Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.05.2002, sp. zn. 28 Cdo 371/2002 [ rozsudek / výz-B ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.371.2002.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.371.2002.1
sp. zn. 28 Cdo 371/2002 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání akciové společnosti V.-L. P., Č. B., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 27.11.2001, sp.zn. 1 Co 245/2001, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 44/2000 (žalobce I. M., zastoupeného advokátem, proti žalované akciové společnosti V.-L. P., zastoupené advokátkou, o uveřejnění odpovědi podle §14 zákona č. 46/2000 Sb.), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Odůvodnění: Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 13.11.2000, aby soud uložil svým rozsudkem žalované akciové společnosti uveřejnit v Ch. d. odpověď žalobce na článek z 24.10.2000 na straně 9 tohoto deníku, nazvaný „M. opět hrozí vězení, zavinil totiž smrtelnou nehodu“. Žalobce uváděl, že tímto článkem byla podána nepravdivá informace zkreslující dopravní nehodu (zejména údaj o rychlosti vozidla žalobce 120 km za hodinu), k níž došlo 22.10.2000 nedaleko F. L. mezi vozidlem, řízeným žalobcem, a osobním vozidlem zn. Wartburg, řízeným jiným řidičem. Žalobce uváděl ještě, že v uvedeném článku byl uveřejněn i další nepravdivý údaj, že žalobce je bývalým majitelem prvoligového fotbalového týmu U. Ch. a nájemcem areálu tržnice D. a že čeká na rozhodnutí chebského soudu o uvalení vazby. Žalobce požádal žalovanou akciovou společnost, jako vydavatelku Ch. d., aby uveřejnila žalobcovu odpověď na článek z 24.10.2000 ve smyslu ustanovení §10 tiskového zákona; dopis byl doručen žalované společnosti 27.10.2000, tedy v 30denní lhůtě stanovené v §12 tiskového zákona; žalovaná akciová společnost požádala dopisy z 30.10.2000 a z 9.11.2000 o prodloužení lhůty k vyřízení žádosti žalobce. Žalobce poukazoval na to, že osmidenní lhůta podle ustanovení §13 odst. 2 tiskového zákona tu začala běžet 4.11.2000 a lhůta k podání žaloby žalobci končila 19.11.2000; svou žalobu podal žalobce 13.11.2000. Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření k žalobě žalobce uvedla, že v žádosti o uveřejnění odpovědi, kterou podal žalobce, nebyl splněn hmotněprávní předpoklad k soudnímu uplatnění práva na uveřejnění odpovědi v periodické tiskovině ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb. Nebyly splněny zákonné předpoklady podle ustanovení §13 odst. 1 a 3 citovaného zákona k uveřejnění žalobcem požadované odpovědi na článek v Ch. d. z 24.10.2000. Nebyl splněn ani požadavek totožnosti odpovědi, jak byla uvedena v žádosti žalobce, poslané žalované společnosti, a pak požadované odpovědi podle žaloby žalobce, podané v této právní věci (srov. §12 odst. 2, věta první, citovaného zákona). Žalovaná akciová společnost také poukazovala na ustanovení §15 odst. 1 téhož zákona, podle něhož není dána povinnost uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení, pokud by uveřejnění navrženého textu bylo v rozporu s dobrými mravy; vzhledem k okolnostem, za nichž došlo v tomto případě k dopravní nehodě z 22.10.2001 (s následným úmrtím dvou osob), lze mít za to, že tu jde o takový případ. Žalovaná akciová společnost poukazovala i na to, že byl-li v článku z 24.10.2000 uveřejněn údaj o vyšetřovací vazbě žalobce, šlo o pravdivou informaci. Soud prvního stupně vynesl dne 25.6.2001 rozsudek čj. 11 C 44/2000-48, jímž zamítl žalobu, aby žalované akciové společnosti byla uložena povinnost uveřejnit v Ch. d. do 3 dnů od právní moci rozsudku odpověď ve znění: „Ch. d. v úterý dne 24.10.2000 na straně 9 uveřejnil článek s nadpisem „M. opět hrozí vězení, zavinil smrtelnou nehodu“. Uvedeným článkem byla podána nepravdivá informace zkreslující skutečný průběh událostí. Pravdou je, že v neděli 22.10.2000 došlo k dopravní nehodě, způsobené šedesátiletým mužem z D. M. který řídil vozidlo Wartburg. V době, kdy toto vozidlo bylo předjížděno vozidlem Mercedes Benz, se řidič Wartburgu nevěnoval dostatečně řízení, přehlédl, že je předjížděn a při záměru odbočit ze silnice první třídy na místo ležící mimo tuto silnici nedal znamení o změně směru jízdy, ani neumožnil předjíždějícímu vozidlu dokončit předjíždění, náhle odbočil a vytvořil tak zcela nečekanou překážku pro předjíždějící vozidlo Mercedes Benz, řízené panem I. M., který již kolizi nebyl schopen zabránit, ač se o to pokusil. Na vzniku velmi závažných následků nehody se také podílel technický stav vozidla Wartburg, které bylo v rozhodných místech u karoserie zcela zrezivělé, a proto se po kolizi rozpadlo. Dále je pravdou, že pan I. M. není bývalým majitelem prvoligového fotbalového týmu U. Ch. a nájemcem areálu tržnice D. a nečeká na rozhodnutí Okresního soudu v Chebu o uvalení vazby. Nakonec údaj o rychlosti jízdy více než 120 km v hodině není správný. Údaj o vyšetřovací vazbě pana I. M. v souvislosti s nejasnými okolnostmi prodeje fotbalového klubu U. Ch. bez uvedení toho, že byl nevinen, je rovněž údajem nepravdivým“. Výrokem uvedeného zamítavého rozsudku soudu prvního stupně bylo také žalobci uloženo zaplatit žalované akciové společnosti na náhradu nákladů řízení 5.478,28 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce požaduje uložení povinnosti k uveřejnění rozšířeného textu odpovědi na článek z 24.10.2000, na který neměla žalovaná společnost možnost reagovat, neboť tento rozšířený text jí nebyl znám. Pokud má k navrženému znění odpovědi vydavatel periodického tisku výhrady, není povinen uveřejnit tuto odpověď, jak o tom hovoří ustanovení §15 zákona č. 46/2000 Sb. Jestliže tedy žádal žalobce o zveřejnění odpovědi v rozšířeném znění, jiném než bylo znění odpovědi navržené v původní žádosti o zveřejnění odpovědi zaslané vydavateli Ch. d., nezbylo soudu než v této části žalobě nevyhovět a tuto část žaloby zamítnout. Soud prvního stupně byl dále toho názoru, že požadovaná odpověď na článek z 24.10.2000 v tom znění, který žalobce posléze navrhl, nelze zveřejnit; v této navržené odpovědi žalobce sám klade vinu na druhého řidiče, tedy jej staví do obdobné situace, do níž byl postaven on sám; v navrženém textu odpovědi na článek z 24.10.2000 hovoří žalobce o vině na dopravní nehodě ze strany druhého z řidičů střetnuvších se vozidel, aniž by ještě takový závěr byl pravomocně učiněn v soudním řízení o dopravní nehodě; to ovšem je v rozporu se zásadou presumpce neviny. I z tohoto důvodu nebylo možné, podle názoru soudu prvního stupně, žalobě žalobce vyhovět. Byla proto žaloba žalobce zamítnuta o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 27.11.2001, sp.zn. 1 Co 245/2001. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé jen tak, že žalovaná akciová společnost je povinna uveřejnit v Ch. d. do 3 dnů od právní moci rozsudku odpověď v tomto znění: „Ch. d. v úterý dne 24.10.2000 na straně 9 uveřejnil článek s nadpisem: M. opět hrozí vězení; zavinil totiž smrtelnou nehodu. Uvedeným článkem byla podána informace zkreslující skutkový průběh událostí“. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že byly splněny formální předpoklady předcházející podání žaloby ve smyslu ustanovení §12 a §14 odst. 2 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku. Odvolací soud poukazoval dále na to, že podle ustanovení §10 odst. 2 citovaného zákona se odpověď vydavatele periodického tisku musí omezit pouze na skutková tvrzení, v důsledku nichž se toto tvrzení dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, a uvádí se na pravou míru nepravdivé nebo pravdu zkreslující tvrzení, případně se učiněné tvrzení doplňuje anebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsudku napadeného sdělení nebo jeho části. S tímto ustanovením není žalobcem požadovaná odpověď v souladu, protože tato navržená odpověď obsahuje subjektivní stanovisko k dopravní nehodě, v němž zavinění nehody přičítá druhému z řidičů, který zemřel při této dopravní nehodě. V této souvislosti odvolací soud poukazoval na obsah znaleckého posudku Kriminalistického ústavu v Praze (čj. 2846/2000-KÚP-KI-I ve vyšetřovacím spise Policie ČR – Okresního úřadu vyšetřování v Ch., ČVS: OVCH-1393/20-2000), z něhož se podává, že žárovka vozidla Wartburg, ukazující směr odbočení, měla v době před nehodou dne 22.10.2000 svítit a že tedy přinejmenším není na místě tvrzení žalobce, že řidič Wartburgu nedal znamení o změně směru jízdy, přičemž šlo o tvrzení žalobce v době, kdy trestní řízení nebylo dosud skončeno. Ze zákona č. 46/2000 Sb. (jehož §13 stanoví, že „vydavatel je povinen uveřejnit odpověď“) se nepodává, podle názoru odvolacího soudu možnost vydavatele periodického tisku činit ve znění odpovědi, požadované v žádosti o uveřejnění odpovědi, jakékoli úpravy. Tuto možnost nemá ani soud, který je vázán žalobním návrhem; podle názoru odvolacího soudu však znění ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu nevylučuje, aby bylo žalobě vyhověno jen zčásti. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 občanského soudního řádu tak, že text části navržené odpovědi nyní vyjadřuje jen to, že v článku v Ch. d. z 24.10.2000 byla obsažena informace zkreslující skutečný průběh události, ale neobsahuje údaj o nepravdivosti informace, ale ani subjektivní výklad průběhu dopravní nehody, uváděný žalobcem; ve zbývající zamítavé části výroku rozsudku byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a 2 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovanou akciovou společnost v řízení zastupovala, dne 7.1.2002 a dovolání ze strany této žalované společnosti bylo podáno u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 29.1.2002, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Ve svém dovolání navrhovala žalovaná akciová společnost, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu s tím, že její dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změněno. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolávající se akciová společnost vyjadřovala své přesvědčení, že odvolací soud v daném případě nesprávně aplikoval ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu a zároveň opomněl aplikovat v tomto směru ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 146/2000 Sb. Podle názoru dovolatelky změnil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že sám formuloval text odpovědi na článek v periodickém tisku, která by měla být tiskem uveřejněna, nebyly tu respektovány jednoznačné obsahové náležitosti odpovědi předpokládané v ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 46/2000 Sb. Vzhledem k tomuto ustanovení nepokládá dovolatelka za správný názor odvolacího soudu, že soud tu má možnost krátit text navržené odpovědi, a to s tím, že vyhoví žalobnímu návrhu zčásti. Výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně textu odpovědi pak vůbec neodpovídá ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 46/2000 Sb., neboť takto stanovený text odpovědi neobsahuje žádné skutkové tvrzení, je neurčitý a nekonkrétní a pro svou bezobsažnost je právně i věcně irelevantní; nesplňuje tedy účel sledovaný ustanovením §10 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb., protože roli žalobce při dopravní nehodě, o níž článek z 24.10.2000 pojednával, nikterak neopravuje. Dovolatelka ještě dodávala, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce významné. Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolávající se akciová společnost uplatňovala jako dovolací důvod, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/). V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §153 občanského soudního řádu a podle ustanovení §10 odst. 1, §12 odst. 1, §13 odst. 2 a §15 odst. 1 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, jak sám ve svém rozhodnutí na tato ustanovení poukazoval. Uváděná ustanovení se projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo tedy třeba ještě posoudit, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil. Z ustanovení hlavy čtvrté třetí části občanského soudního řádu („Rozhodnutí“) vyplývá, že soud sice rozhoduje o celé projednávané věci, ale shledá-li žalobní návrh důvodným jen zčásti, žalobě zčásti vyhoví a zčásti ji zamítne; nejde tu o přisouzení něčeho jiného, jak to má na zřeteli ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu. Aplikace ustanovení §152 a násl. občanského soudního řádu na rozhodování o nárocích podle zákona č. 46/2000 Sb. o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, není vyloučena žádným z ustanovení zákona č. 46/2000 Sb. Nejvyšší soud již v dřívějším období při výkladu ustanovení tiskového zákona zdůrazňoval, že u žalobních návrhů toho druhu, o jaký šlo i v daném případě, je třeba mít na zřeteli základní předpoklad, tj. zda se žalobní návrh týká takového tvrzení, o němž se uvádí a dokládá, že jde o tvrzení nepravdivé, případně o tvrzení pravdu zkreslující; není tu však potřebné zabývat se i tím, zda je návrh odpovědi (dříve opravy) úplný, zda její uveřejnění je vhodné apod.; jen pokud návrh odpovědi (dříve opravy) uvedenou základní náležitost neobsahuje, soud postupuje podle ustanovení §5 a §43 občanského soudního řádu (viz k tomu Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 221 odst. 2 a str. 227 odst. 2). Z těchto uvedených právních závěrů, které byly Nejvyšším soudem pro potřebu praxe soudů uveřejněny a které jsou podle názoru dovolacího soudu nadále použitelné, vycházel v podstatě odvolací soud i v daném případě ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky. Nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu. Protože dovolací soud neshledal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným, přikročil k zamítnutí dovolání dovolávající se akciové společnosti podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a pokud jde o náklady vynaložené žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud v daném případě ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní vyjádření žalobce, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 21. května 2002 JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r. předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/21/2002
Spisová značka:28 Cdo 371/2002
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.371.2002.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Dotčené předpisy:§241a odst. 2 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Staženo pro jurilogie.cz:2016-03-18