ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3665.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3665/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce JUDr. M. Č. , zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 23, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, za vedlejšího účastenství na straně žalovaného Hlavního města Prahy , se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1, o nahrazení projevu vůle, event. zaplacení částky 1 166 421,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 101/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městské soudu v Praze ze dne 19. 8. 2008, č. j. 16 Co 237/2008 – 207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 7. 11. 2003 (v jejím konečném znění z 24. 5. 2006) domáhal, aby soud uložil žalovanému uzavřít s žalobcem smlouvu, jejímž předmětem by byl převod pozemku p. č. 657/14 v k. ú. Z.e (dále jen „předmětný pozemek“), a pro případ, že by se na žalobce vztahovala tzv. restituční tečka, aby eventuálně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1 166 421,- Kč. Uvedený pozemek si žalobce nárokuje jako náhradní pozemek za nevydané pozemky oprávněným osobám podle §4 zák. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „oprávněné osoby“).
Žalovaný navrhl zamítnout žalobu, jelikož je oprávněn poskytnout žalobci náhradní pozemky pouze ve výši restitučního nároku oprávněného, tj. do výše ceny skutečně odňatých pozemků.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6. 6. 2006, č. j. 11 C 101/2003 – 116, žalobu zamítnul. Dle zjištění soudu prvního stupně přešla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 25. 10. 2000 z oprávněných osob podle §4 zák. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) na právního předchůdce žalobce pohledávka vůči Pozemkovému fondu ČR na náhradu za nevydané pozemky na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. města Prahy ze dne 3. 11. 1997. Rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. města Prahy ze dne 3. 11. 1997 bylo dne 21. 12. 2001 ručně opraveno tak, že došlo ke zmenšení podílu oprávněné osoby. Rozdíl vzhledem k ceně pozemků podle neopraveného rozhodnutí činí žalovaných 1 166 421,- Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky uzavřené dne 23. 3. 2001 přešla část výše zmíněné pohledávky ve výši 3 756 296,- Kč na žalobce. Na základě postoupené pohledávky byly žalobci vydány náhradní pozemky v hodnotě 2 589 875,- Kč. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí ze dne 3. 11. 1997 vycházelo z výsledků dědického řízení a bylo deklaratorní povahy a následně přiznal žalobci postavení oprávněné osoby s tím, že mu vznikl nárok na vydání náhrady za nevydané pozemky. Protože Pozemkový fond převedl na žalobce náhradní pozemky v souladu s rozhodnutím ze dne 3. 11. 1997 opraveným dne 21. 12. 2001, na převod dalších pozemků žalobci nárok nevznikl. Soud prvního stupně zároveň konstatoval, že pokud právní předchůdce žalobce převedl na žalobce pohledávku, kterou nevlastnil a která proto nemohla být převedena, došlo k bezdůvodnému obohacení postupitele, nikoliv však žalovaného.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 11. 1. 2007, č. j. 20 Co 384/2006-150, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Odvolací soud dále uvedl, že pokud výrok rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. m. Prahy z 3. 11. 1997 přiznával oprávněným osobám nároky ve vyšších podílech, nacházel se tento výrok v rozporu s odůvodněním, pročež byl opraven v souladu s §47 odst. 6 zákona č. 71/1967 Sb. Odvolací soud doplnil, že žalobce nemůže ze samotného formálního nedostatku provedení opravy opatřené razítkem „Hlavní město Praha“ namísto razítka „Magistrát hlavního města Prahy“ vyvozovat, že by mu náležel nárok ve větším rozsahu, než jaký plyne z opraveného rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. města Prahy.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 1. 11. 2007, č. j. 28 Cdo 2461/2007 – 174, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že oprava ze dne 21. 12. 2001 správního rozhodnutí vydaného dne 3. 11. 1997 Pozemkovým úřadem hl. města Prahy je nicotným aktem, neboť opravu rozhodnutí provedl vedlejší účastník Hlavní město Praha na straně žalované, který navíc byl účastníkem řízení před Pozemkovým úřadem hl. města Prahy, což jinými slovy znamená, že oprava byla provedena nikoliv nestranným a k tomu kompetentním orgánem. Vzhledem k tomu, že oprava byla provedena až po uplynutí lhůty pro uplatnění opravných prostředků, neměli účastnící možnost obrany. Nejvyšší soud uzavřel, že ačkoliv soudy v občanskoprávním řízení vycházejí z rozhodnutí správního orgánu, musí – má-li být jejich rozhodnutí na něm založeno – zjistit jeho obsah, který se ve výjimečných případech zjevných nesprávností nemusí krýt s textem rozhodnutí. Při zjišťování obsahu správního rozhodnutí nejsou soudy provedenou opravou vázány, neboť oprava ve smyslu ust. §47 odst. 6 zák. č. 71/1967 Sb. toliko sjednocuje formální vyjádření správního rozhodnutí s jeho skutečným obsahem.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 8. 2008, č. j. 16 Co 237/2008 – 207, rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil. Podle odvolacího soudu se žalobce k nařízenému jednání nedostavil a proto nemohl být poučen o tom, že odvolací soud může věc po právní stránce hodnotit jinak, než jak učinil soud prvního stupně. Dále odvolací soud uvedl, že není podstatné, zda postupem správního orgánu při opravě rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. města Prahy ze dne 3. 11. 1997 došlo ke zmenšení žalobcova nároku na vydání náhradního pozemku, jelikož uplynutím zákonem stanovené lhůty (do 31. 12. 2005) nárok žalobce na vydání pozemku zanikl a proto také nelze žalobě na nahrazení projevu vůle vyhovět. Ohledně peněžité náhrady odvolací soud uvedl, že podal-li žalobce u žalovaného dne 1. 11. 2006 výzvu k vyplacení peněžité náhrady, počala od tohoto data žalovanému běžet tříletá lhůta k eventuálnímu vyplacení peněžité náhrady. Závěrem dovodil, že za situace, kdy lhůta uplynula až dnem 1. 11. 2009, žalobce svůj nárok uplatnil předčasně.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod žalobce uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a současně i nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalobce konkrétně namítal, že:
a) část třetí zákona č. 253/2003 Sb. (tzv. restituční tečka) je v rozporu s mezinárodními dohodami, jimiž je Česká republika vázána, a nemohla proto přivodit jí zamyšlené účinky,
b) odvolací soud chybně vyložil §16 odst. 1 zákona o půdě, dle kterého náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy,
c) odvolací soud závažně pochybil, když žalobce v rozporu s ustanovením §118a odst. 2 o.s.ř. neuvědomil o možnosti změny právního posouzení věci,
d) odvolací soud po tom, co mu byla věc dovolacím soudem vrácena k dalšímu řízení, věc řešil vycházeje ze zcela jiného právního posouzení.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. ve znění před změnou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. dán zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
K námitce ad a) týkající se nesouladu restituční tečky s mezinárodními úmluvami
Podle článku VI. zák. č. 253/2003 Sb. pokud rozhodnutí Pozemkového úřadu nabylo právní moci anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností tohoto zákona, lhůta pro převod pozemku končí dnem 31. prosince 2005. Zákon č. 253/2003 nabyl účinnosti dnem vyhlášení, tedy 6. 8. 2003. Ústavní soud nálezem ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, zrušil ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců .
Problematikou zániku práva na náhradní pozemek ve smyslu §11 odst. 2 zák. o půdě se již dovolací soud zabýval (srov. např. rozsudek ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006) a dospěl k závěru, že pokud došlo k postoupení práva oprávněné osoby podle §33a zák. o půdě, získal tím postupník postavení oprávněné osoby podle zákona o půdě. Dále však v souladu se zásadou lex posterior derogat priori (pozdější zákon mění zákon dřívější) dovodil, že je-li zák. 253/2003 Sb. vůči zákonu o půdě zákonem pozdějším, mění postavení oprávněných osob (resp. osob, jež právo od oprávněných osob nabyly).
Dle již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 dovolací soud jako soud obecný nemůže zákon vykládat jinak než podle jeho znění, smyslu a důvodů, jež sledoval. Je pak na jiných orgánech, aby v případě jeho neúnosnosti dosáhly jeho změny nebo zrušení. K tomu právě došlo u zmíněného zákona nálezem pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž byl mj. změněn článek VI. zákona č. 253/2003 Sb. Tato změna se však týkala podle výslovného znění výroku tohoto nálezu pouze původních oprávněných osob, (tedy těch, jež splňovaly požadavky uvedené v §4 a §6 odst. 1 zákona o půdě). V odůvodnění svého nálezu pak Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku ostatní osoby, včetně těch, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. V zásadě vyšel z úvahy, že nejde o osoby, jimž byla v minulosti způsobena křivda, kterou má zákon o půdě odstranit, ale o osoby, které převzetím nároku od oprávněných osob jednaly jako jiné osoby v rámci běžných občanskoprávních či obchodních vztahů. Odvolací soud tedy aplikoval na daný případ správnou právní normu a správně ji vyložil.
Rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. města Prahy ze dne 3. 11. 1997, ručně opravené dne 21. 12. 2001, nabylo právní moci dne 19. 12. 1997. Žalobce nabyl pohledávku vůči Pozemkovému fondu ČR na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 3. 2001. Lhůta pro převod pozemku stanovena v čl. VI. zákona č. 253/2003 Sb. je dána objektivně - zákonem, což jinými slovy znamená, že nezávisí na jednání konkrétní osoby, tj. postupníka a není ani rozhodující, zda nárok na poskytnutí náhradního pozemku byl již uplatněn u Pozemkového fondu ČR nebo u soudu. Jelikož žalobce - postupník nabyl pohledávku na základě smlouvy dne 23. 3. 2001, tedy před účinností zákona č. 253/2003 Sb., jeho nárok na vydání náhradních pozemků zanikl ze zákona dne 31. 12. 2005.
K námitce ad b) týkající se výkladu ust. §16 odst. 1 zákona o půdě
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě po změnách provedenými zákonem č. 178/2006 Sb. účinným od 5. 5. 2006 za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle §28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§14 odst. 9). Náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy
a) oprávněné osobě nebo jejímu dědici, nebo
b) osobě, na kterou se vztahuje lhůta pro převod jiného pozemku podle §13 odst. 6 tohoto zákona nebo lhůta podle čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.; výzva této osoby musí být doručena pozemkovému fondu nejpozději do 6 měsíců od uplynutí lhůty pro převod pozemku, jinak právo na peněžitou náhradu zanikne.
Podle čl. VI. zák. č. 178/2006 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada, jestliže právo na jiný pozemek před účinností tohoto zákona zaniklo podle §13 odst. 6 nebo před nabytím účinnosti tohoto zákona uplynula lhůta pro převod jiného pozemku podle čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. Písemná výzva k poskytnutí peněžité náhrady musí být doručena pozemkovému fondu nejpozději do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak právo na náhradu zanikne. Náhradu poskytne pozemkový fond nejpozději do tří let od převzetí písemné výzvy.
Občanský zákoník je ve vzathu k zákonu o půdě subsidiárním právním předpisem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1853/2002).
Podle ustanovení §122 obč. zák. konec lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.
Jak již bylo předesláno výše k námitce ad a), žalobci ve smyslu čl. VI. zák. č. 253/2003 Sb. uplynula lhůta pro vydání náhradních pozemků 31. 12. 2005. Podal-li žalobce výzvu k vyplacení peněžité náhrady u žalovaného dne 1. 11. 2006, potom byl nárok žalobce uplatněn včas, neboť 6 měsíční lhůta dle čl. VI zák. č. 178/2006 Sb. běžící od jeho účinnosti (tj. od 5. 5. 2006) uplynula až o čtyři dny později, tj. 5. 11. 2006. Od data podání výzvy, tj. od 1. 11. 2006 pak počala plynout žalovanému tříletá lhůta dle citovaného čl. VI. zák. č. 178/2006 Sb., resp. §16 odst. 1 zákona o půdě, k eventuálnímu vyplacení peněžité náhrady. Tato tříletá lhůta uplynula teprve dne 1. 11. 2009. Žalobce však již dne 7. 11. 2003 podal u soudu předmětnou žalobu na plnění. Žalobou na plnění jde o reparaci v právních vztazích, neboť se jí ukládá povinnost, kterou měl žalovaný již dříve splnit sám a která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení zákona (srov. Wintrová, A., a kol., Civilní právo procesní. 5. vydání, Linde Praha, a. s. r. 2008, s. 225 an.)
Jestliže pozemkovému fondu ČR jako žalovanému byla ustanovením §16 odst. 1 zákona o půdě stanovena tříletá lhůta, během níž musí plnit, je na jeho vůli jako dlužníka, kdy během této lhůty bude plnit. Naopak věřitel se úspěšně může domáhat svého práva u soudu, tj. reparace v důsledku nedodržení povinnosti uložené v §16 odst. 1 zákona o půdě až uplynutím této lhůty, tedy počínaje dnem 2. 11. 2009. Pokud se tedy žalobce domáhal u soudu plnění, musel soud rozsudkem ze dne 19. 8. 2008 s ohledem na ustanovení §154 o.s.ř., dle kterého je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení, nárok žalobce zamítnout. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že i kdyby žalobci vznikl nárok na peněžitou náhradu, byla by určena na základě ust. §28a zák. o půdě.
K námitce ad c) týkající se poučení dle ust. §118a o.s.ř.
Dovolací soud předesílá, že z obsahu spisu, zejména doručenky na č. l. 197 plyne, že žalobce byl k jednání nařízenému na 19. 8. 2008 předvolán prostřednictvím svého právního zástupce, kterému byla obsílka doručena dne 11. 6. 2008. K jednání se žalobce ani jeho právní zástupce nedostavili. Ze spisu rovněž plyne, že nebylo požádáno o odročení jednání.
Podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Podle ustanovení §101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
Nejvyšší soud České republiky se již otázkou účastníka, který se nedostavil k nařízenému jednání a proto nebyl poučen, zabýval. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007 ustanovení §118a o. s. ř. upravuje jen poučovací povinnost soudu při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle ustanovení §118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení §118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.
V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud nepochybil, když žalobce nepoučil o tom, že odvolací soud může věc hodnotit po právní stránce jinak, než jak učinil soud I. stupně.
K námitce ad d) týkající se postupu odvolacího soudu po zrušení rozsudku dovolacím soudem
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.
Podle ustanovení §243d odst. 1 o.s.ř. jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §226 zde platí obdobně. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Žalobce v dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2007, č. j. 20 Co 384/2006 – 150 jako dovolací důvod uváděl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále nesprávné právní posouzení věci, především namítal, že postup, kterým v posuzovaném případě došlo k zásahu do pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu, nemůže být považován za opravu chyb v psaní, počtech či jiných zřejmých nesprávností, neboť mění samotný výrok ve smyslu zásadního zkrácení výše nároku (majetkového práva) oprávněné osoby (žalobce). Žalobce dále namítal, že v konkrétním případě bylo rozhodnutí vydáno Pozemkovým úřadem hl. města Prahy, tedy správním úřadem. Oprava rozhodnutí pozemkového úřadu však nebyla provedena tímto správním úřadem, ale patrně jakýmsi samosprávným orgánem obce – Hlavního města Prahy. Za této situace dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 1. 11. 2007, č. j. 28 Cdo 2461/2007 – 174 věc posoudil jen z důvodu uplatněného v dovolání a proto se také nezabýval otázkou, zda existují další skutečnosti, které vedou k zamítnutí žaloby. Jestliže v souzené věci posléze odvolací soud zamítl žalobu pro předčasnost, je zřejmé, že posoudil věc po právní stránce jinak než ve svém původním rozhodnutí, které se opíralo o rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. města Prahy ze dne 3. 11. 1997. Uvedené jinými slovy znamená, že se nedostal do rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který se rovněž týkal rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. města Prahy ze dne 3. 11. 1997.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici ve zmíněné literatuře nebo na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Jelikož žádná z námitek dovolatele nemá pro napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť nemají vliv na nárok odvolatele, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud uvádí, že podle ustanovení §14 odst. 1 zák. o půdě oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek. Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že nárok na vydání náhradních pozemků, resp. peněžitou náhradu, vzniká přímo ze zákona. Proto také nemohlo rozhodnutí Pozemkového úřadu hl. města Prahy ze dne 3. 11. 1997 konstituovat nárok v rozsahu překračujícím zákonný nárok oprávněné osoby.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu