvěrové smlouvy možné. Nepostupovala-li žalovaná s odbornou péčí a využila-li nedostatečného povědomí žalobce a jeho manželky o dané problematice, je třeba mít zprostředkovatelskou smlouvu za neplatnou pro obcházení zákona. Pro rozpor s hmotným právem neobstojí ani závěr, dle nějž závazek ze zprostředkovatelské smlouvy náleží do společného jmění manželů. Ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. upravuje výhradně vztahy mezi manžely uvnitř jejich společného jmění, aniž by se promítalo do vztahů ke třetím osobám, pročež do smluvních vztahů, jejichž účastníky jsou manželé, nemůže zasáhnout ani §145 odst. 3 obč. zák. zakládající solidaritu při plnění závazku tvořícího společné jmění. Přináležitost závazku ze zprostředkovatelské smlouvy do společného jmění manželů vylučuje i skutečnost, že tato smlouva se jej netýkala a na základě ní měly být majetkové hodnoty do společného jmění teprve získány. Ručitelský závazek žalobce, sjednaný v téže smlouvě, je pak třeba odlišit od závazku jeho manželky, nebyla-li přitom jeho manželce doručena zákonem předpokládaná písemná výzva k plnění, nemůže být jím provedená platba posuzována jako realizace ručitelského závazku. Své dovolání žalobce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
Dle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož se v projednávané věci, jak již bylo vyloženo v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 849/2014, jedná o spotřebitelský spor ve smyslu naposledy citovaného ustanovení, není přípustnost dovolání vyloučena bagatelní výší sporné částky a je třeba se zabývat tím, obstojí-li dovolání jako přípustné ve smyslu požadavků daných §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Jak již opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013), požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam vypočtených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). K doplnění dovolání o vylíčení důvodů, v nichž je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dovolatele v dovolacím řízení nelze vyzývat (§243b, část věty za středníkem, §43 o. s. ř.). O uvedenou obligatorní náležitost je možné dovolání doplnit jen po dobu trvání dovolací lhůty (§241b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatel v projednávané věci okolnosti, v nichž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nikterak nevymezuje, a omezuje se toliko na konstatování přípustnosti dovolání dle §237 a §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Vzhledem k absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jež marné uplynutí dovolací lhůty zapovídá doplnit (§241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), tak v dovolacím řízení pro vady dovolání nelze pokračovat.
Vzhledem k výše předestřeným nedostatkům tedy Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přisouzeno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, část věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. února 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu