ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3503.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3503/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: A) M. N., B) M. Ch., zastoupených advokátem, a C) I. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28. 6. 2006 sp. zn. 8 Co 106/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 27 C 247/2004 (žalobců M. N. a M. Ch., zastoupených advokátem, a za účasti dalších účastníků tohoto řízení: 1. I. P., 2. R. J., 3) A. Š., 4. M. O., a 5. L. ČR, s. p., o přezkoumání rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 4. 5. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karviné z 28. 7. 2005, čj. 27 C 247/2004-36. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby soud „zrušil rozhodnutí Pozemkového úřadu v K. z 26. 3. 2004, č.j. PÚ – 376/R-408.4/92-Pa“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 28. 6. 2006, sp. zn. 8 Co 106/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Karviné z 28. 7. 2005, čj. 27 C 247/2004-36, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné, když soud prvního stupně provedl správná skutková zjištění a také jeho právní posouzení věci je správné.
Odvolací soud především konstatoval, že žaloba žalobců byla ve smyslu ustanovení §247 odst. 1 občanského soudního řádu podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v K. z 26. 3. 2004, čj. PÚ-376/3-408/4/92, a řízení o této žalobě se účastnili ve smyslu ustanovení §250a občanského soudního řádu všichni, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem.
Šlo tu o posouzení toho, zda v daném případě byly splněny zákonné předpoklady k vydání nemovitostí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Kupní smlouva ze 6. 5. 1962, uzavřená původní vlastnicí A. N., jako prodávající, s Čs. státem – Okresním investorským útvarem K., jako kupujícím, došlo k prodeji pozemků parc. č. 334/2, parc. č. 335/2, parc.č. 347/6, parc. č. 348/13, parc. č. 348/15, parc. č. 311 a parc. č. 334/7 v katastrálním území H. L. za kupní cenu 68.150,30 Kč. Převod těchto pozemků byl uskutečněn pro výstavbu sídliště v H. L. Cena za vykoupení nemovitostí byla stanovena rozhodnutím odboru výstavby rady bývalého Okresního národního výboru v K. z 2. 4. 1962 a skládala se z částky 456.384,63 Kč (za ½ rodinného domku čp. 262) a dále z částek 1.600,- Kč a 4.060,40 Kč (za ½ vykupovaných pozemků o výměře 10.551 m2, sestávající z plochy 400 m2 v ceně 4 Kč za 1 m2 a z plochy 10.551 m2 v ceně 0,40 Kč za 1 m2); za ovocné stromy a keře bylo zaplaceno 6.000,- Kč. Na základě dodatku k uvedené kupní smlouvě bylo upraveno znění smlouvy tak, že celková kupní cena byla stanovena částkou 67.263,03 Kč místo původně stanovené částky 68.050,30 Kč. Podle posudku znalce Ing. J. Z. z 5. 11. 1992 byla uváděná kupní cena stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy.
Původní vlastnice nemovitostí A. N. zemřela a jejími dědici byli K. N., A. Š., A. N. a M. N.; z nich A. Š. zemřela a také její manžel Ludvík Šustík zemřel (jeho dědici byli R. J. a A. Š.); zemřel také A. N. (jehož dědičkou se stala I. P.) i K. N., zesnulý (jehož dědičkou je M. Ch.). Nároku na vydání nemovitostí převedených A. N. smlouvou ze 6. 5. 1962, uplatněný M. N. a M. Ch., nebylo však již uvedeným rozhodnutím Pozemkového úřadu v K. z 26. 3. 2004 vyhověno, neboť tento úřad neshledal, že by kupní smlouva ze 6. 5. 1992 byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.
Soud prvního stupně pak posuzoval (na základě žaloby M. N. a M. Ch.) nárok žalobců podle ustanovení §4, §6 a §13 zákona č. 229/1991 Sb. a podle ustanovení §6 odst. 1, §7 odst. 2 a §8 odst. 3 vyhlášky č. 206/1958 Úředního listu a dospěl k závěru, že Pozemkový úřad v K. ve svém rozhodnutí z 26. 3. 2004 věc posoudil správně a žalobu uvedených žalobců neshledal důvodnou. Odvolací soud neshledal opodstatněným názor žalobců, že „tíseň a nápadně nevýhodné podmínky spatřují v tom, že přestože nabyvatel před převodem pozemků vystupoval v obecném zájmu na zajištění bytové potřeby pro občany jako statní orgán moci a správy, vystupoval, přitom vlastně v postavení nadřazeném a privilogovaném oproti právním předchůdcům žalobců, při určení ceny za tento převod nemovitostí; s tím pak souvisela skutečnost, že náhrada za převod nemovitostí byla složena na tzv. vázaný vklad“. Naproti tomu soud prvního stupně dospěl na podkladě zjištění učiněných v řízení před ním k tomu, že nedošlo k žádnému psychickému nátlaku na právní předchůdce žalobců, dále že by prodej nemovitostí smlouvou ze 6. 5. 1962 byl pro prodávající nápadně nevýhodný, když náhrada kupní ceny za nemovitosti byla složena na tzv. vázaný vklad, neboť složení zbytku úplaty (přesahující 30.000,- Kč) na bezúročný účet prodávajícího ukládala tehdy vyhláška č. 206/1958 Úředního listu; rovněž nebyl shledán rozpor mezi způsobem sjednání ceny, ani její výše, s tehdy platnými cenovými předpisy; nebylo také zjištěno, že by v době uzavření kupní smlouvy ze 6. 5. 1962 (i jejího dodatku) neprobíhala výstavba obytných domů na parcelách budovaného sídliště O.-L.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně byl také toho názoru, že tu byla správně posouzena otázka tísně a nápadně nevýhodných podmínek ve spojitosti s uzavřenou kupní smlouvou ze 6. 5. 1962, a to v tom směru, že nedošlo ke kumulativnímu spojení těchto dvou předpokladů ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud měl dále za to, že je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci „neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byl na jejich právní předchůdce vyvíjen nátlak ohledně prodeje a že převod nemovitostí smlouvou ze 6. 5. 1962 nelze kvalifikovat jako nápadně nevýhodný jen proto, že úhrada za ně byla složena jak tzv. vázaný vklad“.
Odvolací soud proto podle ustanovení §219 občanského soudního řádu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že z účastníků řízení se M. O. vzdalo náhrady nákladů řízení a dalším účastníkům řízení – I. P., R. J., A. Š. a L. ČR, státnímu podniku, v odvolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce M. N. a M. Ch. v řízení zastupoval, dne 9. 8. 2006 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 6. 10. 2006 podáno u Okresního soudu v Karviné, tedy ve lhůtě stanovené v 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 11. 8. 2006 doručen i účastnici řízení I. P., která až dne 24. 11. 2006 (tedy po uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu) předala na poště k doručení Okresnímu soudu v Karviné podání ve znění: „Připojuji se k dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 28. 6. 2006, sp. zn. 8 Co 106/2006 v plném rozsahu“.
Dovolatelé M. N. a M. Ch. ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, respektive i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé tu měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a z obsahu jejich dovolání vyplývalo, že mají za to,že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedení dovolatelé M. N. a M. Ch. vytýkali především soudu prvního stupně i soudu druhého stupně nesprávné hodnocení důkazů, provedených v tomto řízení, když jinak „dokazování jako takové považují za úplné“.
Za rozhodující pro posouzení celé věci (zejména sporných otázek tísně a nápadně nevýhodných podmínek při posuzování převodu nemovitostí ze 6. 6. 1962) je skutečnost, plynoucí i ze spisu Pozemkového úřadu v K. čj. PÚ-376/R-408.2/92-Pa, zda totiž vlastnický podíl J. N., prvního předchůdce žalobců, co do ½ vlastnil vůbec stát. Žalobci v tomto řízení totiž stále tvrdili a prokazovali, že majetek J. N. byl nedůvodně konfiskován vyměřen z 24. 5. 1946, čj. VII/A-245 ONV v K., jímž došlo ke zneužití dekretu č. 108/1945 Sb., neboť J. N. se ničím neprovinil a neměl být proto podle uvedeného dekretu postižen. Ani pozdější zápis v pozemkové knize, doplněný 18. 11. 1950 (podle rozsudku bývalého Státního soudu v Praze, oddělení v Brně, z 8. 6. 1949, sp. zn. Or IIa 242/49, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu z 2. 3. 1951, sp. zn. To V 63/50) nedopovídají skutečnému stavu věci, když totiž tu v citovaném rozsudku „není uveden trest propadnutí majetku ve prospěch státu“. Stát se tu tedy zmocnil protizákonně spoluvlastnického podílu ½ nemovitostí ve vztahu k celku. J. N. byl pak plně rehabilitován usnesením Krajského soudu v Ostravě z30. 8. 1990, čj. 2 Rt 19/1990, který nabyl právní moci 16. 10. 1990.
Za uvedených okolností nelze, podle názoru uvedených dovolatelů, souhlasit s názorem soudů obou stupňů, že tu při převodu nemovitostí na stát nebyly prokázány tíseň a nápadně nevýhodné podmínky tohoto převodu. Tento závěr soudů nelze odůvodňovat ani vyhláškou č. 206/1958 Úředního listu, neboť tato vyhláška znerovnoprávňovala vztahy soukromých vlastníků vůči státu a napomáhala k tomu, že na jedné straně byly fyzické osoby nuceny k odprodeji svého majetku a současně jim bylo znemožněno získat vyplacení celé kupní ceny tím, že převážná část kupní ceny musela být složena jako tzv. vázaná cena.
Přípustnost dovolání dovolatelů M. N. a M. Ch. bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 27 C 247/2004 Okresního soudu v Karviné), že by odvolací soud svým rozsudkem z 28. 6. 2006 (sp. zn. 8 Co 106/2006 Krajského soudu v Ostravě) řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým uvedeným rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Soudy obou stupňů posoudily projednávanou právní věc především podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, budou oprávněným osobám (§4 téhož zákona) vydaný nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku kupní smlouvy, uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, bylo co do výkladu ustanovení §6 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. poukázáno (na str. 48 /126/) na právní závěry uveřejněné již dříve (k výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) pod č. 34/1993, str. 123 /207/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem:
„Nápadně nevýhodnými podmínkami (§6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.) nelze rozumět jen rozpor s cenovými předpisy, ale i další okolnosti“.
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posoudit odděleně, třebaže věcně, případně skutkové spolu častou souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo na vydání věci.
Tísni se rozumí hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvené podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.“
Nápadnou nevýhodnost podmínek je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým (viz nález Ústavního soudu ČR z 24. 9. 1996, I.ÚS 179/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 6 pod č. 86).
Podmínka nabytí vlastnictví státem je nezbytná pro úspěšnost uplatněného restitučního nároku ze strany oprávněné osoby v případech jmenovitě uvedených v restitučních předpisech (viz §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo v ustanoveních §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku), ale nemusí být dána v případech, které má na zřeteli ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. nebo ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněný pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS-st.21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů) byly zaujaty např. i tyto právní závěr: Konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byly zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno zejména v předpisech restituční povahy; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Vzhledem k tomu, že v dovolání dovolatelů M. N. a M. Ch. bylo uvedeno např. i to, že vytýkají soudům obou stupňů nesprávné hodnocení provedených důkazů, lze rovněž ještě poukázat i na závěry z uveřejněné soudní judikatury ohledně posuzování výtek tohoto druhu, obsažených v dovoláních proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu: Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly zaujaty tyto právní závěry: Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů. Ani vadné nebo neúplná skutková tvrzení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v provedeném dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže naopak nepokládá za zjištěnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá.
Z uváděných ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě. nemohl tedy přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 28. 6. 2006 (sp. zn. 8 Co 106/2006 Krajského soudu v Ostravě), v němž vycházel v podstatě z týchž ustanovení právních předpisů i z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s hmotněpráními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), anebo že by řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ve svém rozsudku z 28. 6. 2006, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovené v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v některém jiném ustanovení občanského soudního řádu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Pokud účastnice řízení I. P. označila své podání z 21. 11. 2006 (které došlo soudu 27. 11. 2006) jako „připojení se k dovolání“, je třeba poukázat na to, jak již bylo rovněž shora uvedeno, že toto podání došlo soudu až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, takže u tohoto podání, označeném jako dovolání, nebyla rovněž dána přípustnost dovolání.
Vzhledem k uvedeným okolnostem nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustných.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žádnému z dalších účastníků řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu