ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3761.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3761/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce D. pro r. b ., zastoupeného advokátem, za účasti: 1) P. M., 2) J. B ., 3) P. I ., zastoupených advokátkou, 4) P. f. Č. r ., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 37/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009, č. j. 28 Co 115/2009 – 140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům 1) až 3) jako společně a nerozdílně oprávněným na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 1.625,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem 4) nemá nikdo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud ve výroku I. v záhlaví označeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., III. a IV. Ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce žalobou podle části V. občanského soudního řádu domáhal určení, že účastníci 1) až 3) nejsou spoluvlastníky pozemků blíže identifikovaných ve výroku II. (dále jen „předmětné pozemky“), a že jejich vlastníkem je žalobce. Ve výroku III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Původními vlastníky předmětných pozemků byli manželé V. a M. A., každý podílem jedné ideální poloviny. Kupní smlouvou ze dne 9. 2. 1963 prodali předmětné pozemky (označené jiným parcelním číslem) L. d. pro r. v. S. o., právnímu předchůdci žalobce. Účastnice J. B. a P. I. jsou vnučky původních vlastníků, tedy oprávněnými osobami uvedenými v §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“). Účastník P. M. je manželem M. M., dcery původních vlastníků, která v průběhu restitučního řízení zemřela, je tedy osobou oprávněnou ve smyslu §4 odst. 4 uvedeného zákona. Soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou dospěl k závěru, že shora uvedená kupní smlouva ze dne 9. 2. 1963 byla uzavřena původními vlastníky v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Při posouzení otázky, zda předmětné pozemky podléhají režimu uvedeného zákona, je třeba vyjít ze znění jeho §1 odst. 1 písm. a) až c) a §30. Tím že zákonodárce v §1 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 229/1991 Sb. užil přítomného času, je rozhodující stav a charakter nemovitostí ke dni účinnosti tohoto zákona. Ustanovení §30 téhož zákona obsahuje další hledisko, představující výjimku z působnosti zákona vymezené v §1 odst. 1, to je účel užívání majetku ke dni odnětí vlastnického práva. Ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. byly předmětné pozemky vedeny jako pozemky zemědělské – trvalý travní porost, přičemž zemědělský charakter měly i v době „odnětí vlastnického práva“, neboť původní pozemek parc. č. 289/1 byl rolí. K zemědělským účelům byl tento původní pozemek manžely A. užíván a k jejich tíži nemůže být kladena skutečnost, že na části pozemku bez jejich svolení byly postaveny v době uzavření kupní smlouvy, jíž předcházel vyvlastňovací výměr, dvě rekreační chaty. Vydání předmětných pozemků osobám oprávněným nebrání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. Tyto pozemky se sice nacházejí ve S. r. o., avšak nejsou součástí chatové osady, kterou se rozumí seskupení několika chat v daném území, které bylo k takovému účelovému využití určeno územním rozhodnutím nebo územně plánovací dokumentací, přičemž vlastníci těchto chat užívají společná zařízení, jako jsou cesty, rozvodné sítě a podobně. V oblasti, kde se předmětné pozemky nacházejí, jsou stavby určené pro individuální rekreaci vybudované jednotlivými vlastníky za účelem rekreace i objekty budované za účelem rekreace jiných osob. Nicméně podle nálezů Ústavního soudu není možné interpretovat §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. příliš extenzivně a účel rekreace povyšovat nad účel samotného restitučního předpisu. Podmínky pro zřízení věcného břemene na předmětných pozemcích ve smyslu §9 odst. 5 uvedeného zákona nebyly shledány, neboť vlastníci sousedních pozemků, v jejichž prospěch by věcné břemeno mělo být zřízeno, nejsou účastníky řízení, a navíc z geometrického plánu vyplývá, že mají ke svým pozemkům zajištěn přístup z jiných přístupových cest.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť otázka „vydávání pozemků ve smyslu restitučních předpisů pod chatovou osadou dosud nebyla dovolacím soudem jednotně vyřešena nebo je rozhodována rozdílně“. Ze znění zákona č. 229/1991 Sb. je zcela zřejmý úmysl zákonodárce, „fyzické osoby chránit, aby nedocházelo k dalším křivdám, tentokráte již posvěceným svobodně přijatým zákonem“, a z tohoto důvodu byl téhož zákona vložen §11 odst. 1 písm. d). V rozhodnutích obecných soudů přitom chybí jednotná definice chatové osady, resp. pozemku, na němž byla chatová osada zřízena.V posuzovaném případě se jedná sice o dva malé, ale svojí polohou zásadní pozemky, které slouží jako tzv. předzahrádky, tedy je přes ně veden přístup k chatám ve vlastnictví fyzických osob. Z geometrického plánu se podává, že v dané lokalitě se nacházejí pouze chaty fyzických osob, neexistuje zde žádné hromadné rekreační zařízení, takže musí být beze zbytku naplněna ochrana pozemku pod chatovou osadou. Takovéto pozemky nemohou být vydány. Nález Ústavního soudu, jímž argumentoval soud odvolací, se na daný případ nevztahuje. Nesprávný je i závěr soudu odvolacího, že na daných pozemcích nebylo možno zřídit věcné břemeno. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastníci 1) až 3) k dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a dovolání je tedy nepřípustné. Žalobce své podání žádným způsobem nekonkretizuje, neuvádí, v čem se rozhodování jednotlivých soudů liší. Nevydání pozemků náležejících k chatám umožňuje zákon č. 229/1991 Sb. pouze vlastníkům chat, kteří si je vybudovali svépomocí za účelem osobní rekreace, nikoliv tam, kde výstavba rekreačních objektů probíhala z iniciativy a na náklady státu. Účastníci 1) až 3) navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Účastník 4) k dovolání uvedl, že soudy I. a II. stupně věc správně posoudily a zcela se ztotožnil s jejich právním hodnocením. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Žalobce žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje, nýbrž pouze obecným způsobem odkazuje na nejednotnost rozhodovací praxe soudů co do definice právního pojmu chatové osady ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce konkrétně nevymezuje, v čem spočívá nejednost rozhodování obecných soudů, případně v čem shledává nedostatky týkající se rozhodnutí soudu odvolacího v dané, konkrétní, věci.
Dovolací námitky částečně směřují i proti skutkovým zjištěním, a to zejména co se týče tvrzení dovolatele, že „z geometrického plánu se podává, že v dané lokalitě se nacházejí pouze chaty fyzických osob, neexistuje zde žádné hromadné rekreační zařízení“. K takovým důvodům však za daných procesních okolností nemůže dovolací soud přihlížet (viz §241a odst. 3 o. s. ř.).
I přes absenci konkrétních argumentů je zřejmé, že dovolatel brojí proti závěru, že předmětných pozemků se netýká překážka jejich vydání ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 229/1991 Sb. Avšak ani v tomto ohledu neshledal dovolací soud v úvahách soudu odvolacího postupy či argumenty, jež by se příčily dosavadní judikatuře soudu Nejvyššího či soudu Ústavního. Ostatně Nejvyšší soud se již podrobněji zabýval interpretací daného ustanovení. Uvedl, že „toto ustanovení (myšleno §11 odst. 1 písm. d/ zákona č. 229/1991 Sb.) obsahuje dvě skutkové podstaty, stanovící překážku vydání nemovitostí, na nichž existuje zahrádková nebo chatová osada, jež jsou v textu odděleny slůvkem “nebo“. Jednou jsou případy, kdy osada byla zřízena po 1. 12. 1976 za podmínek dále uvedených tj. vydání územního rozhodnutí o zřízení osady, a druhými jsou případy, kdy osada byla zřízena před tímto datem“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4714/2007, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud již dříve též uzavřel, že podobná ustanovení je nutno vykládat podle konkrétní situace, a to – protože jde o citlivé restituční vztahy – nikoli extenzivním způsobem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2502/2008, veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatele, že soudy měly na jeho žádost zřídit k předmětným pozemkům věcné břemeno. Dovolatel neuvádí, proč by tak měl soud učinit, jestliže dle skutkových zjištění mají vlastníci přilehlých pozemků na tyto pozemky zajištěn přístup z jiných komunikací. Dovolací soud připomíná, že věcné břemeno je podle §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb. možno zřídit jen „k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků.“ Jediný důležitý zájem vlastníků, který by mohl být dotčen, tedy přístup k jimi vlastněným pozemkům, je v daném případě zachován. Dovolatel přitom jiné důvody nezmiňuje.
V daném případě dovolací soud tedy neshledal rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné, a dovolání za přípustné, a proto jej za postupu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly účastníkům 1) až 3) v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.625,- Kč (srov. §11, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši 1.625,- Kč. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, jež účastníky 1) až 3) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Účastníku 4) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi ním a žalobcem nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu