ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3563.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3563/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., o zaplacení částky 47.250,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 377/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2007, č. j. 30 Co 309/2007-54, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2007, č. j. 30 Co 309/2007-54, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně, provozovatelka psího útulku starající se o opuštěné a ztracené psy, se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala na žalované zaplacení částky 47.250,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uvedla, že mezi ní a žalovanou byla zavedena dlouhodobá praxe stojící na vzájemné dohodě, podle níž žalobkyně, jakmile se pes dostal do dispozice jejího psího útulku, zasílala doklady týkající se psa na adresu žalované, která následně uzavírala se žalobkyní smlouvu o úschově, na základě které žalobkyně pečovala o svěřeného psa a žalovaná poskytovala žalobkyni na péči o psa stanovenou denní sazbu. V období od 1. 5. 2004 do 18. 9. 2004 se dostalo do dispozice žalobkyně deset psů. V rozporu se zavedenou a dlouhodobou praxí však žalovaná odmítla uvedené psy dopisem ze dne 14. 7. 2004 převzít. I přesto žalobkyně dál o shora uvedené psy pečovala celkem 945 dnů na své náklady, ač se starala o psy ve vlastnictví žalované.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že opuštění psa ve smyslu §135 odst. 3 ObčZ se příčí dobrým mravům ve smyslu §39 ObčZ, neboť se vlastník hodlá zbavit svojí odpovědnosti na úkor státu. Dále namítla, že žalobkyně předložila dohody, které jsou podepsány jak osobami, které psy přivedly, tak i žalobkyní. Z uvedených dohod o přijetí psa vyplývá, že se nejedná o jednostranné opuštění věci, nýbrž o právní úkony dvoustranné. Ze stran osob, které psy žalobkyni přivedly, se rovněž jedná o nečestné jednání a také o přestupek podle zákona č. 246/1992 Sb. Konečně žalovaná uvedla, že i když platila žalobkyni náklady na péči o předchozí psy, nezakládá její předchozí jednání právo žalobkyně na další plnění ze strany státu. Pokud bylo dříve plněno, bylo to v rozporu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Vlastnictví státu k dotčeným psům tudíž nevzniklo a nemohlo tak ani vzniknout bezdůvodné obohacení na straně žalované.
Soud prvního stupně žalobkyni vyhověl a v rozsudku ze dne 12. prosince 2006, č. j. 6 C 377/2005-41, zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 47.250,- Kč. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně převzala deset psů od jejich majitelů, kteří prohlásili, že se vzdávají svého vlastnictví a s odvoláním na ustanovení §135 odst. 1 ObčZ uvedl, že vlastníci uvedených psů tato zvířata opustili s úmyslem je již nadále ve svém vlastnictví nemít. Opuštěním uvedených psů nabyl vlastnické právo ke psům stát a jako vlastník byl povinen se o ně starat. Protože péči o tyto psy vykonávala žalobkyně, došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 11. září 2007, č. j. 30 Co 309/2007-54, rozsudek prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 47.250,- Kč zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice správně zjistil skutkový stav, avšak nesprávně věc právně posoudil. Uvedl, že podle právní teorie je opuštění věci (derelikce) jednostranný právní úkon, jímž vlastník věci projevuje úmysl se vzdát vlastnictví k určité věci. Protože se jedná o jednostranný právní úkon, nesmí být určen žádné určité osobě. Odevzdání psů do útulku však bylo učiněno dvoustranným právním úkonem uzavřeným mezi vlastníky psů a žalobkyní. Odvolací soud proto uzavřel, že předání psů do péče žalobkyně nemělo povahu opuštění věci ve smyslu §135 odst. 3 ObčZ. Vlastnictví na žalovanou tudíž nepřešlo, ta nebyla povinna se o psy starat a k bezdůvodnému obohacení na straně žalované nedošlo. V odůvodnění svého rozhodnutí dále konstatoval, že i kdyby vlastníci uvedené psy opustili ve smyslu §135 odst. 3 ObčZ, pak by takový právní úkon byl neplatný a nemohl by tedy založit vlastnické právo žalované. Opuštění zvířete s úmyslem zbavit se ho nebo zvíře vyhnat, je nadto považováno ve smyslu §4 odst. 1 písm. s) zákona č. 246/1992 Sb. za jejich týrání. Podle §2 odst. 1 uvedeného zákona se týrání zvířat zakazuje. Jelikož podle §39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, představuje opuštění psa neplatný právní úkon. Opuštění psa, jímž se vlastník na úkor státu hodlá zbavit své odpovědnosti za psa, se dle názoru odvolacího soudu dokonce také příčí dobrým mravům.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedla, že
z textu zákona, ani jeho výkladem, nelze dovodit, že u aktu derelikce je adresnost vyloučena a právní úkon jako takový musí být výslovně určen erga omnes. Následek derelikce v podobě vzniku vlastnického práva státu k věci opuštěné vzniká v důsledku jakéhokoliv projevu vůle dosavadního vlastníka vlastníkem dále nebýt. Projev vůle dosavadního vlastníka zvířete směřuje k jeho opuštění, a tímto okamžikem vzniká vlastnické právo státu k předmětu derelikce. Prohlášení útulku o péči o psa se týká psa, který byl z hlediska požadavků občanského zákoníku platně a účinně derelikvován, tj. psa, který je v daném okamžiku vlastnictvím státu. Konstatuje pouze obecný fakt, že o psa ve vlastnictví státu bude dále pečovat. Prohlášení útulku proto nesměřuje vůči bývalým vlastníkům zvířat, a nenaplňuje pojmové znaky založení vzájemného právního vztahu, jehož obsahem by bylo plnění vzájemných práv a povinností. Skutečnost, že jsou oba projevy vůle zakotveny v jedné listině, nemůže na právních následcích derelikce nic změnit; derelikce jakožto jednostranný právní úkon dosavadního vlastníka zvířete je již v daném okamžiku právně perfektní. Označení popsaného jednání za odporující dobrým mravům je nepřijatelné, jelikož daná praxe byla útulkem v dobré víře považována za jednání po právu.
vznik vlastnického práva státu k opuštěné věci se aplikuje bez výjimky ke všem opuštěným věcem. I kdyby došlo k derelikci psa jednáním, jímž se dosavadní vlastník zvířete dostal do rozporu s požadavky kladenými zákonem č. 246/1992 Sb., zakládá se tím snad jeho správně-právní odpovědnost vůči státu, není však vyloučen vznik vlastnického práva žalované ke zvířeti. Výkon iuris dereliquendi tak dle názoru žalobkyně může působit vznik dvou zcela samostatných právních vztahů, jež nejsou vzájemně podmíněny. Uvádí-li navíc odvolací soud, že derelikce, jíž se vlastník zbavuje odpovědnosti za svůj majetek (zde psa), je jednáním, které se příčí dobrým mravům, potom by takový výklad ve své podstatě znamenal vyloučení derelikce jakožto právního institutu občanského práva v českém právním řádu in absoluto.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. Institut opuštění věci byl znám již římskému právu. Platilo, že „vlastnictví pozbývá se (...) odřeknutím vlastníkovým, předpokládajíc, že on je provedl fakticky tím, že zároveň pustil věc z držení“. (srov. Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 5. vydání. Praha: Nakladatelství J. Otto, 1921, s. 198-199, případně Kincl., J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 61, 189-190). Opuštění věci přitom judikatura pojímá nejen jako důvod zániku vlastnického práva, ale též jako jeden z projevů vlastnického práva, respektive projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci opuštěné (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 696/02, který navázal na ustanovení §362 zákona č. 946/1811 ř. z., obecného občanského zákoníku, podle kterého „mocí svého práva nakládati svobodně svým vlastnictvím, může úplný vlastník zpravidla své věci podle libovůle užívati nebo bez užitku nechati; může ji zničiti, zcela nebo z části na jiné osoby převésti nebo bezpodmínečně se jí vzdáti, to jest ji opustiti“.). Přestože stávající občanský zákoník institut opuštění věci blíže pojmově nevymezuje, lze derelikci chápat jako jednostranný právní úkon, kterým se vlastník vzdává svého vlastnického práva k určité věci. Derelikce přitom musí naplňovat vedle obecných náležitostí kladených na právní úkony také vůli vzdát se vlastnictví věci a její fyzické opuštění (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. května 2008, sp. zn. 2 As 74/2007, případně Spáčil, J. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 709).
2. Jakkoliv pojmově derelikce představuje právní úkon neadresovaný, nelze bez dalšího případnou adresností písemně či jinak projevenou derelikci popřít v případě, kdy projev vůle věc opustit nevzbuzuje žádnou pochybnost nebo jestliže by se interpretace učiněného projevu vůle věc opustit dostala do rozporu s vůlí toho, kdo právní úkon učinil (věc opustil) – není-li v rozporu s písemným projevem – a konečně jestliže by se interpretace učiněného projevu vůle dostala do rozporu s tím, co takový projev vůle obvykle znamená (srov. §35 ObčZ). Ostatně adresnost derelikce lze sotva dovozovat tam, kde má jedinou funkci, a to dokladu o způsobu, jímž došlo k opuštění věci, který nic nemění a nemá měnit na vůli jednajícího opustit věc. Stručně řečeno, jednostranné neadresované úkony se stávají perfektními v okamžiku, kdy je kvalifikovaným způsobem projevena vůle (srov. např. Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanské právo hmotné. Praha: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 126 nebo Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. Praha: ASPI, 2006, s. 143).
3. Pokud jde o otázku, ke kterému okamžiku nabývá stát vlastnické právo k opuštěným věcem, odkazuje dovolací soud na rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1979, kde konstatoval, že „k opuštění (derelikci) věci může dojít i u vlastníka, který je znám a který se tímto způsobem vzdává svého vlastnického práva. Opuštěná věc připadá do vlastnictví státu v okamžiku, kdy ji vlastník opustil, tedy samotnou derelikcí“. Ačkoliv uvedené rozhodnutí vycházelo z ustanovení §453 ObčZ, ve znění do 31. 12. 1991, nemá dovolací soud důvod se od vysloveného názoru odchýlit v případě ustanovení §135 odst. 3 ObčZ, ve znění do 30. 9. 2005 (podle ustanovení §135 odst. 1 ObčZ, platí, že „kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji příslušnému státnímu orgánu. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do jednoho roku od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví státu“. Podle §135 odst. 3 ObčZ výše uvedené „platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné“.). Obdobně ve vztahu k ustanovení §135 odst. 1 ObčZ, ve znění po 1. 10. 2005, podle kterého nenabývá vlastnické právo k opuštěným věcem stát, nýbrž obec, judikoval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 7. května 2008, sp. zn. 2 As 74/2007, že „k věcem opuštěným nabude obec vlastnictví již derelikcí; platné právo totiž nezná věci ničí, takže opustí-li vlastník věc, ihned musí nastoupit jiný vlastník“. (srov. též Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 603).
4. K otázce práva derelikvovat psa dovolací soud uvádí, že se neztotožnil s názorem odvolacího soudu: „i kdyby bylo možno úkon vlastníků psů, jímž psa odevzdali do útulku, považovat za opuštění věci ve smyslu ustanovení §135 odst. 3 ObčZ, pak by takový právní úkon byl neplatný a nemohl by tedy vyvolat následky předvídané zákonem, tj. nabytí vlastnictví státu“. Svůj názor odvolací soud opřel o znění §2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se týrání zvířat zakazuje. Podle §4 odst. 1 písm. s) téhož zákona se „za týrání se považuje opustit zvíře s výjimkou zvířete volně žijícího s úmyslem se ho zbavit nebo zvíře vyhnat“. Ustanovení §6 téhož zákona dále stanoví, že „nikdo nesmí zvíře opustit s úmyslem se ho zbavit nebo je vyhnat“.
5. Právní normy nemají význam samy o sobě, aniž přihlédneme k jejich kontextu a též k jejich aplikaci v praxi. Vzhledem ke skutečnosti, že na opuštění psa (byť věci v právním smyslu - srov. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Praha: Linde Praha, a.s., 2008, s. 478-479) coby živé bytosti v civilizované společnosti nelze nahlížet z pohledu opuštění věcí neživých, lze psy odevzdávat do péče psího útulku, před kterým majitelé projevují svou vůli psa opustit a to s účinky derelikce. Zákaz týrání zvířat tudíž představuje zákonný limit práva psa opustit, nikoliv jeho negaci. Z logiky argumentace odvolacího soudu však plyne, že vždy, když majitel odevzdá psa do péče psího útulku, týrá opouštěné zvíře a dopouští se tak přestupku ve smyslu §27 odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., za který lze ve smyslu §24 odst. 10 uložit majiteli pokutu až do výše 500.000,- Kč. Pokud by se každý majitel psa dopouštěl jeho odevzdáním do psího útulku přestupku týrání zvířat dle §4 odst. 1 písm. s) zákona č. 246/1992 Sb., za což by mu mohla být uložena pokuta až do výše 500.000,- Kč, vedl by předeslaný výklad pouze k rozšíření nelidského jednání vůči psům v podobě jejich utracování, vypouštění do volné přírody, přivazování ke stromu apod. Smysl existence a činnosti psích útulků coby služby ve veřejném zájmu, jejímž prostřednictvím společnost omezuje volné pobíhání psů po veřejném prostranství, aby nedocházelo k poškozování nebo ohrožování právem chráněných zájmů jako majetek třetích osob případně jejich bezpečnost a zdraví, by byl výkladem, který zaujal odvolací soud, zcela popřen. Škoda na majetku a zdraví, jež by byla způsobena volně pobíhajícími psy, které jejich majitelé nemohli opustit předáním do psího útulku, by dokonce mohla být daleko závažnější, než kolik stojí povinného jejich výživa. Z uvedeného důvodu dovolací soud odmítl i paušální argument odvolacího soudu, že „opuštění psa, jímž se vlastník na úkor státu hodlá zbavit své povinnosti o psa na své náklady pečovat, se navíc příčí dobrým mravům“, přestože nelze vyloučit, že v konkrétním případě by opuštění psa, spojené s přenosem povinnosti se o něj starat a pečovat, mohlo být posouzeno jako jednání odporující dobrým mravům (srov. Spáčil, J. in. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 709). O jednání v rozporu s dobrými mravy však nemůže jít například v situaci, kdy vlastník odevzdává psa do péče psího útulku z důvodu, že odchází do domova důchodců apod.
6. Dovolací soud z výše uvedených důvodů k výkladu vedoucímu k rozjitření lidského zacházení se psy coby živými bytostmi nepřisvědčil a dospěl k závěru, že odevzdá-li vlastník psa psímu útulku a projeví též vůli psa opustit, přechází vlastnické právo k opuštěnému psu na stát ve smyslu §135 odst. 1 ObčZ, ve znění do 30. 9. 2005 (na obec ve znění §135 odst. 1 ObčZ od 1. 10. 2005), ledaže by šlo se zřetelem k okolnostem jednotlivého případu o jednání v rozporu s dobrými mravy. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že za současné právní úpravy nabývá vlastnické právo k opuštěným věcem, tedy i psům, obec, která může negativním důsledkům spojených s odpovědností za jejich výživu částečně předcházet ukládáním místního poplatku za psa při horní hranici ve smyslu §2 zákona č. 565/1990, o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a náklady spojené s výživou psů v útulku prostřednictvím uvedeného příjmu pokrývat a současně vytvářet ekonomické stimuly k tomu, aby se o psa starali majitelé, kteří se o něj starat mohou a chtějí.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jak pokud jde o derelikci, tak pokud jde o výklad ustanovení §135 odst. 1 a 3 ObčZ, ve znění do 30. 9. 2005, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu