ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3606.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3606/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. P. K ., s. k. p. ú. V. s., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. N ., 2) M. N ., o zaplacení částky ve výši 1.440.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod č. j. 4 C 100/2005-51, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 9. 3. 2009, č. j. 15 Co 48/2009-192, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce jako správce konkursní podstaty se žalobou podanou u soudu dne 26. 4. 2005 domáhal na žalovaných zaplacení částky 1.440.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. V odůvodnění své žaloby uvedl, že žalovaní dne 14. 3. 2000 uzavřeli s V. s., a.s. (nynější úpadkyní jednající žalobcem) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly rekreační objekt č. p. 87 na st. p. č. 41/1, pozemek st. p. č. 41/1, objekt na st. p. č. 41/2 a objekt technické vybavenosti na st. p. č. 155, vše v kat. území V. – T. I, obec Srní (dále jen „předmětné nemovitosti“). Dodatkem č. 2 k uvedené kupní smlouvě ze dne 19. 12. 2000 si smluvní strany sjednali splatnost kupní ceny tak, že žalovaní měli zaplatit kupní cenu do jednoho měsíce po provedení výmazu zástavních práv na předmětných nemovitostech, jimiž byla zajištěna pohledávka I. a p. b., a. s. Dne 17. 6. 2002 byl na majetek V. s., a. s. prohlášen konkurs, aniž by došlo k výmazu zástavního práva nebo k úhradě kupní ceny. Žalovaní byli dne 20. 2. 2003 vyzváni k úhradě kupní ceny, neboť podle §14 odst. 1 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění do 30. 4. 2004 (dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), jsou nesplatné pohledávky úpadce dnem prohlášení konkurzu splatné. Dne 30. 6. 2004 žalobce od kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2000 odstoupil dle §14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., čímž došlo k jejímu zrušení od počátku. Uzavřel, že žalovaní předmětné nemovitosti užívali od 14. 3. 2000 do 29. 4. 2005, kdy je žalobci odevzdali, bez právního důvodu a tudíž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatili. Žalobce konečně určil i rozsah bezdůvodného obohacení, když odkázal na nájemné sjednané mezi ním a P. u M. tvrze, spol. s r. o., a to jak pokud jde o nemovité tak movité věci a vyjádřil přesvědčení, že stejné nájemné mohl sjednat i se žalovanými.
Žalovaní ve svém vyjádření k žalobě ze dne 4. 8. 2005 uznali, že mezi nimi a žalobcem došlo dne 14. 3. 2000 k uzavření kupní smlouvy. Namítli však, že žalobce po celé rozhodné období neučinil žádné kroky k výmazu zástavního práva a tudíž jeho vinou nenastala splatnost kupní ceny. Rovněž popřeli oprávněnost nároku žalobce ve vztahu k movitým věcem, neboť movité věci od žalobce dne 16. 4. 2002 odkoupili. Dále uvedli, že ode dne 22. 3. 2000, kdy nastaly právní účinky vkladu jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem, užívali předmětné nemovitosti v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. Žalovaní konečně namítli, že žaloba je v rozporu s dobrými mravy.
Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně ve věci rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 8. 8. 2005, č. j. 4 C 100/2005-51 o nároku ve vztahu k nemovitostem, a uznal základ nároku žalobce v plném rozsahu důvodným.V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce platně odstoupil od kupní smlouvy, čímž se kupní smlouva od počátku zrušila. Žalovaní se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatili, neboť po celé rozhodné období vykonávali vlastnická práva, zatímco žalobce jako skutečný vlastník tato práva vykonávat nemohl. Ohledně movitých věcí odkázal na konečné rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 12. 2005, č. j. 15 Co 512/2005-68 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce od kupní smlouvy odstoupil, čímž se tato stala od samého počátku neplatnou, avšak od 22. 3. 2000 (účinky vkladu vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí) do 30. 6. 2004 žalovaní užívali nemovitosti jako oprávnění držitelé dle §130 odst. 1 obč. zák. K bezdůvodnému obohacení tudíž mohlo na straně žalovaných dojít až pozbytím jejich oprávněné držby.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 7. 2008, č. j. 4 C 100/2005-172, výrokem I. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 399.781,- Kč. Výrokem II. žalobu ve zbytku (tj. co do částky 1.040.219,- Kč a příslušenství z celé žalované částky) zamítl. Ve výroku III. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a výroky IV. a V. zavázal žalované k zaplacení soudních poplatků ve výši 15.990,- Kč a 10.077,- Kč. V odůvodnění zamítavého výroku svého rozhodnutí, vázán právním názorem odvolacího soudu, uvedl, že v období od 22. 3. 2000 do 30. 6. 2004 žalovaní užívali předmětné nemovitosti jako oprávnění držitelé a tudíž měli ve smyslu §130 odst. 2 obč. zák. po dobu oprávněné držby právo na užitky z předmětných nemovitostí. Dále uvedl, že ode dne 30. 6. 2004, kdy žalobce odstoupil od kupní smlouvy, do 29. 4. 2005, kdy žalovaní nemovitosti žalobci předali, žalovaným tento právní titul nesvědčil a užíváním předmětných nemovitostí se na úkor žalobce bezdůvodné obohatili v částce 399.781,- Kč odpovídající obvyklému nájemnému stanovenému dle znaleckého posudku.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2009, č. j. 15 Co 48/2009 192, pod výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod II. v části, v níž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 1.040.219,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích III. a IV., potvrdil. Dále napadený rozsudek pod výrokem II. změnil pouze v části výroku II. o příslušenství pohledávky tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit příslušenství z částky 399.781,- Kč od 30. 4. 2005 do zaplacení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, přičemž odkázal na právní názor vyjádřený v usnesení ze dne 21. 12. 2005, č. j. 15 Co 512/2005-68. Uzavřel, že žalovaní v době od 22. 3. 2000 do 30. 6. 2004 užívali nemovitosti jako oprávnění držitelé a nemohli se tudíž na úkor žalobce bezdůvodně obohatit.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedl, že odvolací soud nerespektoval ustanovení §451 obč. zák. a jeho právní názor se zásadně odchyluje od doktrinálního výkladu a konstantní judikatury, aniž by byl uvedený odklon přesvědčivě zdůvodněn. Namítal, že v souzené věci dne 30. 6. 2004 platně od kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2000 odstoupil, čímž došlo k jejímu zrušení od počátku. Z uvedeného důvodu mu svědčilo výlučné vlastnické právo, aniž je však mohl vykonávat (když s předmětnými nemovitostmi v jeho vlastnictví nakládali žalovaní). Žalovaní se proto na jeho úkor bezdůvodně obohatili podle §451 odst. 2 obč. zák. v žalované částce 1.040.219,- Kč s příslušenstvím, pokud předmětné nemovitosti užívali od 22. 3. 2000 do 30. 6. 2004.
Žalovaní ve svém vyjádření k podanému dovolání se plně ztotožnili s právním posouzením věci provedené odvolacím soudem. Z hlediska právní argumentace rovněž odkázali na svá dřívější vyjádření. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud podané dovolání zamítl jako nedůvodné.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
Proti výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. v části, v níž byla žaloba na zaplacení částky 1.040.219,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, je dovolání přípustné dle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud předesílá, že je ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán dovolacími důvody vymezenými dovolatelem.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné
1. Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. stanoví, že „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Podle §451 odst. 2 obč. zák. „bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dle §48 odst. 2 obč. zák. „odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.“ Podle §130 odst. 2 obč. zák. „nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užitky z věci po dobu oprávněné držby.“ Podle §123 obč. zák. je „vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.“
2. Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. je, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty (došlo ke zvýšení aktiv jeho majetkového stavu), a to na úkor druhého, jehož majetkový stav se tím snížil, případně nedošlo k jeho očekávanému rozmnožení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3345/2007). Nejvyšší soud současně již v rozsudku ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 68/2007, uvedl, že s přihlédnutím k závěru vyjádřenému ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1982, č. Cpj 40/82, uveřejněném pod č. Rc 22/1983, je „kupující zásadně do zrušení smlouvy v dobré víře, neboť do té doby užívá věc jako její vlastník. Za tuto dobu není zásadně povinen poskytnout organizaci [resp. vlastníku] náhradu za užívání věci a není proto povinen nahradit jí to, oč se hodnota věci jejím užíváním snížila, pokud nejsou dány podmínky pro uplatnění práva na náhradu škody.“ Dovolací soud neshledal důvody se v souzené věci od uvedené judikatury odchýlit.
3. V souzené věci je nesporné, že žalovaní byli do okamžiku odstoupení od smlouvy, ke kterému došlo dne 30. 6. 2004, v dobré víře o tom, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, když tomu nasvědčoval nejen řádný a existující právní titul (nezrušená kupní smlouva), ale i vnější okolnosti, zejména zápis jejich vlastnického práva v katastru nemovitostí (k oprávněné držbě srov. Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde Praha, 2008. s. 569). Za této situace žalovaným jako oprávněným držitelům svědčí právo nakládat s věcí jako s vlastní, včetně práva užívacího. Pokud za daného stavu soudy obou stupňů konstatovaly, že žalovaní jako oprávnění držitelé nejsou povinni žalobci uhradit finanční náhradu za užívání předmětných nemovitostí za období od 22. 3. 2000 do 30. 6. 2004, je právní posouzení věci správné.
Protože dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu