ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3745.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3745/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. Š., b) H. T., c) J. H., a d) Mgr. J. O., všichni žalobci zastoupeni JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem v Praze 3, Koněvova 2596/211, proti žalovanému AGROSLUNCE, s. r. o., se sídlem v Tupadlech 1, zastoupenému Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem v Praze 1, U Prašné brány 1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 114/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, č. j. 30 Co 287/2010-203, 30 Co 45/2011, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
I. Rekapitulační a procesní část
1. Rozhodnutí nižších instancí a jejich důvody
Rozsudkem Krajského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. v napadené části potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 2. 2010,
č. j. 5 C 114/2009-116, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 18. 11. 2010, č. j. 5 C 114/2009-173, kterým byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 404/4, 404/6 a 404/7, nacházejícím se v kat. úz. T., a vlastnictví k těmto nemovitostem bylo přiznáno žalobcům (jak ve výrocích II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně uvedeno). Odvolacím soudem bylo dále rozhodováno o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 32.280,- Kč) uloženy k platbě žalovanému ve prospěch žalobců do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokáta JUDr. Martina Slavíčka.
Soud prvního stupně žalobě na určení vlastnického práva k výše specifikovaným nemovitostem vyhověl. V návaznosti na zjištění, že právní předchůdci žalobců nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům na základě přídělových listin Okresního národního výboru v Čáslavi ze dne 18. 7. 1957, vydaných podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, usuzoval na straně žalobců vzhledem k jejich dobré víře na vydržení vlastnického práva (§134 obč. zák.). Rozhodnutí Pozemkového úřadu v Kutné Hoře o vydání nemovitostí oprávněným osobám ze dne 22. 11. 1999, č. j. PU/686/99, považovala první instance za nicotné vzhledem k nedostatku pravomoci tohoto správního orgánu. Ten automaticky převzal označení pozemků parc. č. 404/1 a 404/2 ve zjednodušené evidenci podle pozemkového katastru a nezohlednil skutečnost, že na podkladě grafického přídělu vznikly v roce 1957 pozemky parc. č. 404/4, 404/6 a 404/7, jež byly přiděleny fyzickým osobám (právním předchůdcům žalobců). Jestliže pozemkový úřad rozhodl ve vztahu k restituentům o vydání nemovitostí ve vlastnictví fyzických osob, učinil něco, co nebylo v jeho pravomoci – to pak způsobilo nicotnost předmětného správního rozhodnutí.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že vzájemný návrh žalovaného na určení vlastnictví k nemovitostem není důvodný a že vlastnické právo k předmětným pozemkům svědčí jednotlivým žalobcům. V odůvodnění svého potvrzujícího rozhodnutí uzavřel, že pokud v době před rozhodnutím Pozemkového úřadu v Kutné Hoře o vydání nemovitostí oprávněným osobám ze dne 22. 11. 1999, č. j. PU/686/99, nabyli vlastnictví ke sporným pozemkům žalobci (jejich právní předchůdci), tedy fyzické osoby, nemělo uvedené správní rozhodnutí na vlastnické právo těchto osob vliv. Fyzické osoby nebyly ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, povinnými osobami, a nemovitosti v jejich vlastnictví proto nebylo možno až na zákonné výjimky v restituci vydat. Jestliže poté restituentky D. S., Ing. L. B. a L. H. převedly vlastnické právo, nabyté na základě zmíněného (nicotného) rozhodnutí pozemkového úřadu, kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2002 na žalovaného, shledaly nižší instance tento právní úkon absolutně neplatným pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák.
2. Obsah dovolání
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovodil pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé. Namítal, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, neboť civilní soudy nebyly oprávněny zkoumat věcnou správnost správního aktu a jejich závěr o nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu je chybný. V tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, z níž plyne, že z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat, aby jeden státní orgán (pozemkový úřad) při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétních osob určité právo, na jehož existenci tyto osoby spoléhají v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán (soud) ve zcela jiném řízení týmž osobám totéž právo odňal jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné (srov. např. nález ÚS sp. zn. I. ÚS 398/04). Žalovaný rovněž upozornil na judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1443/99, v němž byl vysloven závěr, že rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodnutím o vlastnickém právu oprávněné osoby k nemovitosti, majícím konstitutivní povahu. Dovolatel závěrem žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
3. Přípustnost dovolání
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Právní otázky nastolené dovolatelem, vztahující se k duplicitě vlastnických titulů a zejména k závaznosti a účinkům rozhodnutí Pozemkového úřadu v Kutné Hoře ze dne 22. 11. 1999, č. j. PU/686/99, nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v úplnosti vyřešeny. Podanému dovolání se proto přípustnost přiznává.
II. Dovolací přezkum
1. Rozhodné skutečnosti
Pro právní posouzení věci (důvodnosti dovolání žalovaného) je třeba rekapitulovat následující rozhodné skutečnosti:
- nabývacím titulem právních předchůdců žalobců ke sporným pozemkům byly přídělové listiny Okresního národního výboru v Čáslavi ze dne 18. 7. 1957, vydané podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy,
- univerzální sukcese – i stran předmětných nemovitostí – na žalobce nastala v důsledku dědění po úmrtí jejich rodičů v letech 1979, 1983, 1994, 2004 (podrobněji viz str. 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně); rodiče žalobců na pozemcích nejprve hospodařili sami, poté je přenechali do užívání zemědělského družstva a od roku 1993 jsou pozemky pronajaty (postupně rodiči i jednotlivými žalobci) družstvu na dobu určitou do 1. 10. 2012,
- rozhodnutím Pozemkového úřadu v Kutné Hoře o vydání nemovitostí oprávněným osobám ze dne 22. 11. 1999, č. j. PU/686/99, bylo přiznáno k pozemkům označeným jako č. 404/1, 404/2 vlastnické právo ve prospěch restituentů D. S., Ing. L. B. a Ing. M. H. (právního předchůdce L. H.),
- kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2002, s právním účinkem vkladu do katastru dne 27. 12. 2002, došlo k převodu pozemků (jak posledně označeny) z restituentů na žalovaného,
- vědomost o relevantních skutečnostech výše uvedených, zejména pak o duplicitním zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, nabyli žalobci v roce 2007.
2. Relevantní právní předpisy a judikatura
Ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, obsahuje kritéria pro zjištění osoby povinné k vydání majetku. Tou je stát nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost držela. Podle §8 odst. 1 téhož předpisu může pak soud na návrh oprávněné osoby rozhodnout též o přechodu vlastnického práva k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání podle tohoto zákona. To však pouze v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele (citované ustanovení se vztahuje i na osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k takové nemovitosti); taková žaloba nebyla v posuzované věci podána.
V ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě je stanovena povinnost vydat oprávněným osobám za splnění zákonných podmínek ty nemovitosti, které na stát nebo jinou právnickou osobu přešly v důsledku odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Přitom platí, že nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou a povinnou osobou, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.).
V době vydání předmětného rozhodnutí pozemkového úřadu dne 22. 11. 1999 byl v platnosti zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), který neobsahoval žádné ustanovení ohledně procedurálního řešení otázky případné nicotnosti správního rozhodnutí. Teprve v ustanovení §77 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, byla s účinností od 1. 1. 2006 nově vymezena podstata nicotného rozhodnutí. Takovým aktem je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný (odst. 1), dále rozhodnutí trpící vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je není možno vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu (odst. 2). Nicotnost z těchto důvodů může vyslovit soud podle soudního řádu správního (zákon č. 150/2002 Sb.), konkrétně podle §76 odst. 2 tohoto předpisu.
Podle §135 odst. 2 o. s. ř. může soud posoudit sám otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu. Bylo-li však o takové otázce vydáno rozhodnutí, soud z něho vychází.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04, na který poukazuje dovolatel, se mj. uvádí, že z ústavněprávního hlediska nelze akceptovat, aby jeden státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumal a osvědčil, resp. konstituoval ve prospěch konkrétní osoby určité právo, na jehož existenci tato osoba spoléhá v důsledku dobré víry ve správnost aktu státu, a aby následně jiný státní orgán, ve zcela jiném řízení, téže osobě totéž právo odňal jako důsledek toho, že původní rozhodnutí bylo údajně vadné. (Pozn. – sled nabývacích právních úkonů, z jejichž posouzení nález vycházel, je však odlišný od nyní posuzovaného.)
3. Právní posouzení věci
a) posouzení časového sledu vlastnických titulů právních předchůdců žalobců a žalovaného
Zatímco na straně právních předchůdců žalovaného svědčil jako restituční titul zábor pozemků v rozhodném období ve prospěch státu (podrobněji viz obsah spisu, v důkazních zjištěních nižších instancí nejsou bližší údaje), právní předchůdci žalobců nabyli nemovitosti přídělem v roce 1957. Stali se tedy vlastníky pozemků již samotným rozhodnutím orgánu státu, neboť nabytí vlastnictví (jeho účinnost) již tehdy nebylo podmíněno zápisem do pozemkové knihy (srov. §114 zákona č. 141/1950 Sb. o přechodu vlastnictví k nemovitosti již ex lege úředním rozhodnutím). Přídělci byli v době po nabytí vlastnictví, zejména bezprostředně poté a s pochopitelnou časovou přetržkou pak od roku 1990, „v kontaktu“ s nemovitostmi, vedle kratší doby fyzického obhospodařování s nimi posléze disponovali.
Je tu třeba konstatovat, že – přes majetkovou křivdu způsobenou restituentům – je respektována formální kontinuita vlastnictví nabytého v rozhodném období let 1948 – 1989. Fyzické osoby, jež v tomto období nemovitosti nabyly, jsou povinny je vydat jen ve výjimečných případech upravených restitučními zákony (viz např. §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích). Tyto zákonné předpoklady platí zejména ve vztahu k vydání zemědělských nemovitostí podle zákona o půdě; vydání pozemků fyzickými osobami tam přicházelo v úvahu jen při naplnění podmínek §8 odst. 1, což zjevně nedopadá na nyní posuzovanou věc.
Z řečeného vyplývá priorita vlastnictví přídělců – nabyvatelů nemovitostí v rozhodném restitučním období před restituenty týchž nemovitostí. Nejvyšší soud již podobnou situaci řešil, i když s nikoli zcela obdobným obsahem rozhodných právních skutečností, v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5254/2009 . V citované věci došlo k záboru pozemku pozdějších restituentů v rozhodném období (30. 4. 1948) na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Později – též v rozhodném období – byl pozemek přidělen jiným fyzickým osobám, následně však těmto přídělcům odňat. Relevantní literární pramen (Průchová, I. Restituce majetku podle zákona o půdě. C. H. Beck, Praha 1997, str. 128) k tomu uvádí, že „jde o restituční titul (sc. podle §6 odst. 1 písm. b/ zákona o půdě, pozn. NS), se kterým je velmi často spojen problém souběhu nároků, … neboť nemovitosti zabrané podle zákonů v něm uvedených byly následně přidělovány v rámci přídělových akcí. V případě, že přídělce poté rovněž přišel o přidělené nemovitosti některým z restitučních titulů podle §6 odst. 1 zákona o půdě, jsou nemovitosti vydány oprávněné osobě podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě a přídělci – též oprávněné osoby – mají právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků. Od této situace je však třeba odlišit případy, kdy naopak přídělci … své vlastnictví následně neztratili. V takovém případě nelze nemovitosti osobám oprávněným podle §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě vydat.“ (Oprávněným osobám pak náleží náhradní pozemky – dodatek a předchozí zvýraznění – NS.)
Nejvyšší soud nemá důvod, proč by se měl při hmotněprávním posouzení věci od nyní citovaného a jím již dříve respektovaného právního názoru odchýlit. Kontinuita vlastnictví přídělců pozemků a jejich právních nástupců (žalobců v této věci) zůstala zachována a restituentům může náležet pozemková náhrada, nikoli však právo na vydání jimi požadovaných pozemků; dispozice s (neprávem) vydanými pozemky ve prospěch dalšího vlastníka (žalovaného) nemůže z hlediska hmotného práva obstát.
b) otázka nicotnosti rozhodnutí pozemkového úřadu
Nejzásadnější námitka, kterou dovolatel brojí proti rozhodnutí odvolací instance ve prospěch vlastnictví žalobců k předmětným pozemkům, je zřejmá. Dovolatel předpokládal právní platnost rozhodnutí příslušného pozemkového úřadu z roku 1999 a z tohoto faktu dovozuje i svou dobrou víru jako nabyvatele pozemků. Tu dokládá i tezí Ústavního soudu o víře ve správnost aktů veřejné moci (viz judikát citovaný výše).
Obecný soud však nelze zbavit oprávnění posuzovat pro věc rozhodné hmotněprávní poměry, i když lze připustit, že toto oprávnění je v posuzované věci – s ohledem na existenci rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 22. 11. 1999 – podstatně zúženo; ostatně zásadně platí, že soud z takového rozhodnutí vychází, viz §135 odst. 2 o. s. ř.
Nicméně v nyní posuzované věci Nejvyšší soud sdílí právní názor nižších instancí o nicotnosti správního rozhodnutí o restituci pozemků. Činí tak ze dvou důvodů. Prvním je nesprávná identifikace pozemků, neberoucí v úvahu okolnosti jejich přečíslování v souvislosti s přídělem v roce 1957 (došlo zde ke vzniku parcel č. 404/4, 404/6, 404/7, namísto toho rozhodnuto o pozemcích označených podle pozemkového katastru jako č. 404/1, 404/2). Nezhojitelnou vadou rozhodnutí pozemkového úřadu se však stala především skutečnost, že bylo rozhodnuto o nemovitostech, jež nemohly být předmětem restituce a nespadaly tedy pod rozhodovací pravomoc pozemkového úřadu. To plyne z hmotněprávního závěru dovolacího soudu o kontinuitě vlastnictví žalobců (jejich právních předchůdců) k pozemkům, jak je vyloženo sub a).
Před nabytím účinnosti nového správního řádu (tj. zákona č. 500/2004 Sb., účinného od 1. 1. 2006) absentovalo v dřívější právní úpravě ustanovení, které by pojednávalo o nicotnosti individuálního správního aktu (správního rozhodnutí) a umožňovalo jej prohlásit za nicotný. Judikatorním předchůdcem tohoto postupu byl ve své době spíše ojedinělý nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 547/99 ze dne 12. 4. 2000 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 58, sv. 18), požadující soudní deklaraci nulity správního rozhodnutí jako předpoklad odklizení jeho účinků. Z hlediska zákonné úpravy však platí, že teprve ustanovení §77 zákona č. 500/2004 Sb. o důvodech nicotnosti rozhodnutí umožnilo ve spojení s §76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, žalovat na určení nicotnosti správního rozhodnutí. V nyní posuzované věci by bylo – odhlédneme-li od data vydání rozhodnutí pozemkového úřadu – důvodem nicotnosti, že rozhodnutí „trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným“ (podrobněji viz citace §77 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb. shora).
Žalobci nemohli v době vydání rozhodnutí pozemkového úřadu (22. 11. 1999) využít žádný právní prostředek k napadení tohoto rozhodnutí, ať již proto, že byli v restitučním řízení podle všeho opomenuti, nebo proto, že to zákonná úprava neumožňovala. Platí to nejen o zde analyzovaném postupu ve směru dosažení deklarace nicotnosti správního rozhodnutí, ale i o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu podle části páté o. s. ř. (§244 a násl. o. s. ř.).
Oprávnění soudu posuzovat v civilním řízení nicotnost správního rozhodnutí jako předběžnou otázku připouští – dosud pro období vydání správního aktu před datem 1. 1. 2006 (nabytí účinnosti nového správního řádu) – opakovaně judikatura Nejvyššího soudu. Tak například v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3069/2005 se uvádí, že rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Pokud navíc v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitostí nabyla k tomuto majetku vlastnické právo fyzická osoba, nelze tyto nemovitosti vydat v restituci s výjimkou postupu podle §8 odst. 1 zákona o půdě. Podobně v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 730/2011 je konstatováno, že mimo rámec správního soudnictví sice není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda nejde o paakt, tedy o správní akt nicotný (závěr je převzat z rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000).
Z výše popsaného tedy vyplývá, že právní závěry nižších instancí o nicotnosti restitučního aktu pozemkového úřadu (viz zejména soud prvního stupně) a podpůrně též o účincích tohoto rozhodnutí v tom směru, že se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno (odvolací soud), při dovolacím přezkumu obstály.
III. Závěry
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, odvolací soud rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo; dovolání žalovaného bylo zamítnuto, žalobcům podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. dubna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu