ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.355.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 355/2018-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně L. G. , zastoupené JUDr. Jarmilou Prokopiusovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Lidická 792/17, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemku , vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 117/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2017, č. j. 57 Co 600/2016-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaná napadla dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 7. 2016, č. j. 9 C 117/2015-110, jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyní, jakožto osobou oprávněnou ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon o půdě“), o bezúplatném převodu v rozsudku blíže specifikovaného pozemku v katastrálním území S., a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 150.282 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud současně uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 61.153 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování, zda byl její postup při uspokojování restitučních nároků žalobkyně podle zákona o půdě liknavý (svévolný, či diskriminační). Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3767/2009, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 či sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, sp. zn. 28 Cdo 154/2015 (měla zřejmě na mysli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) a sp. zn. 28 Cdo 2338/2017. Předestřela současně k řešení otázku, zda pozemek, jenž je dotčen dosud pravomocně neukončenou komplexní pozemkovou úpravou, lze považovat za vhodný k převodu osobě oprávněné jakožto pozemek náhradní (§11a odst. 1 zákona o půdě). Mínila, že tato otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu dovolatelky (jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, na něž ostatně odkázala sama dovolatelka, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Judikatura Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu dovolatelky (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit nejen za liknavý, nýbrž i svévolný a žalobkyni diskriminující, přitom není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci. Jestliže totiž dovolatelka i přes veskrze aktivní přístup žalobkyně (několikanásobná snaha o účast ve veřejných nabídkách žalované) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala její uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) tím, že mezi lety 2012 a 2015 žalobkyni zcela bezdůvodně vyloučila z účasti na veřejných nabídkách, následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nárok žalobkyně byl deklarován již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2007, správně oceněn byl až v závěru roku 2008), a i poté, co byla žalobkyni žalovanou účast na veřejných nabídkách opět umožněna, neměla nabídka žalované (i se zřetelem k hodnotě neuspokojeného nároku žalobkyně) patřičné kvalitativní a kvantitativní parametry a neumožňovala uspokojení nároku žalobkyně v přiměřené lhůtě, odvolací soud plně v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého svévolného a diskriminačního postupu dovolatelky nebylo lze po žalobkyni (rovněž s ohledem na její vysoký věk) spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách a bylo namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku.
Závěry odvolacího soudu se přitom nijak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů.
Od judikatury dovolacího soudu se pak odvolací soud neodchýlil ani při řešení otázky, zda je žalobkyní požadovaný pozemek vhodný k převodu jako pozemek náhradní (§11a odst. 1 zákona o půdě), je-li dotčen pravomocně neukončenou komplexní pozemkovou úpravou (§4 odst. 1 zákona č. 139/2002 Sb. o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon č. 139/2002 Sb.“). Sama okolnost, že pozemek, jenž má být oprávněné osobě podle zákona o půdě vydán jako pozemek náhradní, je dotčen probíhajícím řízením o komplexní pozemkové úpravě, totiž není na překážku závěru o jeho vhodnosti k vydání oprávněné osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014), nevyšly-li zároveň v řízení před soudy nižšího stupně najevo skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo naplnění zákonné překážky převodu dotčené nemovité věci ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ani další skutečnosti, jež by takovému převodu bránily (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017).
Dovolatelkou odkazované předpoklady přípustnosti dovolání tudíž v posuzované věci naplněny nejsou, neboť označené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit ani v posuzované věci (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ust. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni, která se k dovolání nevyjádřila, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu