ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.354.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 354/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele XAVEROV, akciová společnost, IČ 2724 2731, 147 00 Praha 4, Lopatecká 223/13, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 6. 6. 2011, sp. zn. 68Co 547/2009, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60C 44/2006 (žalobce XAVEROV, a. s. , 147 00 Praha 4, Lopatecká 223/13, proti žalovaným: 1) Pozemkovému fondu ČR, IČ 4579 7072, Praha 3, Husinecká 1024/11a, zastoupenému JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Na Příkopě 22, a 2) Státnímu statku hlavního města Prahy, státnímu podniku v likvidaci, IČ 0006 4092, Praha 5, Holečkova 8, zastoupenému JUDr. Petrem Medunou, advokátem, 110 00 Praha 1, Rytířská 10, o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejších účastníků řízení: a) A. I., P. , b) Strojservisu Praha, s. r. o., Praha 9, Náchodská 30, zastoupeného JUDr. Václavem Luťchou, advokátem, 110 00 Praha 1, Opatovická 18, c) Fossum Vermietungsgesellschaft Praha, s. r. o., IČ 2570 8706, Praha 2, Kateřinská 466/40, zastoupeného JUDr. Petrem Mrázkem, advokátem, 110 00 Praha 1, Senovážné náměstí č. 23, d) Ing. L. M., P., e) H. R. P., a f) S. M., P., zastoupených (a, b, d, e, f) Ing. Jiřím Vaštou, 100 00 Praha 10, Netlucká 65/7, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 z 23. 3. 2009, č. j. 60C 44/2006-372. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo výrokem (označeným I.) zastaveno řízení o žalobním návrhu žalobce, jímž se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku v katastrálním území H. (obec P.), dále pozemku v katastrálním území H. P. (obec P.) a pozemku v katastrálním území H. (obec P.). Výrokem (označeným II.) téhož rozsudku bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemku (vzniklého z pozemku) v katastrálním území H. P. (obec P.), dále pozemku (vzniklého z pozemku v katastrálním území H. P. (obec P.) a také pozemku (vzniklého z pozemku) v katastrálním území H. P. (obec P.), tedy pozemků zapsaných u Katastrálního území pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště P.). Byl však výrokem téhož rozsudku soudu prvního stupně (označeným III.) zamítnut žalobní návrh žalobce, jímž se domáhal určení, že je vlastníkem dalších pěti pozemků v katastrálním území H. (obec P.) a dalších 36 pozemků v katastrálním území H. P. (obec P.), s to s připojením geometrických plánů (jako příloh č. l. 1, 2 a 5), na nichž byly žalobcem uvedené pozemky vyznačeny. Žalobci bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému Pozemkovému fondu ČR 15.827,- Kč a žalovanému Státnímu statku hlavního města Prahy 17.969,- Kč, vedlejší účastnici řízení A. I. 11.800,- Kč, vedlejšímu účastníku řízení Strojservisu Praha, s. r. o., 16.184,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení Fossum Vermietungsgesellschaft Praha, s. r. o., 14.756,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku; ve vztahu mezi žalobcem a původní vedlejší účastnicí řízení A. M. bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 z 23. 3. 2009, č. j. 60C 44/2006-372 (ve znění opravného usnesení ze 17. 7. 2009, č. j. 60C 44/2006-432) bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 6. 6. 2011, sp. zn. 68Co 547/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v odvoláním napadeném výroku o věci samé (označeným III.), ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným Státním statkem hl. m. Prahy a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky řízení na straně žalovaných (tedy ve výrocích označených V., VI., VII., VIII. a IX). Ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným Pozemkovým fondem ČR byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žádný z těchto účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce je povinen na jejich úhradu zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR 27.960,- Kč, žalovanému Státnímu statku hl. m. Prahy 25.800,- Kč, vedlejšímu účastníku řízení Strojservisu Praha 25.800,- Kč a vedlejšímu účastníku řízení Fossum Vermietungsgesellschaft Praha 25.080,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo však rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky řízení A. I., Ing. L. M., H. R. a S. M. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal správnost rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§212 a §212a občanského soudního řádu) v mezích odvolání (napadajícího zejména zamítavý výrok ve věci samé) a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Žalující akciová společnost nastoupila v tomto řízení na místo původního žalobce Xaverov, a. s. (IČ 2738 5213), a domáhala se rovněž určení vlastnického práva k pozemkům v katastrálním území H. a H. P. (v žalobě specifikovaným) s poukazem na původní přídělové listiny bývalého Okresního národního výboru P. z 28. 1. 1957 a z 2. 4. 1959 a na administrativní dohodu z 5. 3. 1957 a na to, že jako její právní předchůdci předcházeli Státní plemenářský statek Xaverov, n. p., a dále n. p. Drůbežnictví Xaverov, Drůbežářský průmysl, koncern Praha, a. s., a Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických, technických a obchodních služeb, který byl posléze rozhodnutím Ministerstva zemědělství z 29. 3. 1991 zrušen bez likvidace ke dni 31. 3. 1991; veškerý majetek zrušeného státního podniku byl vložen do vlastnictví společnosti Xaverov, a. s., Praha, a to včetně pozemků, k nimž měl zrušený státní podnik právo hospodaření.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně na základě jím provedených zjištění měl za prokázáno, že žalující akciová společnost Xaverov je právním nástupcem bývalého Státního plemenářského statku Xaverov, n. p. Rovněž měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně správně z provedených zjištění dovodil z jakých pozemků vznikly pozemky v katastrálních územích H. a H. P., o něž jde v tomto řízení, a že tyto pozemky jsou konkrétními odkazy na geometrické plány (které měl soud k dispozici) individualizovány tak, aby mohlo být posuzováno vlastnické právo k nim. Odvolací soud poukazoval také na to, že soud prvního stupně vzal z provedených zjištění za prokázáno, že Státní plemenářský statek Xaverov, n. p., byl ke dni 1. 1. 1964 zrušen bez likvidace a jeho majetek byl převeden na Drůbežnictví, národní podnik, Xaverov; ke dni 1. 1. 1989 veškerá majetková práva národního podniku Drůbežářství, n. p., přešla na Drůbežářský průmysl koncern Praha, který byl zrušen k 31. 12. 1988, a s účinností od 1. 1. 1989 byl založen Drůbežářský průmysl, státní podnik biologických, technických a obchodních služeb; ten byl zrušen dne 29. 3. 1991 bez likvidace a jeho majetek, včetně pozemků, k nimž měl právo hospodaření byl ke dni 31. 3. 1991 převeden do akciové společnosti Xaverov, a. s. Praha (IČ 1619 3326) a následně také na žalobce Xaverov, a. s. (IČ 2724 2731). Státní statek hlavního města Prahy, n. p., byl zrušen k 31. 12. 1988 a veškerá jeho práva, povinnosti a závazky i odpovědnost za závazky přešly na Státní statek hlavního města Prahy.
Soud prvního stupně tedy shrnul, konstatoval odvolací soud, že žalobci se nepodařilo prokázat, že by k 31. 3. 1991 jeho právnímu předchůdci Drůbežářskému podniku biologických, technických a obchodních služeb, svědčilo právo hospodaření k pozemkům uvedeným ve výroku označeném III. rozsudku soudu prvního stupně, které v rámci delimitace původního fondu byly tedy převedeny na právního předchůdce žalovaného Státního statku hlavního města Prahy.
Soud prvního stupně měl za to (uváděl odvolací soud), že v daném případě Česká republika nikdy nepřestala být zapsána jako vlastník uvedených nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, a nakládala s nimi jako s vlastními buď prostřednictvím Státního statku hlavního města Prahy a jeho právních předchůdců nebo prostřednictvím smluv, kterými bylo umožněno užívání těchto pozemků třetími subjekty.
Odvolací soud dále uváděl, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že ohledně některých pozemků (parc.) nedošlo k jejich delimitaci z právního předchůdce žalobce.
Správcem těchto pozemků byla Státní meliorační správa Praha, právní předchůdce Zemědělské vodohospodářské správy (vzhledem k této uvedené okolnosti byla soudem prvního stupně zamítnuta žaloba žalobce ve vztahu k pozemkům v katastrálním území H. P.). Naproti tomu soud prvního stupně ohledně pozemků v tomtéž katastrálním území dovodil kontinuitu právního nástupnictví ze Státního plemenářského statku, n. p., na současného žalobce a ohledně těchto pozemků žalobě žalobce vyhověl (když také neshledal splnění zákonné podmínky vydržení ze strany jiných subjektů).
Odvolací soud uváděl, že vychází ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil a objasnil soud prvního stupně, když ani z doplnění dokazování nevzešlo žádné zjištění, mající dopad na zjištění skutkového stavu, ani na právní posouzení věci. Odvolací soud tedy pokládal za správný závěr, že pozemky (ohledně nichž byla žaloba žalobcem soudem prvního stupně převážně zamítnuta) nejsou vlastnictvím žalobce, neboť „jakkoli žalobce prokázal, že je právním nástupcem Státního plemenářského statku Xaverov, n. p., a tedy i Drůbežářského průmyslu, státního podniku biologických, technických a obchodních služeb, tento podnik již k 31. 3. 1991, kdy byl jeho majetek po zrušení podniku, bez likvidace, Ministerstvem zemědělství dne 29. 3. 1991, pod č. j. 2097/91-580, včetně pozemků, k nimž měl právo hospodaření, převeden do akciové společnosti Xaverov, a. s. (IČ 1619 3326), předmětné pozemky nevlastnil, neboť ty byly vyvedeny již z majetku jeho právního předchůdce Drůbežnictví Xaverov, n. p., a byly delimitovány na Státní statek hlavního města Prahy; předmětné pozemky se tak dostaly již do správy jiného subjektu při delimitaci práva hospodaření se státním majetkem. Odvolací soud ještě dovozoval, že v situaci, kdy je prokázáno, že k datu 1. 1. 1975 byla správa předmětných pozemků převedena na jiný subjekt, než byl právní předchůdce žalobce, nemohlo dojít k jejímu převodu hospodářskými smlouvami ze dne 29. 3. 1983 a 30. 11. 1984.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku o věci samé jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky tohoto řízení a mezi žalobcem a vedlejšími účastníky řízení na straně žalované rozhodl odvolací soud jen s tou změnou, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným Pozemkovým fondem ČR žádný z nich nemá právo na náhradu těchto nákladů.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto za užití ustanovení §224 odst. 1 občanského soudního řádu a podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 29. 7. 2011 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo podáno u soudu prvního stupně 26. 9. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Xaverov, a. s. (IČ 2724 2731) navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 6. 6. 2011 (sp. zn. 68Co 547/2009 Městského soudu v Praze) i výroky III. až IX rozsudku soudu prvního stupně z 23. 3. 2009, č. j. 60C 44/2006-372 Obvodního soudu pro Prahu 9 (ve znění opravného usnesení ze 17. 7. 2009, č. j. 60C 44/2006-432) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatel je toho názoru, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí soudů obou stupňů v této právní věci spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel poukazoval nejprve na to, že mezi jeho dovoláním napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze 6. 6. 2011 (sp. zn. 68Co 547/2009) a předchozím rozsudkem Městského soudu v Praze z 3. 9. 2008, sp. zn. 23Co 246/2008 (týkajícím se týchž účastníků řízení) je „zřejmý rozpor v právním posouzení věci“, takže tu došlo k rozdílnému rozhodování, i když důkazy předložené žalobcem byly v obou soudních řízeních shodné. Podle dalšího údaje dovolatele je jím napadený rozsudek odvolacího soudu z 6. 6. 2011 (sp. zn. 68Co 547/2009 Městského soudu v Praze) v rozporu také s právními závěry rozhodnutí téhož soudu vydaných pod sp. zn. 23Co 206/2007, 22Co 565/2007, 39Co 502/2007, 28Co 263/2008 a 14Co 263/2008 Městského soudu v Praze. Podle názoru dovolatelky je jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze 6. 6. 2011 (sp. zn. 68Co 547/2009 Městského soudu v Praze) v rozporu s právními závěry obsaženými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 15. 10. 2009 (28Cdo 4050/2008); to se týká zejména právního závěru dovolacího soudu, že je „v zájmu jistoty i ochrany důvěry v právo u obou účastníků právního vztahu, aby stav deklarovaný notářským zápisem (o smlouvě) nebyl zrušen“.
Dovolatel pak co do nesprávného právního posouzení věci poukazoval zejména na to, že v daném případě soudy dospěly (v rozporu s ustanovením §347 odst. 1 až 3 a §21 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., /dříve platného hospodářského zákoníku/) k nesprávnému závěru, že „na základě nepřímých důkazů je třeba mít za to, že tu byla provedena delimitace pozemků z Drůbežnictví Xaverov na právního předchůdce žalovaného Státního statku hlavního města Prahy“, třebaže tu nedošlo zejména ke schválení delimitace nadřízenými orgány (kterými tu byly Městská zemědělská správa a případně Ministerstvo zemědělství a výživy České republiky); soudy tu tedy měly za to, že žalovanému Státnímu statku hlavního města Prahy příslušelo právo hospodaření k pozemkům, aniž by zjistily listinu prokazující toto právo a spokojily se s „nepřímými důkazy“. Pokud soudy uváděly, že byla provedena „delimitace pozemků“, pak by musela být prováděna právními úkony, kterými by byla realizována, neboť sama o sobě jako pojem a proces změnu správy neznamenala“ (dovozoval dovolatel); tuto delimitaci pozemků nebylo možné podpůrně opřít o výpověď svědka (Ing. S.), ani o podnikovou evidenci půdy; svědek Ing. S. ostatně jen uvedl, že „předpokládá“, že tu existovaly delimitační protokoly a nikoliv, že by měl o jejich existenci jistotu.
Dovolatel dále vytýkal, že soudy postavily zamítnutí větší části žaloby na tom, že bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce, t. j. Drůbežnictví Xaverov, n. p., převedl ke dni 1. 1. 1975 právo hospodaření k pozemkům na právního předchůdce Státního statku hlavního města Prahy; v tomto řízení však nebylo náležitě prokázáno a zdůvodněno, že by k převodu práva hospodaření skutečně ke dni 1. 1. 1975 došlo; pokud by právo hospodaření k pozemkům v katastrálním území H. bylo převedeno již delimitací k 1. 1. 1975, pak by na převod nebylo třeba uzavírat hospodářské smlouvy v letech 1983 a 1984, jak se v řízení také uvádělo.
Pokud pak soudy dospěly k závěru, že stát (ve vztahu k pozemkům v katastrálním území H. P.) byl v dobré víře, že je vlastníkem těchto pozemků, dovolatel namítal, že Česká republika nemohla být v dobré víře, že je vlastníkem těchto pozemků, když podle prohlášení Ministerstva zemědělství ze 16. 5. 2005 a z 20. 6. 2005 byly pozemky v právu hospodaření Drůbežářského průmyslu, státního podniku biologických, technických a obchodních služeb, a na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 29. 3. 1991 byly dnem 31. 3. 1991 vloženy do vlastnictví společnosti Xaverov, a. s., Praha (IČ 1619 2326). Do evidence nemovitostí nebyla také nikdy předložena listina, kterou by k převodu práva hospodaření došlo, uváděl dovolatel. Dovolatel dále dovozoval, že „bylo-li ustanovení §134 občanského zákoníku o vydržení vlastnického práva účinné dnem 1. 1. 1992, nemohla Česká republika vlastnické právo k těmto pozemkům vydržením nabýt, když od doby 1988-1989, kdy došlo k výstavbě komunikace (t. j. sjezdu ze Š. na dálnici D 11 a Č.) nebyla splněna podmínka faktického nakládání (užívání) těchto pozemků).
Dovolatel ještě se svém dovolání dodával, že „Obvodní soud pro Prahu 9 a Městský soud v Praze v odůvodnění svých rozsudků v této právní věci dostatečně nezhodnotily vyjádření žalobce k jednotlivým tvrzením žalovaných a vedlejších účastníků řízení, učiněná v průběhu tohoto soudního řízení“.
Ve vyjádření žalovaného Státního statku hlavního města Prahy (v likvidaci) k dovolání žalobce bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru tohoto žalovaného dovolatel ve svém dovolání nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu, jež by byla řešena v rozsudku odvolacího soudu, a pro niž by mělo být dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Žalovaný státní statek je toho názoru, že rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v této právní věci jsou správné, neboť byly vydány na základě správných skutkových zjištění a s výslednými správnými právními závěry. Dovolání dovolatele polemizuje pouze se skutkovými závěry soudů obou stupňů a dovolatel má za to, že odvolací soud měl učinit jiné skutkové závěry, na jejichž základě by, podle názoru dovolatele, došel i k jiným právním závěrům.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Strojservisu Praha, s. r. o. (IČ 4580 7787) bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být odmítnuto jako nepřípustné, když dovoláním napadené rozhodnutí je třeba považovat za věcně i procesně správné. Dovolatelem uváděné skutečnosti byly již v průběhu řízení řešeny a objasněny. Pokud dovolatel poukazuje na jiná rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se sice podobných případů, jako je tato právní věc (sp. zn. 60C 44/2006 Obvodního soudu pro Prahu 9), nicméně každý z nich je případem sui generis, v jednotlivostech naprosto odlišným. Strojservis Praha, s. r. o., získal po ukončení odvolacího řízení v tomto sporu zmiňovaný, ale co do obsahu nekonstatovaný přípis Ministerstva zemědělství ze 7. 2. 2006, v němž se uvádí, že dotčené pozemky, které jsou předmětem tohoto sporu, nikdy do vlastnictví žalobce nenáležely.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Fossum Vermietungsgesellschaft Praha, s. r. o. (IČ 2570 8406) k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když v rozsudku odvolacího soudu tu nejde o řešení právních otázek, které by dosud nebyly vyřešeny dovolacím soudem, nebo o otázky, jež by byly odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Dovolatelem uváděná rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu s údajně odlišnými právními závěry se netýkají shodné právní věci. Dovolatelem uváděné důvody dovolání nejsou relevantní vzhledem ke stávající právní úpravě dovolání v občanském soudním řízení. Podle názoru tohoto vedlejšího účastníka řízení se odvolací soud vypořádal se všemi vyjádřeními a námitkami žalobce, které byly pro rozhodnutí relevantní, a věc i správně po právní stránce posoudil.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §132 a §133 i §39 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho postavení stalo nejistým (viz k tomu již č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku lze vlastnictví nabýt koupí, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.
Podle ustanovení §133 odst. 2 občanského zákoníku převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Rozhodnutími, která jsou předpokladem účinnosti smlouvy ve smyslu ustanovení §47 odst. 1 občanského zákoníku, jsou zejména rozhodnutí vydaná ve správním řízení. Všechna další vyjádření a stanoviska, jež nejsou rozhodnutími, nemají za následek zrušení smlouvy (srov. k tomu např. č. 12/1988, str. 82 a 83, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Rozsudek, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení vlastnictví k věci, protože soud dospěl k závěru, že žalobce vlastníkem není, je v tomto závěru závazný ve smyslu §159 odst. 2 občanského soudního řádu, (viz k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V právní teorii je zastáván právní názor, že dojde-li ke ztrátě listiny, není vyloučeno domáhat se nároku z právního úkonu, lze-li ovšem tento právní úkon i splnění náležitostí formy dokázat jinak (např. svědky apod., viz k tomu např. Komentář k občanskému zákoníku C. H. Beck, Praha 2006, 10. vydání, str. 264). Tomuto právnímu závěru lze i v tomto řešeném případě přisvědčit.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z právnické literatury, z nichž dovolací soud vycházel v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatele byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když toto dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, dospívajícího k výslednému právnímu závěru, že „správa předmětných nemovitostí (uváděných v žalobě žalobce) byla již k datu 1. 1. 1975 převedena na jiný subjekt, než na právního předchůdce žalobce“, domáhajícího se určení svého vlastnictví k pozemkům právě s poukazem na to, že jejich správa a užívání náležely jeho právním předchůdcům. Nebylo tu možné přisvědčit názoru dovolatele, že tu odvolací soud ve svém rozsudku z 6. 6. 2011 (sp. zn. 68Co 547/2009 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z obsahu soudního spisu a ani z obsahu dovolání dovolatele nebylo možné dovodit závěr, že by tu odvolací soud svým rozsudkem z 6. 6. 2011 řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázku, která by vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu o přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné .....“) již dovolacímu soudu nenáleží posoudit důvodnost dovolacích důvodů uvedených v dovolání. Vzhledem k obsahu dovolání dovolatele v daném případě, obsahujícího převážné výtky neúplného zjištění skutkového stavu věci, nesprávného hodnocení důkazů a vycházení soudu ze skutkového zjištění nemajícího oporu v dokazování lze ještě dodatkem poukázat na to, jak jsou v rozhodování dovolacího soudu posuzovány výtky uvedeného druhu. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly uvedeny tyto právní závěry: Ani vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovaným Státním statkem hl. m. Prahy a vedlejšími účastníky řízení Strojservisem Praha, s. r. o., a Fossum Vermietungsgesellschaft Praha, s. r. o., použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů, vynaložených na zmíněná vyjádření k dovolání dovolatele, uvedenému žalovanému a vedlejším účastníkům řízení nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněných vyjádření k dovolání, uvádějícím převážně to, co již bylo jimi uvedeno a uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. srpna 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu