ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3513.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3513/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů : 1. M. R., a 2. L. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 1. 2. 2007, sp. zn. 13 Co 385/2005, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 485/2000 (žalobců M. R. a L. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným A. P. f. ČR, a B. J. H., i C. M. V., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Jihlavě v původním znění (se změnou připuštěnou pak usnesením uvedeného soudu pod č. j. 5 C 485/2000-33), bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě z 26. 7. 2003, č. j. 5 C 485/2000-178. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že vlastníkem domu čp. 157 s pozemkem parc. č. 1 v katastrálním území R. (obec J.), zapsaných na listu vlastnictví č. 139 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro V. (pracoviště J.) je ČR a že tyto nemovitosti jsou ve správě P. f. ČR. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozsudku žalovanému P. f. ČR 1.455,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo dále uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným J. H. a M. V. částku 34.588,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům bylo také uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Jihlavě na úhradu nákladů řízení placených v tomto řízení 4.995,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci L. H. bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Jihlavě 3.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 1. 2. 2007, sp. zn. 13 Co 385/2005. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě z 26. 7. 2005, č. j. 5 C 485/2000-178, potvrzen ve výroku (označeném I.) ve věci samé a ve výroku (označeném V.) o úhradě soudního poplatku. Ve výroku označeném II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovanému P. f. ČR na náhradu nákladů řízení 727,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ve výroku (označeném III.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že každý ze žalobců je povinen nahradit žalované J. H. 9.023,- Kč a žalované M. V. rovněž 9.023,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ohledně nákladů řízení odvolacího řízení bylo uloženo každému ze žalobců, že je povinen zaplatit na účet Okresního soudu v Jihlavě na úhradu placených nákladů řízení 2.497,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo uloženo každému ze žalobců zaplatit žalované J. H. 7.293,80 Kč a žalované M. V. rovněž 7.293,80 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl shledán správným ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, ale bylo shledáno nutným změnit rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi žalobci a žalovanými J. H. a M. V.
Odvolací soud poukazoval na to, že v tomto soudním řízení žalobci požádali o převedení nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, do vlastnictví jako oprávněné osoby, které měly vůči žalovanému P. f. ČR pohledávku z titulu nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář. Soudem prvního stupně bylo shledáno, že uspokojení pohledávky žalobce M. R. vůči žalovanému P. f. ČR bylo zajištěno formou jiného plnění než poskytnutím nemovitosti, a ohledně žalobce L. H. dospěl k závěru, že tento žalobce nemá vůči žalovanému P. f. ČR žádnou pohledávku. Za tohoto stavu pak uplatněný žalobní návrh o určení vlastnictví státu k nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, respektive o určení, že nemovitost je ve správě P. f.ČR, nemůže nic změnit na právním postavení žalobců.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že tu v daném případně nelze právní úpravu o poskytování náhrad za nevydané pozemky podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vztahovat i k nárokům na náhradu za živý a mrtvý inventář, když tyto náhrady jsou uspokojovány postupem podle §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud také neshledal, že by vyhovění žalobci uplatňované určovací žalobě bylo možné dovozovat z ustanovení §11 odst. 2, 3 a 5 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud byl i toho názoru, že tu nebylo možné vzít v úvahu ustanovení později přijatého zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, neboť vzhledem k tomu, že o žádosti žalobce L. H. bylo rozhodováno ohledně převodu nemovitosti již v roce 1997, šlo by tu o retroaktivitu právních předpisů. Lze tu také použít z uvedených předpisů kriteria přednosti rozhodování o nároku osoby domáhající se převodu nemovitostí v rámci privatizace před rozhodováním o nároku osoby snažící se dosáhnout jiné uspokojení svého restitučního nároku. Dovolací soud proto dovozoval, že tu žalobci L. H. nevzniklo přednostní právo na uspokojení jeho privatizačního nároku, takže tu není na místě vyhovění určovací žalobě tohoto žalobce.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; ve výroku o nákladech řízení přikročil odvolací soud ke změně tohoto výroku rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu s přihlížením k ustanovením §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12. 3. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 10. 5. 2007 podáno (ve smyslu ustanovení §42 občanského soudního řádu a podle zákona č. 227/2000 Sb.) u Okresního soudu v Jihlavě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale také, že řízení v této právní věci je postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu/.
Dovolatelé především vytýkali nesprávný právní názor při aplikaci ustanovení §17 odst. 2, 3 a 5 zákona č. 229/1991 Sb. /ohledně konkurence osob, z nichž jedna uplatnila restituční nárok a druhá aplikovala privatizační nárok/; dovolatelé na rozdíl od názoru odvolacího soudu, kladoucího důraz na to, co je stanoveno v §17 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., zastávají názor, že je tu rozhodující hledisko zakotvené v §17 odst. 5 téhož zákona.
Dovolatelé dále nepokládají za správný právní názor odvolacího soudu, že tu nelze při posuzování nároku žalobce L. H. přihlížet k jeho přednostnímu postavení jako jednoho z nájemců bytů v domě čp. 157 v obci J. ve smyslu ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru dovolatelů je tu naopak nutné aplikovat ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., a to pokud jde o přednostní postavení uvedeného žalobce při uplatňování v tomto řízení dokládaného nároku.
Důsledkem uvedené aplikace ustanovení §17 zákona č. 229/1991 Sb. odvolacím soudem, kterou dovolatelé pokládají za nesprávnou, pak odvolací soud dospěl i k dalšímu nesprávnému právnímu názoru, a to že žalobci údajně vůbec nemají naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Jako vytýkanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, dovolatelé uváděli, že „soud prvního stupně neprovedl účastnický výslech žalobce M. R., přestože byl k důkazu navrhován; odňal takto tomuto žalobci možnost vyjádřit se k věci“; neprovedením tohoto účastnického výslechu, jako zásadního důkazu, došlo k porušení procesních práv žalobců a kvůli tomuto nesprávnému postupu v řízení měl být, podle názoru dovolatelů, zrušen rozsudek soudu prvního stupně.
Ve vyjádření žalovaného P. f. ČR k dovolání dovolatelů uváděl tento žalovaný, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože soudy obou stupňů zjistily všechny potřebné skutečnosti pro rozhodnutí a věc posoudily správně i po právní stránce. Podle názoru P. f. ČR „žalobci tu nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva státu k předmětným nemovitostem, když z takového určení bez dalšího vůbec nevyplývá, že P. f. ČR byl povinen převést označené nemovitosti právě na žalobce. Podle názoru P. f. ČR nelze pokládat za správný názor, že v daném případě mají žalobci přednostní postavení podle §17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. (jak již byla tato otázka řešena dříve v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze 16. 11. 1999, 2 Cdon 893/97).
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s hmotněprávními ustanoveními §17 odst. 2, 3 a 5 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě).
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu je právní vztah nebo právo, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zásadně vyloženo, že „naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho postavení stalo nejistým“.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS – st. 21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl k výkladu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu zaujat právní závěr : „Tvrzení vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalobce podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 20. 6. 1995, III. ÚS 17/95 (uveřejněném pod č. 35 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor : „O naléhavý právní zájem /§80 písm. c) občanského soudního řádu/ může zásadně jít tehdy, jestliže bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, by bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právo stalo nejistým, což znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, popřípadě hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohlo být právo ohroženo, případně pro nejisté své postavení by mohl být někdo vystaven konkrétní újmě“.
Podle ustanovení §17 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. postupuje P. f. (pokud tento zákon nestanoví jinak) při převodu majetku státu podle zvláštních předpisů (zejména podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby). Do schválení privatizačního projektu anebo v souladu s ním může pozemkový fond nemovitý majetek dát do užívání jiným osobám.
Podle ustanovení §17 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. může pozemkový fond převést nemovitosti ve vlastnictví státu, na které nebylo ve lhůtě uvedené v §13 zákona č. 229/1991 Sb. uplatněno právo na jejich vydání, a to zejména do vlastnictví oprávněných osob k uspokojení jejich nároku na náhradu podle §14 až §16 nebo §20 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle §17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. jestliže má o nemovitosti ve vlastnictví státu zájem více fyzických osob, mají přednost při postupu podle §17 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. dosavadní uživatelé a dále samostatně hospodařící rolníci. Z ostatních zájemců mají přednost osoby trvale bydlící v obci, v jejichž katastrálním území jsou nemovitosti.
Pravidla uvedená v §17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. byla stanovena pro postup při převodech nemovitostí podle zákona o privatizaci (viz §17 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). U převodů nemovitosti do vlastnictví oprávněných osob k uspokojení jejich nároků na náhradu podle §14 a §16 nebo §20 zákona č. 229/1991 Sb. (tedy převodů podle §17 odst. 3 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.) nelze dát za pravdu názoru, že by i zde byl pozemkový fond povinen – navíc pod sankcí neplatnosti právního úkonu – respektovat pořadí zájemců o převod podle kritérií uvedených v §17 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. (k tomuto závěru dospěl již senát Nejvyššího soudu v neuveřejněném rozhodnutí ze 16. 11. 1999, 3 Cdon 893/97).
I právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, ovšem jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K postavení P. f. ČR při převádění pozemků na oprávněné osoby (zejména podle ustanovení zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků) byl v nálezu Ústavního soudu ČR ze 4. 3. 2004, III. ÚS 495/02, uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR zaujat právní závěr : „I v případech, kdy stát vystupuje jako účastník soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůlí: jeho jednání se musí řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření jiné subjekty. Při posuzování pozice státu v takových vztazích nelze proto cele abstrahovat od druhé dispozice státu, tj. té, v níž vykonává svou hlavní funkci, tedy státní moc“.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 1. 2. 2007 (sp. zn. 13 Co 385/2005 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, neboť odvolací soud při posuzování projednávané právní věci neaplikoval jiné neodpovídající předpisy, ani se nedostal do rozporu s citovanými výkladovými závěry ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, ani z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány). Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 1. 2. 2007 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože odvolací soud neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, neshledal dovolací soud u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu posuzovat dovolací důvody, uplatněné v dovolání dovolatelů (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné....“). Vzhledem k tomu, že v dovolání dovolatelů byly uplatněny i výtky, týkající se skutkových zjištění, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení soudu ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, lze poukázat i na to, jak je v uveřejněné judikatuře soudů vykládáno posuzování výtek uvedeného druhu v dovolacím řízení. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly uvedeny tyto závěry : Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, jež jsou stanoveny jako důvody dovolání v občanském soudním řádu (viz §241a o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu vyplývá.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. ledna 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu