ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3569.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3569/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a) J. Š., a b) J. Z., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) MS L., m. s., a 2) MS Š., m. s., oběma zastoupeným advokátem, o určení rozporu rozhodnutí členské schůze občanského sdružení se zákonem a se stanovami a jeho zrušení, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 82/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. dubna 2007, č. j. 18 Co 655/2006-79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.8.2006, č.j. 3 C 82/2006-53, rozhodl, že „rozhodnutí žalovaných 1, 2, přijaté na členské schůzi, konané dne 18.3.2006 ve S., kterým bylo rozhodnuto, že žalobci a), b) nebyli přijati za řádné členy sdružení žalovaných č. 1, 2, neboť nejsou v souladu se zákonem č. 83/1990 sb. a se stanovami žalovaných č. 1, 2, se zrušuje“. Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh žalobců „na určení, že rozhodnutí žalovaných č. 1) a 2) přijaté na členské schůzi konané dne 18.3.2006 ve S., kterým bylo rozhodnuto, že žalobci a) a b) nebyli přijati za řádné členy sdružení žalovaných č. 1) a 2), není v souladu se zákonem č. 83/1990 sb. a se stanovami žalovaných č. 1) a 2) a že se toto rozhodnutí zrušuje“. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobci byli po splnění předpokladů stanovených stanovami a provozním řádem přijati (společnou) členskou schůzí obou žalovaných mysliveckých sdružení jako čekatelé na členství se zkušební lhůtou 24 měsíců, po jejímž uplynutí na výroční členské schůzi dne 18.3.2006 nebyli přijati za řádné členy obou sdružení.
Soud prvního stupně považoval rozhodnutí členské schůze ze dne 18.3.2006 za rozporné se zákonem č. 83/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 83/1990 Sb.) a se stanovami sdružení, když dovodil, že žalobci jsou aktivně legitimováni k žalobě a žaloba dle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. je důvodná a podaná v zákonné lhůtě, neboť žalobci podali přihlášku, zaplatili členský podíl, podíleli se na pracích obou sdružení, neporušili své povinnosti, a stali se tedy na základě rozhodnutí členské schůze o jejich přijetí za čekatele na členství členy obou sdružení, neboť zákon ani stanovy neznají čekatelství na členství, které upravuje pouze provozní řád obou sdružení, jenž je tudíž v rozporu se zákonem i se stanovami; navíc žalovaná sdružení jsou samostatnými subjekty, a tudíž hlasování za každé sdružení mělo proběhnout samostatně.
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že přijetí žalobců za čekatele na členství ani společné hlasování na členské schůzi obou sdružení není v rozporu ani se zákonem ani se stanovami, když zdůraznil, že žalovaní jsou dobrovolnými organizacemi, je na nich, jak upraví podmínky pro přijímání členů, a je zcela na vůli jejich členské základny, zda a koho přijme za člena sdružení. Protože žalovaní nejsou členy žalovaných sdružení, nejsou podle odvolacího soudu ani aktivně legitimováni k podání žaloby. S ohledem na uvedený právní názor, postačující pro zamítnutí žaloby, odvolací soud nepřezkoumával soulad rozhodnutí členské schůze žalovaných ze dne 18.3.2006 se zákonem a se stanovami.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatelé spatřovali nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu v tom, že dle jejich názoru podle zákona č. 83/1990 Sb. neexistuje žádné pseudočlenství, částečné členství nebo čekatelství, nýbrž pouze členství. Neplatí zde zásada co není zakázáno, je dovoleno. Sdruživší se občané vytvářejí právnickou osobu – sdružení, které je subjektem práva a má plnou hmotněprávní i procesněprávní subjektivitu. Z tohoto důvodu je zákonem jednoznačně stanovena vnitřní struktura sdružení, kterou je třeba vykládat striktně a nikoli extenzivně. Stejně jako není možné čekatelství na společníka ve společnosti s ručením omezeným, tak není možné čekatelství na člena sdružení. Rozhodnutí žalovaných o tom, že se žalobci přijímají do sdružení jako čekatelé, nebylo dle §15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. napadeno žalobou, vznikla tak právní fikce jejich platnosti a není-li ze zákona možná jiná účast ve sdružení než členství, stali se žalobci členy žalovaných sdružení. Úpravu institutu čekatelství provozním řádem a stanovami, která je v rozporu se zákonem, nelze aplikovat. I kdyby žalobci nebyli členy sdružení, byli by aktivně legitimováni k žalobě. Napadená rozhodnutí se totiž přímo dotýkají jejich práv a povinností a nelze připustit, aby orgán sdružení rozhodoval o právech a povinnostech subjektu a tomuto subjektu byla odňata možnost domáhat se soudního přezkumu takového rozhodnutí. Obdobně by bylo možno dovozovat, že vyloučený člen ze sdružení nemá právo podat žalobu na přezkoumání rozhodnutí o vyloučení, neboť již není členem sdružení. Podle názoru dovolatelů nemůže být pochyb o tom, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná. Byla přijata na společné schůzi po společném hlasování, jež znemožňuje, aby každý člen hlasoval rozdílně pro každé z obou sdružení. Takový postup je dle dovolatelů v rozporu s právem svobodně hlasovat, s právem svobodného sdružování dle §3 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. a s čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jelikož směřuje proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a obsahuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucím z dovolání (§242 odst. 1 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu, nebo použitý právní předpis nesprávně vyloží, popřípadě jej nesprávně aplikuje na zjištěný skutkový stav. V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou věc podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., které na věc dopadá a účastníci na ně v průběhu řízení také poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud toto ustanovení také správně vyložil, popřípadě zda projednávaná věc neměla být posouzena i podle jiných ustanovení právních předpisů.
Podle §15 odst. 1 zák. č. 83/1990 Sb. považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení, zda je takové rozhodnutí v souladu se zákonem nebo stanovami.
Citované ustanovení především jednoznačně stanoví, že aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby má pouze člen sdružení. Učinil-li tedy odvolací soud (na základě nezpochybněných skutkových zjištění) závěr, že pokud žalobci nejsou členy žalovaných sdružení, nemají věcnou aktivní legitimaci, nelze přisvědčit názoru, že jde o nesprávné právní posouzení. Nepřípadná je námitka, že obdobně by bylo možné dovozovat, že vyloučený člen nemá právo podat žalobu na přezkoumání rozhodnutí o svém vyloučení, protože již není členem sdružení. Uvedená situace se od projednávané věci liší tím, že vyloučený člen členem sdružení byl, je sporné (nejisté), zda jím přestal být a tato nejistota má být soudním rozhodnutím odstraněna. Ztrátou členství by člen ztratil práva, jež jako člen sdružení získal, a je třeba mu v takové situaci zajistit soudní ochranu. Ten, kdo se členem sdružení nikdy nestal, žádná práva ve vztahu k tomuto sdružení nemá (neexistuje nárok na členství), proto nelze považovat za odepření spravedlnosti, pokud mu není přiznána aktivní věcná legitimace k žalobě, jíž by hodlal takováto jen domnělá práva uplatňovat.
Dále z citovaného ustanovení (ve znění účinném od 1.1.2003) nepochybně vyplývá, že jedinou žalobou člena, kterou vůči občanskému sdružení jako žalovanému může soud projednat, je žaloba uplatňující nezákonnost rozhodnutí orgánu sdružení či rozpor tohoto rozhodnutí se stanovami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2007, sp. zn. 28 Cdo 2865/2006). Již z tohoto důvodu nemohla být úspěšná žaloba v té části, jíž se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí členské schůze žalovaných sdružení.
Princip spolkové autonomie (zakotvený zejména v ustanoveních §1 odst. 1 a §3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb.) velí soudu nezasahovat do činnosti občanských sdružení jakýmkoli jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.2007, sp. zn. 28 Cdo 1618/2006). V rozsudku ze dne 18.7.2007, sp. zn. 28 Cdo 364/2005, proto Nejvyšší soud dovodil, že je zásadně věcí příslušného sdružení, zda, koho a za jakých podmínek přijme do řad svých členů. Tomu odpovídá zákonná úprava kladoucí důraz na to, že vnitřní poměry ve sdružení se spravují stanovami. Nelze sice vyloučit, že v určitých případech zákonná úprava modifikuje autonomii sdružení ve prospěch určitých subjektů (viz např. §32 odst. 6 zákona č. 449/2001 Sb.), o takový případ však v dané věci nejde.
Z uvedených důvodů dovolací soud sdílí závěr odvolacího soudu, že je věcí sdružení, jak upraví podmínky přijímání členů, že tedy není v rozporu se zákonem ani stanovami přijetí vnitřní úpravy počítající s „čekatelstvím na členství“ a že je na vůli členské základny, zda a koho přijme za člena.
K námitkám uvedeným v dovolání lze dodat, že z principu spolkové autonomie vyplývá aplikovatelnost zásady co není zakázáno, je dovoleno a okolnost, že zákon nezná institut čekatelství na členství nevyplývá, že vnitřními předpisy sdružení nelze takový institut zavést. Požadavek „zkušební doby“ před přijetím za člena ani nepostrádá racionální opodstatnění, ani neodporuje ústavnímu pořádku či principům právní úpravy občanských sdružení, na nichž by bylo nutno bezvýhradně trvat. Okolnost, zda je institut čekatelství upraven ve stanovách či v provozním řádu (přijatém členskou schůzí), nemůže mít pro svou formální povahu rozhodující význam. Zákonem stanovená „vnitřní struktura sdružení“ a jeho „hmotněprávní i procesněprávní subjektivita“ nejsou uvedenou interní úpravou nijak dotčeny. Paralela úpravy občanských sdružení jako dobrovolných zájmových společenství požívajících výše zmíněnou spolkovou autonomii s úpravou obchodních společností, která z povahy věci (ve veřejném zájmu na transparentní existenci a kooperaci podnikatelských subjektů nezbytné z hlediska sociálně ekonomické stability a prosperity svobodné společnosti i jednotlivců) vyžaduje mnohem striktnější formy, není přiléhavá. Rozhodnutí žalovaných o přijetí žalobců „jako čekatelů“ nelze podsouvat jiný význam, než zjevně mělo, a tvrdit, že jimi byli žalobci přijati za členy sdružení.
Nejsou-li žalobci k žalobě aktivně legitimováni, lze souhlasit i se závěrem odvolacího soudu, že by bylo nadbytečné posuzovat soulad rozhodnutí členské schůze o nepřijetí žalobců za členy sdružení (a tím spíše „principů fungování žalovaných“) se zákonem a stanovami.
Rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů shora vyložených tak považuje dovolací soud za správné, proto dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první o.s.ř., za použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé neměli v dovolacím řízení úspěch, dalším účastníkům pak v souvislosti s podaným dovoláním podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu