ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3737.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3737/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. ČR, s.p., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 97/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2008, č.j. 26 Co 60/2008-114, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově svým rozsudkem ze dne 17. 9. 2007, č.j. 4 C 97/2007-81 rozhodl tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemků určených k plnění funkce lesa v k.ú. L. (pozemky v rozsudku specifikovány). Krajský soud v Praze svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nezavázal účastníky řízení k náhradě nákladů odvolacího řízení.
V předmětné věci se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, že je vlastnicí lesních pozemků v k.ú. L. Návrh odůvodnila tím, že předmětné pozemky nabyla v dědictví po svém zemřelém otci, nepřevedla na nikoho vlastnické právo a v době, kdy pozemky zdědila, měl k nim užívací právo stát. V roce 1992 jí byly pozemky fakticky vráceny poté, co požádala stát o zrušení nájemního vztahu, hospodařila s pozemky jako vlastník. V roce 2006 byla upozorněna správcem lesa, že vlastníkem lesa zůstal nadále stát. Žalobkyně navrhla vydržení sporných pozemků neboť je v dobré víře užívala více jak 10 let.
Odvolací soud ve shodě s právním posouzením soudu prvního stupně konstatoval, že se žalobkyně stala vlastnicí sporných pozemků na základě rozhodnutí státního notářství v B. ze dne 16. 10. 1980, kterým jí bylo potvrzeno dědictví po otci J. B. Následně uzavřela kupní smlouvu s Českým státem – S. s. l. v B., L. z. V. a pozemky převedla na stát oproti závazku státu vydat žalobkyni 12 plm jehličnaté kulatiny. Soudy se vyrovnaly s určitou nejasností datování této smlouvy, neboť nejpozději dne 22. 5. 1981 byla žalobkyni poskytnuta smluvená náhrada za předané lesní pozemky. V roce 1992 byly žalobkyni sporné lesní pozemky předány do užívání a tyto držela po dobu delší nežli 10 let. Odvolací soud nepovažoval listinu o vrácení pozemků do užívání ze dne 27. 4. 1992 za doklad o nabytí vlastnického práva, neboť žalobkyni náleželo pouze právo užívací. Žalobkyně si musela být vědoma toho, že na stát již jednou převedla sporné nemovitosti smlouvou (oproti závazku poskytnout stavební dříví), a proto nebylo důvodné považovat držbu pozemků za oprávněnou. Restituční nárok nebyl uplatněn.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opírala o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a otázku zásadního právního významu vymezila tvrzením, že se spornými pozemky po dobu 14 let nakládala jako vlastník, byla přesvědčena o svém vlastnictví k pozemkům, jednala po celou dobu v dobré víře a jejímu návrhu mělo být vyhověno. Dále tvrdila, že žalovaný měl žalobkyni uvést v právní omyl v důsledku chybného postupu, napadla platnost kupní smlouvy. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, taktéž i rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal tomuto k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud, po provedeném hmotněprávním posouzením věci zjistil, že žalobkyně nejpozději do 22. 5. 1981 uzavřela kupní smlouvu s Českým státem – S. s. l. v B. u P., L. z. ve V. a pozemky převedla na stát oproti naturelnímu závazku státu vydal žalobkyni stavební dřevo v rozsahu 12 plm jehličnaté kulatiny. Tato smlouva byla uzavřena v době po úmrtí otce žalobkyně a uvedeného dne jí byla státem také poskytnuta smluvená náhrada za lesní pozemky.
Judikatura již dříve dovodila, že „Držitel byl a je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a to vzhledem ke všem rozhodným okolnostem (§130 obč. zák). Držitel je v přesvědčení, že je vlastníkem věci, kterou drží. Okolnostmi, které mohou svědčit pro právní závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby. Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením.“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 395/96).
V roce 1992 byly žalovaným žalobkyni předány sporné pozemky do užívání (smlouva ze dne 27. 4. 1992). Žalobkyně si musela být vědoma toho, že již není vlastnicí těchto pozemků, které dříve prodala za náhradu, svůj případný restituční nárok neuplatnila. Není proto rozhodující, zda pozemky držela po dobu více jak 10 let (1992-2006), neboť nemohla být oprávněným držitelem nemovitostí (pozemků), které dříve sama prodala žalovanému za náhradu a nebyla jejich vlastníkem. Žalobkyně nebyla v uvedeném intervalu potenciální držby, a ostatně ani před ním, zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice. to vše jsou objektivní okolnosti, na jejichž posouzení může být případný závěr o oprávněné držbě (§130 odst. 1 obč. zák.) a následném vydržení (§134 odst. 1 obč. zák.) především založen; o tom blíže již citovaný judikát NS i další konstantní rozhodovací praxe.
Nejvyšší soud přitom nemá pochyb o platnosti kupní smlouvy a výkupu předmětných lesních pozemků mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaného, která byla uzavřena v souladu s §30 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku a dále v souladu s §490 obč. zákoníku o vzniku smluv. Je nepochybné, že se žalobkyně stala vlastnicí předmětných pozemků po úmrtí otce (ukončené dědické řízení ze dne 16. 10. 1980). Kupní smlouva byla žalobkyní podepsána nejpozději ke dni 22. 5. 1981, kdy jí bylo vydáno potvrzení k převzetí dohodnuté náhrady tj. jehličnaté kulatiny za převáděné pozemky, jíchž určení vlastnického práva bylo předmětem sporu.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku, formulovanou dovolatelkou, z hlediska hmotného práva správně. Tato otázka je již Nejvyšším soudem judikována a ohledně ní neexistuje kontradikce ani senátů dovolací instance ani odvolacích soudů (srov. odst. 3 §237 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud dovolání třetího žalovaného odmítá (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Protistraně nevznikly žádné náklady dovolacího řízení, které by jímaly být podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. přiznány.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu