ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.370.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 370/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce České republiky - Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova l, zastoupeného Vojenským úřadem pro právní zastoupení Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, proti žalované Z. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp.zn. 5 C 1140/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.11.2005, čj. 10 Co 91/2004-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.listopadu 2005, čj. 10 Co 91/2004-57, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 6.listopadu 2003, čj. 5 C 1140/2002-38, se zrušují, a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem z 6.11.2003, čj. 5 C 1140/2002-38, Okresní soud v Lounech zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků v katastrálním území U., ve výroku rozsudku blíže specifikovaných. Uznal, že žalobce má na určovací žalobě naléhavý právní zájem, protože v katastru nemovitostí je duplicitně zapsán jako vlastník on i žalovaná. Soud vyšel z toho, že předmětné pozemky byly podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), vydány povinnou osobou - Zemědělským družstvem H., oprávněným osobám a dohoda byla schválena v roce 27.4.1993 Okresním úřadem v L., pozemkovým úřadem (dále jen „pozemkový úřad“). Jejich vlastníkem je proto žalovaná, jednak v důsledku tohoto rozhodnutí pozemkového úřadu, jednak v důsledku dědictví po dalších oprávněných osobách, jimž byly pozemky vydány.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil svým rozsudkem ze dne 2.11.2005, čj. 10 Co 91/2004-57. Jeho dokazování považoval za dostatečné pro meritorní posouzení věci a správným shledal i jeho právní závěr. I on považoval za rozhodující, že bylo podle zvláštních předpisů vydáno rozhodnutí příslušného orgánu, z něhož je třeba vycházet. Věcnou správnost tohoto rozhodnutí není soud oprávněn mimo rámec správního soudnictví zkoumat, pokud nejde o paakt, bylo vydáno v rámci pravomoci příslušného správního orgánu, je pravomocné a vykonatelné. U těchto rozhodnutí platí presumpce jejich správnosti, a dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky. Soudního přezkumu správního rozhodnutí se lze domáhat jen cestou správního soudnictví. V dané věci rozhodl správní orgán o schválení dohody ze dne 19.2.1993, kterou Zemědělské družstvo H. vydalo předmětné nemovitosti žalobkyni a její právním předchůdcům - matce a bratrovi, po nichž je posléze zdědila. Rozhodnutí, vydané 27.4.1993 v mezích a pravomoci pozemkového úřadu L., nabylo právní moci 20.5.1993; soud není oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost, a je jím vázán potud, že jím bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněných osob, a že Zemědělské družstvo H. je povinnou osobou. Vlastnické právo na základě tohoto rozhodnutí nabyly osoby oprávněné. Restituční nárok je třeba považovat za nárok primární a proto bylo bezpředmětné zabývat se tvrzeným vydržením předmětných nemovitostí žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvod, jímž je nesprávné právní posouzení věci, především právní názor, že žalovaná, resp. její právní předchůdci, nabyli sporné nemovitosti na základě restitučních rozhodnutí. Podle názoru dovolatele nejsou rozhodnutí pozemkového úřadu, vydaná podle §9 odst. 2 nebo §9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnutími deklarujícími právní vztah, ale realizujícími zvláštní způsob restituce práv původního vlastníka, tedy rozhodnutími tato práva konstitující. Rozhodnutí správního orgánu o schválení dohody o vydání nemovitosti nelze v řízení před soudem podle §80 o.s.ř. považovat za neplatné, avšak pouze v případě, že by se správního řízení zúčastnili všichni účastníci správního řízení. O takový případ se ale nejedná, protože s žalobcem, který měl k předmětným pozemkům právo hospodaření a byl proto povinnou osobou podle §5 odst. 1 zákona o půdě, nebylo ve správním řízení před pozemkovým úřadem jednáno a nebylo mu ani doručeno správní rozhodnutí, které tak nemohlo nabýt právní moci a vyvolat sledované právní účinky. Správní řízení tak nebylo dosud pravomocně uzavřeno a nemohlo vzniknout vlastnické právo žalované ke sporným parcelám. Dovolatel proto zastává názor, že rozhodnutí pozemkového úřadu, vydané 27.4.1993, je nulitní a to z důvodu nemožného plnění, protože Zemědělské družstvo H. nemohlo vydat pozemky, jejichž vlastníkem byl žalobce. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání splňuje náležitosti požadované občanským soudním řádem (o.s.ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., protože napadený rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam v otázce posouzení závaznosti rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody podle §9 odst. 2 zákona o půdě pro rozhodnutí soudu o určení vlastnictví, a to s ohledem na jiný právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v této otázce v dříve projednávané věci, oproti rozhodnutí odvolacího soudu (§237 odst. 3 o.s.ř.). Odvolací soud vyšel z názoru, že není oprávněn zkoumat věcnou správnost rozhodnutí pozemkového úřadu, a že toto rozhodnutí nabylo právní moci. Na podporu tohoto názoru uvedl rozsudek Nejvyššího soudu z 17.10.2001, sp.zn. 28 Cdo 892/2000, který však na daná případ nedopadá, protože řešil platnost postupu státu při privatizaci ve vztahu k uplatněnému restitučnímu nároku, o němž navíc pozemkový úřad rozhodl formou výroku o vlastnictví oprávněné osoby, nikoli o schválení dohody o vydání nemovitosti.
Problematika, jíž se týká projednávaná věc, byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu z 22.7.1998, sp.zn. 2 Cdon 1857/97, uveřejněném v Právních rozhledech, ročník 1999. V něm dovolací soud vyjádřil, že spor o posouzení platnosti smlouvy uzavřené podle §9 odst. 1 zákona o půdě a schválené pozemkovým úřadem, je sporem občanskoprávním a jeho projednání je v pravomoci soudu podle §7 odst. 1 o.s.ř., přičemž schválení dohody podle §9 odst. 2 zákona o půdě nemůže konvalidovat případnou neplatnost této smlouvy.
Protože odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vycházel z odlišného právního názoru, nezabýval se otázkou platnosti dohody uzavřené mezi oprávněnými osobami a Zemědělským družstvem H. z toho hlediska, zda vydávající družstvo bylo povinnou osobou ve smyslu §5 odst. 2 zákona o půdě, tedy zda mu bylo zřízeno právo trvalého užívání podle tehdy platných předpisů o hospodaření s národním majetkem. Nestačí konstatování, že pozemky užívalo, případně s nimi hospodařilo, protože statut povinné osoby je s účinností od 28.2.1992 (tj. od účinnosti novely zákona o půdě, provedené zákonem č. 92/1993 Sb.), v §5 odst. 2 přesně určen. Teprve po zjištění, kdo byl povinnou osobou podle uvedeného ustanovení, bude možno jako předběžnou otázku posoudit, zda dohoda o vydání uzavřená mezi oprávněnými osobami a Zemědělským družstvem H., byla platná, tj. zda byla uzavřena osobou povinnou, a posoudit i právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu z hlediska toho, zda bylo doručeno všem účastníkům správního řízení.
Dovolací soud z tohoto hlediska nemohl rozhodnutí odvolacího soud posoudit pro nedostatek skutkových zjištění a právních závěrů v tomto směru, a jeho rozsudek proto zrušil podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. Stejný závěr se týká i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. a zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem dovolacího soudu. O nákladech řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2006
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu