ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3508.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 3508/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce KOMETA PS a.s. Brno , se sídlem v Brně, Ponava, Sportovní 486/4, IČ 607 21 651, proti žalovaným 1) HC KOMETA Brno , spolku se sídlem v Brně, Ponava, Sportovní 347/2, IČ 605 56 722, zastoupenému opatrovníkem JUDr. Janem Žižlavským, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, 2) Ing. L. G., CSc. , B., 3) Mgr. J. Č. , B., zastoupenému Mgr. Romanem Matulou, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 7, 4) Mgr. J. B. , B., 5) M. H. , B., zastoupenému JUDr. Petrem Kučerákem, advokátem se sídlem v Brně, Jiráskova 41, 6) V. B. , B., a 7) P. J. , B., žalovaní 2), 4), 6) a 7) zastoupeni JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o zaplacení částky 1.690.956,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 167/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2016, č. j. 44 Co 77/2011 - 859, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2), 4), 6) a 7) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 58.830,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Elišky Chobolové, advokátky se sídlem v Brně, Cihlářská 19.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 3) a 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobce KOMETA ZS a.s., IČ 607 21 669, se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 22. 5. 1998 domáhal, aby mu žalovaný 1) zaplatil částku 1.592.306,31 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že je vlastníkem Zimního stadionu za L.- stavba postavená na parcele č. 803/1, vše zapsáno na LV 300 pro k. ú. P. u Katastrálního úřadu Brno-město, že dne 1. 8. 1997 uzavřel s žalovaným 1) „smlouvu o pronájmu ledové plochy, nebytových prostor a obchodní spolupráci“, v níž se žalovaný 1) zavázal platit odměnu za poskytnuté služby, že v souladu s touto smlouvou vystavil 6 faktur, a to dne 13. 11. 1997, dne 9. 4. 1998, dne 24. 2. 1998, dne 11. 3. 1998, dne 7. 4. 1998, a dne 21. 4. 1998, které doručil žalovanému 1), avšak ten je neuhradil, i když jsou splatné. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 12. 2. 1999 žalobce navrhl změnu žaloby tak, aby žalovanému 1) byla uložena povinnost zaplatit mu částku 1.690.956,61 Kč s příslušenstvím, neboť v mezidobí došlo „k navýšení pohledávky“, jelikož žalobce vystavil dalších 9 faktur na plnění předmětu smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 8. 1997, a to dne 15. 5. 1998, 31. 5. 1998, 1. 6. 1998, 15. 6. 1998, 15. 6. 1998, 17. 7. 1998, 15. 7. 1998, 27. 8. 1998 a dne 31. 8. 1998. Dále uvedl, že žalovaný 1) mu uhradil pouze částečné splátky na některé faktury v celkové výši 273.952,30 Kč.
Dalším podáním doručeným soudu prvního stupně dne 3. 4. 2001 žalobce navrhl, aby „do řízení na straně žalovaného přistoupili další žalovaní, a to P. A., Ing. L. G., CSc., Mgr. J. Č. a Mgr. J. B. a aby soud připustil změnu žalobního petitu tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 1.690.956,61 Kč s příslušenstvím, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění i povinnost ostatních. Tento návrh žalobce odůvodnil tím, že jmenovaní jsou členy výkonného výboru občanského sdružení HC KOMETA Brno a jsou „takto odpovědni svým věřitelům za zaplacení závazků žalovaného. Za předpokladu, že žalovaný nebude schopen dostát svým závazkům proto, že členové statutárního orgánu v rozporu se zákonem snížili majetek žalovaného, aniž by uhradili své dluhy, nastupuje zde obecná povinnost členů statutárního orgánu nahradit věřitelům (žalobci) způsobenou újmu, resp. škodu“. Městský soud v Brně usnesením ze dne 12. 4. 2002, č. j. 37 C 167/98-52, připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastníci přistoupili P. A., Ing. L. G., CSc., Mgr. J. Č. a Mgr. J. B. a rovněž připustil navrhovanou změnu petitu žaloby.
Podáním předaným soudu prvního stupně dne 12. 3. 2004 žalobce navrhl, aby do řízení na straně žalovaných přistoupili další žalovaní, a to M. H. [nově zvolený předseda výkonného výboru žalovaného 1)], L. B. [nově zvolený člen výkonného výboru žalovaného 1)], P. J. [nově zvolený místopředseda výkonného výboru žalovaného 1)] a Ing. P. C. [bývalý člen statutárního orgánu žalovaného 1)], a současně navrhl změnu žalobního petitu tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit mu částku 1.690.956,61 Kč s příslušenstvím a uhradit náklady řízení, přičemž plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění i povinnost ostatních. Tento návrh žalobce odůvodnil jednak tím, že jmenovaní „měli obecnou odpovědnost přímo ze zákona“, že „obecnou povinnost řídících pracovníků občanského sdružení nepochybně stíhá §415 a násl. obč. zákoníku, potažmo §420 a násl. obč. zákoníku, zejména ve spojení s §424 obč. zákoníku“, dále tím, že se na ně „vztahuje obecná odpovědnost řídících pracovníků v pozici statutárního orgánu v takovém rozsahu, v jakém se tato odpovědnost vztahuje na statutární orgán např. obchodních společností a družstev“, jakož i tím, že „porušili svoji odpovědnost ve vztahu k zákonu o konkursu a vyrovnání, tj. nepodali návrh na prohlášení konkursu žalovaného 1)“, přičemž tato odpovědnost se taktéž posuzuje podle §420 obč. zák. Městský soud v Brně usnesením ze dne 26. 1. 2005, č. j. 37 C 167/98-217, připustil, aby do řízení na straně žalovaných přistoupili M. H., L. B., P. J. a Ing. P. C.
Podáním ze dne 7. 4. 2006 žalobce navrhl, aby na jeho místo vstoupila společnost KOMETA PS a.s. Brno, IČ 607 21 651, neboť na ni Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 12. 2005 postoupil svou pohledávku, která je předmětem tohoto řízení. Usnesením ze dne 9. 5. 2006, č. j. 37 C 167/98-463, Městský soud v Brně rozhodl, že v řízení bude s ohledem na postoupení pohledávky na straně žalobce pokračováno se společností KOMETA PS a.s. Brno, IČ 607 21 651.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, č. j. 37 C 167/98-653, žalobu, aby žalovaní byli zavázáni uhradit žalobci částku 1.690.956,61 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 10. 2009, č. j. 44 Co 362/2007-686, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) až 8) mu věc vrátil k dalšímu řízení, jinak řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a (původním) žalovaným 9).
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2009, č. j. KSBR 24 INS 4201/2009
-A-82, byl zjištěn úpadek dlužníka KOMETA PS a.s. Brno (žalobce), na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byla ustanovena advokátní kancelář Paroulek, Zrůstek, Lůdl, v.o.s, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 5/1699.
Vzhledem k tomu, že insolvenční správce žalobce navrhl pokračování v řízení, jednal Městský soud v Brně podle §264 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), na straně žalobce s insolvenčním správcem žalobce.
Rozsudkem ze dne 20. 12. 2010, č. j. 37 C 167/98-767, Městský soud v Brně žalobu znovu zamítl (výrok I.), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a žalobci uložil povinnost uhradit na nákladech řízení a) žalovaným P. A., Ing. L. G., CSc., Mgr. J. B., V. B. a P. J. částku 249.318,- Kč k rukám advokátky JUDr. Elišky Chobolové, b) žalovanému Mgr. J. Č. částku 165.425,- Kč k rukám advokáta JUDr. R. M., a c) M. H. částku 165.425,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Kučeráka.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (poté, co insolvenční soud usnesením ze dne 10. 3. 2010 vyslovil souhlas s vyjmutím pohledávky z konkursní podstaty dlužníka podle §227 zákona č. 182/2006 Sb.) jednal nadále s žalobcem jako s účastníkem řízení a po doplnění dokazování všemi 15 fakturami a listinou předloženou žalobcem, označenou jako zúčtování, rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 44 Co 77/2011-859, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným P. A. (který dne 11. 1. 2015 zemřel, aniž by zanechal majetek) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným P. A. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.); dále rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. a jen pokud se týká vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) změnil tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci 1.586.104,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1998 do zaplacení, jinak „ve zbytku výroku I., jakož i ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně“ potvrdil (výrok III.), a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 119.646,40 Kč (výrok IV.) a že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému Mgr. J. Č. částku 61.600,- Kč a žalovanému M. H. částku 61.600,- Kč k rukám jejich právních zástupců (výrok V.).
Měnící část výroku III. rozsudku odvolacího soudu o věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) je založena na závěru, že „prvních 5 faktur obsahuje jasné sdělení důvodu v podobě užívání ledové plochy a doby, za kterou je, přičemž příloha ke každé faktuře podává způsob výpočtu nájemného s odkazem, jaký účetní doklad byl podkladem zaúčtování ve prospěch prvního žalovaného, alias výtěžek ze spolupráce, že faktura 6, 8 a 11 obsahuje sdělení důvodu v podobě užívání stadionu a doby po rozpuštění ledu (vysvětleno ukončením hokejové sezóny v III/1998) s cenou, jak vyplývá z ujednání v čl. II/1 smlouvy (paušální) plus DPH, v posledním případě pak (správně) v poloviční výši vzhledem k datu odstoupení od smlouvy“. Potvrzující část výroku III. rozsudku odvolacího soudu o věci samé je pak založena na závěru, že „zbylé faktury v pořadí 7, 9, 10, 12 až 15 jsou převážně o předpisu úhrady za používání telefonu a jediná o opravě dosavadních fakturací tak, že se účtované částky zvyšují o přepočet podle správnější vyšší sazby daně DPH“. Jestliže však smlouva obsahuje ujednání, že „…odměnu za poskytnutí služeb…vymezených v předmětu této smlouvy…“, je nutno podle odvolacího soudu toto ujednání vyložit jako „telefonu včetně“. „O přičítání daně DPH k ceně podle smlouvy se v ní též nic nestanoví a akcept je v takových případech na rozhodnutí dlužníka. Jelikož není známo, že by někdy v průběhu doby smluvního poměru účastníků nastal spor…, lze soudit, že by příplatek daně ke každé fakturaci odměny tento žalovaný ještě akceptoval jako - právě - daň (všudypřítomnou), ale již méně pravděpodobně, aby jeho ústupky fiskálu šly donekonečna proto, že plátce daně nemá sám v těchto věcech pořádek“. Odvolací soud uzavřel, že „součet částek jen v první uvedené skupině faktur činí 1.860.056,31 Kč“, že „žalobce do řízení kvitoval dvojí úhradu 112.900 Kč a 161.052,3 Kč, tj. 273.952,3 Kč“, a k „úhradě proto zbývá: 1.586.104 Kč“.
Pokud pak žalobce uplatnil nárok na náhradu jím tvrzené škody ve výši žalované částky proti ostatním žalovaným, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce ani přes poučení soudu ve vztahu ke každému z nich nespecifikoval tvrzené protiprávní jednání těchto žalovaných, netvrdil vznik konkrétní újmy, která by měla být v příčinné souvislosti s jednoznačně definovaným protiprávním jednáním každého ze žalovaných a ani nenavrhl žádné důkazy, tedy z hlediska tvrzeného porušení obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody žalobce neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Podle odvolacího soudu tedy neschopnost tvrdit vznik škody a události, z níž škoda vznikla, „má fatální následek, universálně platný pro všechny právem upravené případy odpovědnosti za škodu“. Pro úplnost pak dodal, že ustálená judikatura nepřipouští možnost úspěšně uplatnit právo na náhradu škody podle §3 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), nebyl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka nebo návrh na vyrovnání vůbec podán a nebyl-li na základě takového návrhu (lhostejno, zda podaného dlužníkem nebo věřitelem) osvědčen úpadek dlužníka prohlášením konkursu na jeho majetek, povolením vyrovnání, případně zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku. V daném případě bylo sice zjištěno, že v období od 6. 4. 1999 do 2. 8. 2000, tj. v době, kdy žalovaní byli členy statutárního orgánu žalovaného 1), probíhalo řízení o prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1), tento návrh však původní žalobce vzal zpět a řízení bylo pravomocně zastaveno (dne 5. 8. 2000). Ustanovení obchodního zákoníku o ručení členů představenstva akciových společností (podobně družstev nebo jednatelů společnosti s ručením omezeným) za závazky společnosti se na žalovaného 1) nevztahují, jelikož je subjektem zřízeným podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (zrušeného s účinností od 1. 1. 2014). Ustanovení §6 odst. 2 písm. f) tohoto zákona totiž ponechalo zásady hospodaření vlastní úpravě a „proto se žalobce nemohl obejít bez tvrzení porušení určité povinnosti člena/funkcionáře podle Stanov nebo jiných závazných vnitřních předpisů žalovaného 1)“.
Proti potvrzující části výroku III. rozsudku odvolacího soudu a proti výroku V. tohoto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka, „zda členové výkonného výboru (jednatelé) subjektů občanských sdružení (zřízených podle zákona o sdružování občanů č. 83/1990 Sb.) podléhají úpravě obchodního zákoníku o ručení členů představenstva akciových společností (podobně družstev nebo jednatelů společnosti s ručením omezeným) za závazky společnosti“. Za nesprávný z hlediska ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. považuje závěr odvolacího soudu, že v dané věci tehdy platná úprava obchodního zákoníku o ručení členů představenstva akciových společností (podobně družstev nebo jednatelů společnosti s ručením omezeným) za závazky společnosti na členy výkonného výboru (jednatele) subjektů občanských sdružení (zřízených podle tehdy platného zákona o sdružování občanů č. 83/1990 Sb.) nedopadá. Dovolatel poukazuje na to, že zákon o sdružování občanů „zcela opomíjel výslovně zakotvit“ odpovědnost členů občanských sdružení, resp. členů jejich řídících orgánů, a že až do nabytí účinnosti nového občanského zákoníku byla problematika odpovědnosti a ručení statutárních orgánů (řídících orgánů) obchodních společností upravena ustanoveními §195 odst. 5 a 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Protože však taková právní úprava v zákoně o sdružování občanů absentuje, je nutné analogicky, resp. subsidiárně, aplikovat tato ustanovení obchodního zákoníku, která vymezují povinnost členů příslušného řídícího orgánu jednat s péčí řádného hospodáře. Takovýto výklad reflektuje právní kontinuitu v dané oblasti tak, jak je zakotvena v ustanovení §159 odst. 1 a 2 nového občanského zákoníku a v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní 2), 4), 6) a 7) navrhli - s poukazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 741/2004 - aby dovolání bylo zamítnuto, případně odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným zaměstnancem s právnickým vzděláním, ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Potvrzující část výroku III. rozsudku odvolacího soudu o věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) je založena na závěru, že žaloba o zaplacení (odvolacím soudem přesně nespecifikované) částky - představující rozdíl mezi žalobcem požadovanou částkou 1.690.956,61 Kč s příslušenstvím a částkou 1.586.104,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1998 do zaplacení přiznanou žalobci měnící částí tohoto výroku - není ohledně úhrady vystavených faktur 7, 9, 10 a 12 až 15 (úhrady za používání telefonu a úhrady za vyšší sazbu DPH) již ohledně základu důvodná; tuto část výroku rozsudku odvolacího soudu žalobce dovoláním nenapadl, jak z obsahu tohoto podání vyplývá.
Potvrzující část výroku III. rozsudku odvolacího soudu o věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2) až 7) o zaplacení částky 1.690.956,61 Kč s příslušenstvím (v níž je zahrnuta i částka představující rozdíl mezi žalobcem požadovanou částkou 1.690.956,61 Kč s příslušenstvím a částkou 1.586.104,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 10. 1998 do zaplacení) z titulu uplatněného nároku na náhradu jím tvrzené škody, kterou žalobce dovoláním napadl, je pak založena na závěru, že žalobce ani přes poučení soudu neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, neboť nespecifikoval jím tvrzené protiprávní jednání těchto žalovaných, netvrdil vznik konkrétní újmy (škody), která by měla být v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním každého ze žalovaných, a ani k prokázání svých tvrzení nenavrhl žádné důkazy; tedy jinak řečeno, odvolací soud v této části dospěl k závěru, že žalobce ani přes poučení soudem neprokázal základní předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaných 2) až 7) za škodu, které musí být naplněny kumulativně (zavinění se předpokládá). Břemeno tvrzení i důkazní břemeno o rozhodujících skutkových okolnostech leží na žalobci a ukládají mu, aby prokázal všechny předpoklady odpovědnosti za škodu; pokud žalobce neunese břemeno tvrzení a důkazní břemeno, stíhá jej nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu.
Žalobce v dovolání napadl ve vztahu mezi ním a žalovanými 2) až 7) jen závěr odvolacího soudu, že „tehdy platná úprava obchodního zákoníku o ručení členů představenstva akciových společností (podobně družstev nebo jednatelů společnosti s ručením omezeným) za závazky společnosti na členy výkonného výboru (jednatele) subjektů občanských sdružení (zřízených podle tehdy platného zákona o sdružování občanů č. 83/1990 Sb.) nedopadá“. Primární závěr odvolacího soudu, že žalobce neprokázal základní předpoklady odpovědnosti žalovaných 2) až 7) za škodu, tedy vznik škody, protiprávní jednání každého z těchto žalovaných ani příčinnou souvislost mezi těmito dvěma předpoklady (zavinění se předpokládá), žalobce nenapadl ani nezpochybnil. Jestliže tedy tento závěr odvolacího soudu žalobce nenapadl, nemohlo by se řešení jím formulované otázky, „zda členové výkonného výboru (jednatelé) subjektů občanských sdružení (zřízených podle zákona o sdružování občanů č. 83/1990 Sb.) podléhají úpravě obchodního zákoníku o ručení členů představenstva akciových společností (podobně družstev nebo jednatelů společnosti s ručením omezeným) za závazky společnosti“, projevit v jeho poměrech kladně, když v řízení nebyly prokázány základní předpoklady odpovědnosti těchto žalovaných za jím tvrzenou škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované tamtéž pod č. 48/2006; podle těchto rozhodnutí spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka přípustnosti dovolání či je dovolání nedůvodné).
Nelze tudíž než uzavřít, že dovolání žalobce proti napadené části výroku III. rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
V dovolání je sice rovněž uvedeno, že směřuje i proti části výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž ve výroku III. o náhradě nákladů řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a proti výroku V., jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, avšak s ohledem na to, že dovolání neobsahuje jakékoliv tvrzení, argument, či údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), nelze v tomto rozsahu pro vadu dovolání v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti potvrzující části výroku III. rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jakož i proti uvedeným výrokům tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2), 4), 6) a 7) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaným 2), 4), 6) a 7) v tomto řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce celkem 48.320,- Kč [§7 bod 6., §8 odst. 1, §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., za zastupování čtyř osob] a náhrada hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalovaných 2), 4), 6) a 7) osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným 2), 4), 6) a 7) vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 10.210,20 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 58.830,20 Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalované 2), 4), 6) a 7) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 3) a 5) se výrok o náhradě nákladů řízení opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaným 1), 3) a 5) v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu