ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3847.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3847/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně PaedDr. I. S. , P., zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvy o převodu pozemků , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 196/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015, č. j. 70 Co 486/2014-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Meduny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. září 2014, č. j. 28 C 196/2011-111, jímž tento soud nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu /označených/ pozemků v kat. území D. M., k uspokojení nároku žalobkyně – oprávněné osoby – na převod náhradních pozemků za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z označeného rozhodnutí pozemkového úřadu (§11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež zde nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K dané právní problematice se Nejvyšší soud vyslovil především v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém postupu fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“. [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud reagoval i na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněných osobám, k níž došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení §11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradích pozemků.]
Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu (zejm. na nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05), Nejvyšší soud znovu připomněl, že poskytování náhradích pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdce žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup Pozemkového fondu ČR (nyní pozemkového úřadu) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, jenž je – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu – dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v souladu se shora citovanou judikaturou, měl-li zde odvolací soud na zřeteli jak dobu prodlení žalované (jejího předchůdce) s uspokojením nároků žalobkyně, tak i další okolnosti případu, jejichž zhodnocením dospěl k závěru, že postup žalované lze i ve věci nyní posuzované kvalifikovat jako liknavý a svévolný [viz zjištění o aktivním přístupu žalobkyně trvajícím po dobu minimálně dvanácti let, v situaci, kdy nabídka žalované – i se zřetelem k hodnotě neuspokojených nároků žalobkyně – neměla patřičné kvalitativní a kvantitativní parametry a neumožňovala uspokojení nároků žalobkyně v přiměřené lhůtě zásadně předpokládaným postupem (§11a zákona o půdě), v kontrastu s jednáním žalované (jejího právního předchůdce), jež – bez legitimního důvodu – posléze znemožnila žalobkyni i účast v nabídkových řízeních].
Posléze uvedené závěry patří pak k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na ní lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přitom ani odkaz dovolatelky na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10 (dostupné též na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) případný není, přitakává-li v něm Ústavní soud závěrům, jež dříve vyslovil v nálezu ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, které ovšem nepokládá bezezbytku za aplikovatelné ve věci jím tehdy posuzované (lišící se tím, v jím tehdy posuzovaném případě byla liknavost Pozemkového fondu méně závažná, nedosahující intenzity libovůle a svévole, zatímco oprávněná osoba od počátku usilovala právě o převod pozemků mimo veřejnou nabídku, určených k zastavění, nikoliv o vydání pozemků, kterou jsou a budou i nadále součástí zemědělského půdního fondu, a budou tedy plnit účel a cíl sledovaný zákonem o půdě a vyjádřený i v jeho preambuli).
Jelikož relevantní právní otázky, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil napadeným rozsudkem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a Nejvyšší soud neshledává přesvědčivé důvody, pro které by tyto v jeho rozhodovací praxi již dříve vyřešené právní otázky měly být posouzeny jinak, dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., v situaci, kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta zastupujícího žalobkyni v dovolacím řízení, ve výši 2 500 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právní služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu