ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3719.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3719/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně E. Š., zastoupené advokátem, proti žalované ČR – K. p. r., jednající Ú. pro z. s. ve v. m., o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 21 C 114/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 13 Co 599/2006-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo v její prospěch určeno vlastnické právo k budově čp. 196 na pozemku parc č. 375, k pozemku parc. č. 375
a pozemku parc. č. 377, to vše v katastrálním území H., obci P., a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se proti žalované domáhala určení svého výlučného vlastnického práva, neboť v katastru nemovitostí ve vztahu k výše identifikovaným nemovitostem figuruje duplicitní zápis vlastnictví ve prospěch jak žalobkyně, tak i žalované. Stejného určení ve svůj prospěch se vzájemným návrhem domáhala i žalovaná, tento návrh byl však usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2005 vyloučen k samostatnému jednání, jež dosud neskončilo.
Žalobkyně nabyla vlastnické právo na základě soudem schválené dědické dohody o vypořádání dodatečně najevo vyšlého majetku, a to rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 5. 1996, č. j. D 1116/93-135, které nabylo právní moci dne 13. 6. 1996. Žalovaná nabyla vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na základě §1 odst. 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb. rozhodnutím Odboru pro výstavbu Ústředního národního výboru hl. m. P. ze dne 21. 2. 1956. Žalobkyně se již v minulosti snažila získat předmětné nemovitosti do svého vlastnictví, když proti právnímu předchůdci žalované vedla u Obvodního soudu pro Prahu 1 restituční spor, v němž se domáhala, aby jemu byla uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání těchto nemovitostí podle §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“). Žaloba byla rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 20. 5. 1992, č. j. 16 C 115/92-50, zamítnuta s tím, že žalobkyně nabyla vlastnické právo dědictvím po svém dědovi a na stát vlastnické právo v důsledku §1 odst. 1 vládního nařízení č. 55/1954 Sb. nepřešlo. K zápisu vkladu vlastnického práva pro stát do pozemkové knihy došlo bez právního důvodu, bez něhož stát sporné nemovitosti fakticky převzal.
Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, pokud s odkazem na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, dovodil, že žalobkyně se v postavení osoby oprávněné podle §3 odst. 4 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb., nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných předpisů, mohla-li žádat vydání věcí podle §6 odst. 2 citovaného zákona. Tento závěr platí bez ohledu na to, zda vlastnické právo ke sporným nemovitostem přešlo na stát podle §1 odst. 1 výše uvedeného vládního nařízení, jak tvrdila žalovaná, či zda se tak nestalo, protože nemovitosti neleží na území P. h., ale vně tohoto území, uvnitř většího území tvořícího chráněnou oblast P. h., kterak tvrdila žalobkyně. Jelikož jsou dotčené nemovitosti památkově chráněné, mohla k nim žalobkyně uplatnit restituční nárok po účinnosti rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. 57/99 Sb., (sp. zn. Pl. ÚS 25/98), tj. od 2. 4. 1999. Tímto dnem se jí podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. otevřela lhůta v trvání 6 měsíců, tj. do 4. 10. 1999, během které mohla podat žádost povinné osobě, zde žalované, o uzavření dohody o vydání předmětných nemovitosti a v případě, že by jí bylo vyhověno, mohla podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. do jednoho roku, tj. do 4. 10. 2000, uplatnit svůj nárok u soudu. Žalobkyně také své restituční nároky skutečně uplatnila, a to žalobou ze dne 1. 3. 2000, jež soudu prvního stupně došla dne 6. 3. 2000 a byla vedena pod sp. zn. 22 C 40/2000. Podáním ze dne 3. 1. 2003 došlým soudu prvního stupně dne 7. 1. 2003 tuto žalobu však vzala žalobkyně zpět, a soud toto řízení zastavil usnesením ze dne 23. 1. 2003. Od tohoto dne tedy již žalobkyni nelze považovat za vlastnici sporných nemovitostí, a to za předpokladu že by je převzal stát bez právního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně tedy mohla žalovanou žádat, a také ji požádala, o vydání předmětných nemovitostí podle citovaného ustanovení a ze svého vlastního rozhodnutí nedovedla spor, který u soudu podáním žaloby zahájila, do konce, tj. k rozhodnutí, v němž by soud v rozsudku odpověděl na otázku položenou v žalobě, zda její restituční nárok je nebo není oprávněný. Odvolací soud tedy sdílí právní názor soudu prvního stupně, že za tohoto stavu věci se již žalobkyně nemůže úspěšně domáhat ochrany svého vlastnického práva určovací žalobou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, s tím, že jej napadá v celém rozsahu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, když řeší otázku, která je jednak dovolacím soudem rozhodována rozdílně a zároveň řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Napadené rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení je zároveň postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V souzené věci jde o určení, kdo ze současně duplicitně zapsaných vlastníků je vlastníkem výlučným, jediným. Dokazování naléhavého právního zájmu na určení není v takovém případě třeba, neboť tento je dán již samotným duplicitním zápisem. Žalobu proto nelze zamítnout s ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu. Odvolací soud pochybil zejména, dovodil-li, že na věc dopadá režim zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 57/1999 Sb. Odvolací soud neprovedl žádné dokazování k otázce, zda předmětná nemovitost – dům čp. 196 v k. ú. H. – je či není zapsána ve státním seznamu nemovitých kulturních památek. Uvedený dům nebyl nikdy za národní kulturní památku, ani za národní památku prohlášen. Nemohl se tak na něj vztahovat ani režim citovaného nálezu Ústavního soudu. Stěžejní otázkou pro souzený spor je též, zda vlastnické právo k dotčeným nemovitostem přešlo na stát na základě vládního nařízení č. 55/1954 Sb., a to i v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 3318/2006. Předmětné nemovitosti nebyly integrální součástí P. h. a citované vládní nařízení se tak na ně nikdy nevztahovalo. Z uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom plyne, že podle vládního nařízení všemu lidu patří P. h., nikoliv však již jeho chráněná oblast. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu
s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou jak Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního, s níž se i v souzeném případě dovolací soud ztotožňuje.
Pro rozhodnutí ve věci byl klíčový závěr, že dovolatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právním zájem, neboť vydání těchto nemovitostí se mohla domáhat prostřednictvím žalob podle tzv. restitučních právních předpisů. Na tomto místě je nutné poukázat zejména na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), v němž zdejší soud dospěl k závěru, že osoba, jejíž nemovitost převzal stát bez právního důvodu v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných právních předpisů, tedy zejména podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř. K tomuto závěru se přihlásil i Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích, zejména pak ve stanovisku pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněném ve Sbírce zákonů pod
č. 477/2005 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu,
http://nalus.usoud.cz ). Tento závěr se přitom uplatní i v situacích, kdy je žaloba na určení vlastnického práva vyprovokována duplicitním zápisem v katastru nemovitostí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 675/2008, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).
V případě žalobkyně bylo již v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 5. 1992, č. j. 16 C 115/92-20, uvedeno, že dovolatelka je osobou oprávněnou a že předmětné nemovitosti převzal stát bez právního důvodu. Nemovitosti nebylo však možno vydat, neboť tomu tehdy bránila překážka zakotvená v §8 odst. 6 zákona
č. 87/1991 Sb. spočívající v charakteru nemovitostí jakožto národních kulturních památek. V této souvislosti jsou tedy nepochybně přiléhavé závěry odvolacího soudu dotýkající se dopadů nálezu pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 25/98, publikovaného pod č. 57/99 Sb. Námitky dovolatelky týkající se nedostatku dokazování ohledně skutečnosti, zda předmětná nemovitost – dům čp. 196 v k. ú. H. – je či není zapsána ve státním seznamu nemovitých kulturních památek, na právě uvedeném závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení nic nemění. To i s přihlédnutím ke znění §241a odst. 3 o. s. ř.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle §237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a jelikož další možnosti, jak založit přípustnost předmětného dovolání, byly vyloučeny výše, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo
a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu