ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3518.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3518/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. spol. s r. o., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví a neplatnosti smlouvy o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 35 C 356/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2007, č. j. 11 Co 69/2007-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám advokáta na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň – město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2006, č. j. 35 C 356/2005-59, zamítl žalobu o určení, že ČR je vlastníkem a žalobce, P. f. Č. r., správcem pozemku parc. č. 560 v katastrálním území M. (výrok I). Současně nevyhověl ani žalobě o určení neplatnosti smlouvy o převodu označeného pozemku, uzavřené účastníky dne 24. 6. 2005 a evidované pod číslem 7PR05/75 (výrok II), a uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok III). Vycházel ze zjištění, že žalovaný smlouvami o postoupení pohledávek získal nárok na převod jiných (náhradních) pozemků za pozemky, které nelze oprávněným osobám vydat, podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). K uspokojení nároku uzavřel s žalobcem dne 24. 6. 2005 smlouvu o převodu označeného pozemku, v tzv. zvláštním režimu, postupem schváleným usnesením prezidia P. f. ČR dne 7. 6. 2005. Žalovaným vybraný pozemek nebyl uveden mezi pozemky určenými k prodeji podle veřejné nabídky žalobce, podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně jiných zákonů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“); na žalovaného byl v souladu se shora označeným usnesením prezidia P. f. převed v situaci, kdy se žalovaný domáhal uspokojení svého práva u soudu žalobou, jíž vzal následně zpět. Při právním posouzení věci soud prvního stupně zaujal právní názor, že postup při převodech náhradních pozemků nebyl právními předpisy regulován. Účastníky uzavřená smlouva proto neodporuje zákonu ani dobrými mravům a není neplatná (§39 občanského zákoníku). Jednání žalobce při uzavření smlouvy nelze klást k tíži žalovaného, který se na základě smlouvy stal vlastníkem předmětného pozemku. Žaloba, jíž se žalobce domáhá určení vlastnictví k předmětnému pozemku, proto obstát nemůže. Návrh na určení neplatnosti smlouvy je nedůvodný již proto, že na žádaném určení nemá žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), jelikož otázka platnosti smlouvy má ve vztahu k otázce určení vlastnického práva povahu otázky předběžné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změnil a určil, že Č. r. je vlastníkem a žalobce správcem pozemku parc. č. 560 v katastrálním území M. (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Přijal názor soudu prvního stupně, že postup P. f. při převodu náhradních pozemků - před přijetím zákona č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě s účinností od 14. 4. 2006 včleněno ustanovení §11a – nebyl detailněji upraven. Avšak zdůraznil, že účelem zákona o půdě bylo zmírnění následků některých majetkových křivd způsobených v rozhodném období oprávněným fyzickým osobám, nikoliv obohacení jiných osob, které získaly restituční nároky jejich postoupením. Jestliže pozemek, který byl převeden žalovanému, nebyl nabídnut k převodu oprávněným osobám formou veřejné nabídky P. f., došlo tím k obcházení zákona. Postup, kdy si žalovaný sám vybral pozemek ve vlastnictví státu, aniž by se jednalo o pozemek uvedený ve veřejné nabídce P. f., je vůči jiným oprávněným osobám diskriminační a současně odporuje dobrým mravům. I proto je účastníky uzavřená smlouva podle §39 občanského zákoníku neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které označil za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z obsahu dovolání lze dovodit, že jím uplatnil dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. V dovolání vyjádřil svůj názor, že před účinností zákona č. 131/2006 Sb. (jímž bylo do zákona o půdě nově včleněno ust. §11a), nebyl postup při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám regulován. Podle žalovaného neobstojí závěr odvolacího soudu, že nároky oprávněných osob (či osob, který získaly nárok jeho postoupením) bylo možné uspokojit pouze převodem pozemků z veřejné nabídky žalobce. P. f. byl dlouhodobě nečinný a se zveřejňováním nabídky pozemků určených k převodu (dle názoru žalovaného „nad rámec platné úpravy“) započal až v roce 1997. Vzhledem k množství neuspokojených nároků a omezené nabídce zůstalo na oprávněných osobách, aby si vhodné pozemky sami vyhledaly a požádaly P. f. ČR o jejich převod do vlastnictví. Tímto způsobem, jakým pozemek nabyl žalovaný, mohly postupoval i jiné oprávněné osoby. Názor odvolacího soudu, že řada těchto osob byla z převodu vyloučena, je proto nesprávný. Že takto postupovaly i další oprávněné osoby, je zřejmé již z množství P. f. uzavřených smluv, v řádu tisíců. Ani smlouva uzavřená s žalovaným nemůže se proto příčit dobrým mravům a není neplatná. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě aby jej „změnil tak, že tímto rozhodnutím bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně“.
Žalobce označil rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Jde-li o zpochybňované právní posouzení věci, odkázal na konstantní judikaturu dovolacího soudu, zejména rozsudek ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že k platnosti smlouvy o převodu náhradních pozemků je třeba dodržet postup stanovený zákonem č. 95/1999 Sb. Argumentuje-li dovolatel množstvím smluv, které uzavřel žalobce s jinými osobami „mimo veřejnou nabídku“, jednalo se zejména o smlouvy uzavřené s osobami jiné kategorie, u nichž takový postup zákon připouští. Žalobce je povinen chránit majetek státu, přičemž porušování zákonem stanoveného postupu při převodu pozemků ve svých důsledcích zasahuje i do práv dalších oprávněných osob, jejichž postavení nebylo rovné. Krom nyní posuzovaného případu uzavřel žalobce (a jeho dceřiná společnost) s P. f. ČR další smlouvy, jimiž měl získat lukrativní pozemky velkého rozsahu, vše na podkladě (nepublikovaného) usnesení prezidia P. f. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) – se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu - postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu a z důvodu uplatněného v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Shledal, že dovolání není opodstatněné.
K otázce právního režimu smluv o převodu náhradních pozemků oprávněným osobám za pozemky nevydané podle §11 odst. 2 zákona o půdě, které byly uzavřeny v době od 1. 1. 2003 do 14. 4. 2006 oprávněnými osobami (případně osobami, která získaly restituční nárok jeho postoupením; §33a odst. 1 zák. o půdě) a P. f. Č. r., se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (na který poukazuje i žalobce a jenž byl uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, ročník 2008, pod pořadovým č. C 5293), dospěl dovolací soud k závěru, že pro posouzení platnosti právního úkonu, který má být titulem přechodu vlastnického práva k pozemku, není rozhodující obsah vnitřního předpisu P. f. Č. r. (jako jednoho z účastníků občanskoprávního vztahu), ale pouze právní úprava provedená obecně závazným předpisem. Za nesprávný označil názor, že od 1. 1. 2003 (po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech), nebyl postup P. f. Č. r. při poskytování náhradních pozemků právně regulován. Již v té době platil zákon č. 95/1999 Sb., který poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám začlenil do systému převodů, v zákoně uvedených, jak výslovně plyne i z ust. §1 odst. 2 písm. a) tohoto zákona. Smyslem zákona bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky (i požadavky jiných osob na převod) a upravit postup P. f. při jejich vyřizování. Převody zákon souhrnně upravil jako prodej, i když ve skutečnosti předpokládal též převody oprávněným osobám, jejichž nárok na převod vznikl nevydáním pozemků nacházejících se v katastrálním území obce nebo v sousedním katastrálním území (§7 odst. 5 ve znění zákona č. 253/2001 Sb., platném v roce 2005). Podle této konstrukce - která zřejmě vycházela z toho, že ceny převáděného pozemku a ceny nevydaných pozemků nemohly být totožné - byl při prodeji započten do plnění nárok na náhradní pozemek. Předpokladem pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon proto ukládal v §7 odst. 2 P. f. oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu. Oznámení o vyhlášení prodeje podle tohoto ustanovení byl P. f. dále povinen zveřejnit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Zájemci o pozemek měli pak lhůtu jednoho měsíce ode dne vyhlášení prodeje na úřední desce k tomu, aby písemně požádali o jeho převod (prodej). Zákon upravoval postup P. f. v případech, kdy mezi zájemci o převod pozemku byly oprávněné osoby. Nedodržení zákonem stanoveného postupu při převodu náhradních pozemků má za následek absolutní neplatnost smlouvy (dvoustranného právního úkonu) podle §39 obč. zák.
Ke shora citovanému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. kupř. usnesení ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1224/2004; ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 547/2008; ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1084/2007; ze dne 19.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 1598/2008; a mnohá další) a neshledává žádné relevantní důvody, pro které by se od něj měl odchýlit právě v nyní posuzované věci. Řešenou otázkou se v minulosti zabýval i Ústavní soud, který výklad právních předpisů podaný dovolacím soudem o této právní otázce označil za ústavně konformní (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 606/08).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jejichž správnost dovolatel nenapadá) vyplývá, že postup stanovený zákonem č. 95/1999 Sb. nebyl v posuzované věci dodržen. Skutečnosti uplatněné žalovaným v dovolání ke zpochybnění věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu vést nemohou. Z hlediska právního posouzení věci je nepodstatná (právně nezávažná) i námitka žalovaného o množství žalobcem uzavřených smluv o převodu náhradních pozemků vybraných oprávněnými osobami, bez předchozího zveřejnění oznámení prodeje zákonem stanoveným způsobem. Právě s ohledem na množství neuspokojených nároků oprávněných osob (a osob, které nárok získaly jeho postoupením) bylo třeba bezpodmínečně trvat na dodržování zákonem stanoveného postupu při převodu náhradních pozemků, který byl jedním z prostředků k zajištění rovného postavení oprávněných osob při uspokojování nároků a vylučoval libovůli či dokonce svévoli P. f. Č. r.
Závěr odvolacího soudu, že smlouva o převodu předmětného náhradního pozemku, uzavřená účastníky dne 24. 6. 2005, je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná a nemohla mít tudíž za následek převod vlastnického práva, které v takovém případě zůstává zachováno státu, Č. r., je proto správný, byť k němu odvolací soud dospěl i z jiných než shora uvedených důvodů.
Jelikož se žalovanému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu (a jeho obsahové konkretizace) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo, a dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Ve věci úspěšný žalobce má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení v plné výši (§243b odst. 5, věta prvá, §224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř.). K těmto nákladům na jeho straně patří odměna advokáta 20.000,- Kč (§5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., v platném znění), snížená o 50% na částku 10.000,- Kč, neboť v dovolacím řízení zástupce žalobce učinil pouze jeden úkon právní služby (§18 odst. 1 téže vyhl.); spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a částkou 1.957,- Kč odpovídající 19% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí náklady žalobce v dovolacím řízení celkem 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. listopadu 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu