ECLI:CZ:NS:2003:28.CDO.361.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 361/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. M. P., a 2. I. P., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 26.10.2001, sp.zn. 25 Co 252/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 11 C 67/91 (žalobců: A. V. K., B. M. K., a C. J. K., zastoupeným advokátem, proti žalovaným M. P. a I. P., zastoupeným advokátem, o vydání části nemovitostí, za účasti vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaných – R. a J. H. K., státního podniku v likvidaci, takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, jež byla podána u soudu 19.3.1991, bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 15.5.1992, čj. 11 C 67/91-61; žalobcům bylo uloženo zaplatit původní žalované B. P. na náhradu nákladů řízení 1.150,- Kč.
K odvolání žalobců byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 30.3.1998, sp.zn. 9 Co 425/92, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaných M. P. a I. P. proti uvedenému zrušovacímu usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu z 8.6.1999, 23 Cdo 690/99, a žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalobců 475,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení dovolacího soudu.
V dalším průběhu řízení byl vynesen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 3.8.2000, čj. 11 C 671/91-153, jímž bylo žalovaným M. P. a I. P. uloženo vydat písemnou dohodou každému ze žalobců jednu ideální šestinu domu čp. 101 se stavební parcelou č. 407 a zahradou parc. č. 459/2 v katastrálním území T. p. O. do 15 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo uhradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení částkou 7.695,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Tento rozsudek byl ještě usnesením Okresního soudu v Hradci Králové z 19.3.2001, čj. 11 C 67/91-173, doplněn výrokem, že žalobcům se nepřiznává náhrada nákladů řízení vůči vedlejšímu účastníku řízení – R. a J. H. K. (státnímu podniku v likvidaci).
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci se svou žalobou domáhali ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. vydání části nemovitostí patřících dříve V. K., zemřelému 12.2.1972, s tím, že jsou oprávněnými osobami k vydání uvedených nemovitostí jako dědicové ze zákona po svém otci. Výzva k vydání těchto nemovitostí byla tu učiněna 16.8.1991. Zůstavitel V. K. ustanovil v závěti z 20.9.1968 dědičkou B. P., svou dceru. Řízení po zůstaviteli V. K. (vedené pod sp.zn. D 516/72 u bývalého Státního notářství v H. K.) bylo však zastaveno pro nedostatek majetku.
V tomto občanském soudním řízení byla pasívně legitimována původní žalobkyně B. P., jíž byly v žalobě uvedené nemovitosti vydány jako osobě oprávněné – dědičce ze závěti na základě dohody o vydání věcí, uzavřené mezi B. P. a R. a J. H. K. dne 7.8.1991. B. P. však dne 6.3.1993 zemřela a podle výsledků řízení o dědictví po ní (vedeného pod sp.zn. D 841/93 Okresního soudu v Hradci Králové) se jejími právními nástupci stali M. P. a I. P. Soud v tomto řízení dospěl k právnímu závěru, že závěť zůstavitele V. K. z 20.9.1968 je neplatná, protože ohledně této závěti nebylo bezpečně doloženo, kdy byla podepsána, a tato skutečnost má ty důsledky, jako kdyby závěť nebyla vůbec datována a absence této základní náležitosti závěti (tj. data pořízená závěti) způsobuje neplatnost závěti ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Proto soud prvního stupně neposoudil postavení žalovaných M. P. a I. P., kteří jsou vnuky původního vlastníka nemovitostí V. K., zemřelého 12.2.1972, podle ustanovení §3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 403/1990 Sb., nýbrž podle ustanovení §3 odst. 1 písm. b/ téhož zákona.
Soud prvního stupně proto shledal důvodnou žalobu žalobců co do vydání každému ze žalobců po jedné šestině domu čp. 101 s pozemky parc. č. 407 a parc. č. 459/2 v katastrálním území T. p. O., když všechny uvedené nemovitosti byly vydány B. P., třebaže část těchto nemovitostí měla být vydána žalobcům V. K., M. K. a J. K. jako synům V. K., zemřelého 2.8.1968, tedy vnukům původního vlastníka V. K., zemřelého 12.2.1972.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných M. P. a I. P. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 26.10.2001, sp.zn. 25 Co 252/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v tomto znění: „Každý jeden žalovaný je povinen vydat každému jednomu žalobci jednu ideální dvanáctinu nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 178 pro katastrální území T. p. O., tedy domu čp. 101 na stavební parcele č. 407, stavební parcely č. 407 a pozemkové parcely č. 459/2 v katastrálním území T. p. O.“. Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (označeném II.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že každý jeden žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit každému jednomu žalobci náklady řízení 2.142,50 Kč. Výrok o nákladech řízení vedlejšímu účastníku řízení (označený III.) byl odvolacím soudem zrušen. Bylo také rozhodnuto, že každý jeden žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit každému jednomu žalobci náklady odvolacího řízení částkou 675,- Kč.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud zdůrazňoval, že klíčovou otázkou v tomto sporu je posouzení platnosti závěti, na níž je uvedeno datum 20.9.1968 a podpis „V. K.“. Šlo tu především o to, zda v řízení předkládaná listina z 2.10.1968, nadepsaná „dohoda“ (mezi V. K. a jeho dcerou B. P., podle níž se B. P. stala vlastnicí věcí, uvedených v této dohodě), byla vystavena a podepsána dříve, než byla sepsána závěť, když závěť, opatřená datem 20.9.1968, obsahuje i odkaz na událost, která měla nastat (podle data uvedeného v dohodě) až po datu, kdy byla podepsána závěť. Podle názoru odvolacího soudu se nepodařilo žalovaným v řízení prokázat, že „dohoda“, o níž je v závěti zmínka, byla napsána už 2.9.1968, ale je jen opatřena nesprávným datem, 2.10.1968. Zůstala tu tedy neurčitost závěti původního vlastníka V. K., pokud jde o datum, kdy byla závěť podepsána. Protože se nepodařilo odstranit neurčitost sporné závěti, pokud jde o datum, kdy byla podepsána, dospěl odvolací soud k závěru, že závěť s datem jejího podpisu 20.9.1968 je neplatná pro rozpor se zákonem (§39 a §476 odst. 2 občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.).
Protože měl soud prvního stupně a také odvolací soud za to, že uvedená závěť je neplatná, posoudil odvolací soud žalobní návrh žalobců ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 403/1990 Sb. (nikoli tedy podle ustanovení §3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 403/1990 Sb.) a nepřisvědčil tomu, že by nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, byly po právu vydány B. P., jako by byla jedinou oprávněnou osobou v této právní věci, když naopak tyto nemovitosti měly být vydány také žalovaným, kteří jsou rovněž dalšími oprávněnými osobami podle ustanovení §3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 403/1990 Sb. Shledal proto odvolací soud důvodným nárok žalobců, uplatněný vůči žalovaným podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., když B. P. neměly být všechny vydány dohodou, uzavřenou s R. a J. H. K., státním podnikem, s odkazem na ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb.
Z uvedených důvodů potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 20.12.2001 (stejně jako advokátu, který v řízení zastupoval žalobce) a dovolání bylo podáno u Okresního soudu v Hradci Králové dne 18.1.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na to, že jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně věci, kterým bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku, protože soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé zdůrazňovali, že nesprávné zjištění skutkového stavu spočívá v této právní věci v tom, že nebyl shledán skutečný stav věci ohledně dohody, uzavřené mezi původním vlastníkem V. K. a jeho dcerou B. P., když o této dohodě je zmínka v závěti V. K., opatřené datem 20.9.1968. Bylo povinností soudů v tomto řízení provést úplné dokazování o tvrzení žalovaných, že dohoda datovaná 2.10.1968 byla fakticky sepsána před tímto dnem; odvolací soud však ke zjištění této skutečnosti neprovedl ani navržený důkaz výslechem svědkyně M. P., kterým chtěli žalovaní prokázat právě to, že dohoda datovaná 2.10.1968 byla fakticky sepsána před tímto dnem.
Dovolatelé uváděli, že souhlasí s tím, že závěť trpí rozporem spočívajícím v tom, že tato závěť je datována 20.9.1968, ale v jejím textu se objevuje odkaz na „dohodu“ ze dne 2.10.1968, která skutečně existuje. Dovolatelé jsou však toho názoru, že obsah jiného úkonu zůstavitele než právní úkon závěti netvoří součást závěti a na platnost či neplatnost závěti nemá vliv. Jinak totiž závěť původního vlastníka nemovitostí V. K. obsahuje vše, co má podle zákona obsahovat, a nelze ji považovat za neurčitou. Odvolací soud však posoudil tento právní úkon jako neplatný jen proto, že se žalovaným nepodařilo prokázat, že závěť byla podepsána zůstavitelem toho dne, který na ní uvedl; v řízení však nebylo prokázáno, že závěť nebyla datována toho dne, kdy byla podepsána. Podle názoru dovolatelů samo datum 2.10.1968, uvedené na písemnosti „dohody“ a zopakované v závěti, je nepodstatné; ze strany zůstavitele šlo jen o to, že toto datum mechanicky podepsal, aniž s ním spojoval tak závažnou věc, jakou bylo uzavření smlouvy, která měla za následek převod vlastnictví k věcem uvedeným v „dohodě“. Podle názoru dovolatelů „žalovaní vyložili, proč a za jakých okolností došlo k uvedení vadného data na písemnosti „dohody“, opatřené datem 2.10.1968, či dokonce v mezní situaci i k tomu, že všechna data byla uvedena správně a závěť byla skutečně podepsána dne 20.9.1968. Neověřené a nevěrohodné opsání data „dohody“ do textu závěti ještě není žádným důkazem neplatnosti závěti, když nebylo možné zjistit ani to, kdo dohodu původně napsal včetně chybného data“.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud za ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.
Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů (tedy zejména podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také odvolací soud ve svém rozsudku z 20.10.2001, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, správně poukazoval.
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (z 26.10.2000, sp.zn. 25 Co 252/2001 Krajského soudu v Hradci Králové), jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (z 3.8.2000, čj. 11 C 67/91-153 Okresního soudu v Hradci Králové), kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (z 19.3.1991, čj. 11 C 67/91-61), proto, že soud prvního stupně byl vázán názorem odvolacího soudu z 20.3.1998 (sp.zn. 9 Co 42592 Krajského soudu v Hradci Králové), když tímto svým usnesením odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvody, že v řízení o odvolání došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo možné podat dovolání, bylo-li řízení postiženo jinou vadou (než které byly uvedeny v ustanovení §237 občanského soudního řádu), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Za takové vady nemohly být považovány vady ani omyly při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Právě takové vady však dovolatelé vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu (proti němuž jejich dovolání směřovalo). Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení pak nebyla sama o sobě dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jak bylo rovněž vyloženo v již citovaném rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) mohlo spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil dovolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §476 odst. 2 občanského zákoníku, které se této právní věci týkalo, šlo-li o posouzení náležitostí závěti. Podle tohoto ustanovení musí být v každé závěti uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána závěť; jinak je tato závěť neplatná. Tato právní úprava platila i v roce 1968, kdy podle shodných údajů účastníků tohoto řízení došlo v daném případě k pořízení závěti (srov. k tomu §503 odst. 2 občanského zákoníku ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb. a nyní i §873 občanského zákoníku).
Z uvedeného ustanovení §476 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá nepochybně, že se musí věnovat pozornost tomu, kdy byla závěť vyhotovena (srov. k tomu např. Sborník I Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1974, str. 507).
V daném případě musel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) posoudit pochybnosti o datu uvedeném na závěti zůstavitele V. K., zemřelém 12.2.1972, označeném datem 20.9.1968, když v obsahu této závěti zůstavitel uvedl: “Podotýkám, že již za svého života jsem s ní (tj. s B. P., narozenou 13.12.1908,) učinil dohodu, podle které se stala vlastnicí věcí, uvedených v prohlášení z 2.10.1968“. Přitom soudy obou stupňů měly k dispozici listinu označenou jako „Dohoda“, datovanou 2.10.1968, podepsanou V. K. a B. P. „o vyrovnání vzájemných nároků“, týkající se předání věci v této listině konkrétně uvedených.
Odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že se nepodařilo v řízení prokázat, že závěť V. K. byla podepsána skutečně 20.9.1968, takže nebyla odstraněna spornost této závěti, pokud šlo o datum, kdy byla podepsána. Nebylo tedy doloženo, že v této závěti byl řádně uveden den podepsání závěti, jak tuto náležitost závěti vyžadovalo ustanovení §476 odst. 2 občanského zákoníku. Posouzením náležitosti závěti výkladem projevu vůle zůstavitele bylo možné dospět k závěru, že závěť byla zůstavitelem V. K. podepsána 20.9.1968, anebo k závěru, že toto datum není správné. Výkladem projevu vůle zůstavitele však nebylo možné dovodit závěr, že závěť byla „podepsána“ v jiný den, než který byl na závěti uveden; v opačném případě totiž nebylo možné mít doloženu zákonem stanovenou (pod sankcí neplatnosti závěti) tu náležitost, že „v závěti musí být uveden den, kdy byla podepsána“.
Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, který shledal závěť neplatnou podle ustanovení §476 odst. 2 občanského zákoníku, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud šlo o doložení okolnosti, zda B. P. byla oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 403/1990 Sb., a zda jí tedy dohodou o vydání věcí ze 7.8.1991 byly vydány po právu všechny věci po původním vlastníku V. K., zemřelém 12.2.1972, a to jako údajně jediné dědičce ze závěti po tomto zůstaviteli. Proto dovolací soud nemohl přisvědčit názoru dovolatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž jejich dovolání směřovalo, je nesprávné. Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud jde o náklady vynaložené žalovanými na vyjádření k dovolání žalobců, použil tu dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, vyjadřujícímu zejména procesní vyjádření žalobců, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu